Život podle scénáře

18. "Chci si koupit tričko."

Po chvíli uvažování jsem ale přece jen dostala dobrý nápad. Urychleně jsem se oblékla, do malé tašky schovala klíče, svíčky a zápalky, do uší zastrčila sluchátka, které jsem napíchla do mobilu a dole jen oznámila Natalie, že jsem za hodinu doma.

Táta byl naštěstí někde ve městě na schůzce, takže jsem mohla bez dalšího zdržování odejít. Zastrčila jsem si ruce do kapes lehké mikiny a už jen každý coulem očekávala, kdy konečně začne léto. Na to, že byl březen, bylo všude poměrně teplo, ale pořád to ještě zdaleka nebylo takové, jako v červenci.

Hřbitov byl od našeho domu poměrně blízko. Styděla jsem se sama za sebe, že jsem tam už víc jak měsíc nebyla, ale měla jsem k tomu omluvení- domácí vězení. A táta na hřbitov chodil jen zřídka. Možná proto, že ještě stále nedokázal vstřebat to, co se stalo, nebo proto, že už se k tomu nechtěl vracet.

Zachytila jsem kliku vysokých železných vrat, které se s skřípotem otevřely a já jsem úzkou štěrbinkou vkročila dovnitř.

Vlastně jsem nikdy nepřišla na to, proč jsem se na hřbitově cítila tak nepříjemně. Lidě kolem byli všichni mrtví- ti jediní z celého světa mi nikdy nemohli ublížit. Jakýkoli živý tvor mi ublížit mohl, ale já se stejně bála jich. Jakmile jsem ovšem dorazila k hrobu mámy, všechen strach jako by zmizel, a já byla jen s ní.

Už z dálky jsem si všimla, že květina na jejím hrobu je celá zvadlá a svíčky byly úplně vyhořelé.

Když jsem k místu dorazila, jemně jsem se nejprve rukou dotkla náhrobku. Viděla jsem její nádherné jméno, datum narození i ten osudný datum úmrtí. Anděl, který obepínal celý kámen, ronil těžké mramorové slzy, které byly určitě krvavé. Určitě. Aspoň v mých představách, které jsem si jako sedmiletá vysnila, anděl plakal krvavé slzy, protože měl mámu stejně rád, jako já.

"Ahoj," řekla jsem tiše. Jako vždycky mi nikdo neodpověděl, ale já věděla, že mě slyší.

"Promiň, že jsem tady tak dlouho nebyla, mami," zamumlala jsem, když jsem do ruky popadla kalíšek s vyhořelou svíčkou a vytáhla ji ven, "ale měla jsem domácí vězení."

Jak to?

Moje máma by se určitě zeptala.

"Už zase táta," povzdychla jsem si. Vytáhla jsem z tašky svíčku, kterou jsem vložila do kelímku a zapálila ji. Chvíli jsem sledovala, jak sebou plamen zmítá, než jsem ji přikryla víčkem a pokračovala v samomluvě. 

"On je pořád stejný, mami. Nechce mě nikam pouštět, nic nesmím... Vždyť jsem ještě donedávna neměla žádné přátele. Ale teď... teď už mám," usmála jsem se. Cítila jsem, jak se mi do vlasů opřel lehký vánek. Máma.

"Víš, mám teď kamaráda a jmenuje se Patrick. Myslím, že by se ti líbil. Je sice trochu extravagantní, ale ve skutečnosti je strašně milý a hezký, chová se ke mně mile a mám ho ráda," vychrlila jsem ze sebe. Najednou jsem cítila potřebu to někomu říct.

A tak jsem mluvila, zatímco jsem sledovala mámino jméno, hladila hlínu, pod kterou spala a usmívala se.

Marlene Rosey.

Pro mě to bylo jedno z nejnádhernějších jmen. Když mi bylo osm, slíbila jsem si, že svou dceru pojmenuju Marlene.

A jak jsem tam tak klečela a vyprávěla mámě všechno, co se za tu dobu přihodilo, ani jsem si neuvědomila, kolik času uběhlo. Až když mi hlídač zaklepal na rameno (samozřejmě jsem se šíleně vylekala), aby mi oznámil, že bude za chvíli zavírat.