Podobnost čistě náhodná

32.kapitola

„Nemůžu ti nic nabídnout, nemůžu ti dát žádný slib, protože bych ho nemohl dodržet," zašeptal Zachary potichu, asi aby nás Nico neslyšel. „Jediné, co ti dát mohu, je tohle. Tenhle okamžik."

„Mě to stačí," řekl jsem stejně tichým hlasem.

Ovšemže to byla lež. Ne, nestačilo mi to. Ani zdaleka ne.

„Nevím, co se stane zítra, Nathe, nevím, co se stane za hodinu, ale teď jsem tady s tebou. Protože chci být tady s tebou. S nikým jiným."

Nebylo to jako kdyby mi vyznal lásku, přesto mě ta slova hluboce zasáhla.

Nato mě Zachary znovu políbil.

Pokud bychom se v té cele nacházeli sami, asi by to neskončilo pouze polibkem. Jenomže jsme sami nebyli. A přestože Nicolas posledních několik minut projevil velkou toleranci, kdyby to mezi námi sklouzlo k něčemu víc, již bychom s jeho pochopením patrně počítat nemohli.

Když jsme se od sebe po nějaké době neochotně oddělili, Nico seděl na jedné z postelí a mlčel. Nijak nekomentoval naše projevy náklonosti. Zachary zůstal také zticha. Jeho obličej hrál všemi barvami.

„Vážně jsi neměl Olivera provokovat," poznamenal jsem, když jsem pohlédl na všechny ty podlitiny.

„Vypadá to hůř než to je, skoro to nebolí. Ti Oliho poskoci nemají žádnou ránu."

O to jsem sice pochyboval, ale nechal jsem to být.

Sedl jsem si naproti Nicovi na druhou postel a Zach si přisedl ke mně. Líbilo se mi mít ho u sebe. Uklidňovalo mě to. Už pěkně dlouho jsem nespal a padala na mě únava. Možná by nebylo od věci trochu si odpočinout.

Oči se mi začínaly zavírat.

Někde na hranici mezi bděním a sněním jsem si cítil, že mě Zach položil, a já se ocitl na posteli s hlavou v jeho klíně. Přetočil jsem se na bok a nechal spánek, aby mě přemohl. Stále ke mně však doléhal tichý rozhovor Nicolase a Zacharyho.

Moc jsem nevnímal, o čem se bavili, mluvili tiše, ale nehádali se, což bylo hlavní. A tak jsem tomu nevěnoval pozornost a pomalu se propadal do říše snů.

Když ale Nico zmínil moje jméno, vytrhlo mě to z polospánku a já o něco zbystřil.

„Myslels to vážně? To, co jsi předtím říkal Nathovi?"

Zachary hned neodpověděl, ale cítil jsem jeho prsty, jak mě jemně hladí po vlasech. Poté konečně promluvil: „Vím, že nemáš důvod mi věřit, ale na tvém bratrovi mi záleží. Nesnažím se ho využívat."

„I kdybys to s ním myslel upřímně, tak..."

„Já vím, nemá to budoucnost. Proto jsem mu nic nesliboval."

Dlouhé ticho.

„Jenomže Nath není jako ty," zaslechl jsem znovu Nicolase. „On do toho nedokáže nezatahovat city. A ty ho tímhle zraňuješ."

Měl jsem jim dát najevo, že jsem vzhůru? Nepřišlo mi správné je takhle poslouchat. Ale nakonec zvítězila moje zvědavost a já zůstal nehnutě ležet.

Zachary na tu Nicovu poznámku nereagoval a teprve po velmi dlouhé době opět zazněl jeho hlas:

„Tvůj bratr je skvělý. Měl bys ho vidět, jak to zvládl u Malcavienů."

„Prý jsi mu hodně pomohl."

„Snažil jsem se, ale i tak... Je o tolik jiný než ty, ale něco máte přece jen společného. Jste stejně tvrdohlaví a odhodlaní. A Nathaniel, on..." odmlčel se a potom o něco tišeji doplnil, „Nath je úžasný."

Ticho. Delší než předtím. Neměl bych něco říct? Jenomže jsem netušil co. Navíc mě velice potěšilo to, co o mně Zach řekl, a přál si slyšet více.

„Mýlil jsem se," přerušil moje myšlenky tichý Nicův hlas. „Ty ho skutečně miluješ."

