Podobnost čistě náhodná

29.kapitola

Divil jsem se, proč mě nevyslýchá Oliver, tipoval bych, že si něco takového nenechá ujít. Možná byl indisponován výslechem Zacharyho a Nica?

„Co víte o té malcavienské nové vojenské technologii?" šel plukovník přímo k věci.

„Jaké technologii?" pohodil jsem hlavou s hraným údivem. Samozřejmě mi došlo, na co naráží.

„Těch jejich super silných vojácích."

Aha, takže Argos už to věděl. Od koho se to mohli dozvědět? Prozradil jim to snad Zach nebo Nico? Tomu se mi nechtělo věřit.

„Nevím, o čem mluvíte," pokračoval jsem v zapírání.

„Hm," pokýval hlavou unaveně plukovník a kývl na jednoho z přihlížejících vojáků. „Tak já vám osvěžím paměť."

Po těch slovech jsem očekával nějaké velmi bolestivé osvěžování paměti, ale nic takového nenastalo. Místo výhružek, lámání prstů a podobných přesvědčovacích metod se zapnula promítací stěna přede mnou. A na ní se objevil záběr ze zadržovací cely, ne nepodobné té, kam předtím zavřeli nás tři.

Můj pohled padl na muže, který se nacházel uvnitř.

„A do prdele," ujelo mi, protože po tom, co jsem tam zahlédl, jsem zkrátka nedokázal zachovat klid a kamennou tvář.

V té cele seděl nehybně Hector, šéf Carlosovy ochranky.

Jenomže tohle nebyl ten Hector, kterého jsem znal. Nyní tam seděl v rozedrané malcavienské uniformě, část obličeje mu chyběla a hruď měl posetou nespočtem krvácejících ran. Každého normálního člověka by tohle okamžitě zabilo.

Ale muž v cele viditelně žádnou bolest necítil. Ten muž tam byl jeden z Rafaelových super vojáků. Šokem z toho odhalení se mi roztřásly ruce, které jsem měl připoutané za zády k židli, a hrdlo se mi stáhlo nepříjemně palčivým pocitem.

Z Hectora se stal super voják. Ale proč je tady?

„Tak už si vzpomínáte, Nathanieli?" pobídl mě plukovník, z jeho hlasu znělo vyčerpání.

„Jak se sem dostal? Co se mu to stalo?" zeptal jsem se šokovaně staršího muže, který soustředěně zkoumal moji reakci.

Najednou mi začínalo docházet, že to moje dlouhé čekání možná opravdu nebyl záměr. Co když se poté, co odvedli Zacha, stalo něco, díky čemuž museli můj výslech odložit?

„Toho muže na obrazovce jistě poznáváte i přestože má obličej dosti zohyzděný."

„Ano, je to Hector, šéf ochranky lorda Carlose," ledový pot mi vyrazil na dlaních. Dělo se něco velmi, velmi nepěkného.

Plukovník znovu kývl na svého poručníka. Najednou se na promítací stěně objevilo televizní zpravodajství.

Viděl jsem záběry na drahá auta zastavující na nádvoří prastarého hradu Eltzberg. Hradu nacházejícího se v historickém centru města, kde po staletí sídlili vůdcové Sarterry.

Viděl jsem nastoupenou čestnou stráž ve spartanských tmavě rudých uniformách, stejně jako mnoho mužů v malcavienské zelené. Ti pobíhali kolem aut, ze kterých nejprve vystoupil Hector a po něm sám Lord Carlos. Tady ještě Hector vypadal zcela v pořádku a dohlížel na bezpečnost svého pána, jak bylo jeho zvykem.

Vybavil se mi rozhovor s Oliverem ve výtahu, kdy se zmínil, že je Carlos a Francesca na cestě do Sarterry. Zdálo se, že už dorazili.

Záběry byly doprovázeny hlasem komentátorky zpravodajství, která popisovala dění na obrazovce: „Po dvanácti letech se vůdcové Sarterry a Melkosu