Napjal jsem uši, aby mi neuniklo jediné slovo.

Zachary na to však neřekl nic. Nepopřel to ani v tom Nicolase neutvrdil.

„Pamatuješ, co nás učili tady v Argosu?" promluvil nakonec. „City jsou jediná věc, nad kterou nikdy nemáme úplnou kontrolu. Bohužel."

„Bohudík," opravil ho Nico.

~~~

Nevím, jak dlouho jsem spal. Asi celkem dlouho a tvrdě a kdyby mě nevzbudil Zach, který se mnou zatřásl, spal bych ještě déle.

„Někdo jde," upozornil mě.

Posadil jsem se a rozespalýma očima zamžoural na otevírající se dveře do cely.

Vstoupili dva vojáci a pak... Marco.

Nejdřív jsem si myslel, že ho chtějí zavřít k nám, ale potom jsem zaregistroval jisté detaily.

Třeba to, že má na sobě čisté oblečení, jeho vlasy jsou umyté a celkově vypadá podstatně upraveněji než, když jsem ho viděl naposledy. A rozhodně nepůsobil jako zajatec.

Pousmál se, když jeho zrak spočinul na mě a Nicovi.

„Vážně jste dva," poznamenal jako by tomu doteď nevěřil. „A jste úplně stejní, není divu, že jsem nic nepoznal."

Ještě chvíli si nás prohlížel a pak se zářivě usmál: „Jste volní. Přesvědčil jsem Olivera, aby vám dal šanci."

„Šanci na co?" zeptal se Nicolas nedůvěřivě.

„Zastavit Rafaela."

„Takže Oliver nám věří?" zeptal jsem se stěží skrývajíc údiv. Opravdu jsem nečekal, že by ho Marco dokázal přesvědčit. Možná, když říkal, že ví, jak na něj, tak nepřeháněl.

Černovlasý mladík sebevědomě pokýval hlavou a já si všiml dalšího drobného detailu. Nenápadné fialové skvrnky, kterou měl na krku těsně nad límcem své bílé košile.

Ten jeho rozhovor s Oliverem musel být velice zajímavý. Pokud se tedy k nějakému opravdovému rozhovoru vůbec dostali.

„Co že tak najednou Oliver otočil?" vložil se do toho Zachary, který stál vedle, opíral se zády o zeď s rukama zkříženými na hrudi a podezíravě si nově příchozího měřil pohledem.

Marcův úsměv poněkud ochladl, když se jeho šedé oči zadívaly na mého ashârijského přítele.

„Ty budeš Zachary," řekl s nádechem špatně skrývané nevraživosti. „Ten, jehož jménem mi Nath říkal v posteli."

Zrudl jsem a sklopil oči. Tuhle donebevolající pitomost, kterou jsem udělal, bych vážně znovu propírat nechtěl.

Stejně jako Oliverovi ani Marcovi se Zach z očividných důvodů příliš nezamlouval, a já se trochu obával nějaké nepříjemné výměny názorů. Nakonec však zůstalo pouze u nevraživých pohledů.

Došlo mi však, že dohodnout jakoukoli spolupráci mezi mnou, Nicem, Marcem a Zacharymu nebude nic jednoduchého. A to se do toho ještě nevložil Oliver.

„Takže jsme volní?" prolomil Nico to nepříjemné a tíživé ticho.

Marco odvrátil oči od Zacha a usmál se na Nicolase: „Ano, jste volní."

Zaregistroval jsem ten zvláštní pohled, který si můj bratr vyměnil se Zacharym. Ano, mohla to být past a patrně byla. Nepotřeboval jsem mít Nicovy zkušenosti agenta ani Zachův ashârijský výcvik, abych na to přišel.

Oliver mohl Marca využít, stejně jako Marco mohl nějak dostat Oliho na svojí stranu. A pořád se nedalo vyloučit, že celé tohle představení je v Rafaelově režii. Co když s ním někdo odtud opravdu spolupracuje? Třeba sám Oliver?

A my tři nevěděli vůbec nic. Mohli jsme být pouhé figurky v něčí šachové partii. Těch možností, jak ta hra mohla ve skutečnosti vypadat, bylo nepočítaně.

Čemu můžeme věřit?

„Za pár minut začíná brífink," sdělil nám netrpělivě Marco a gestem naznačil, abychom ho následovali, „tam se dozvíte náš plán."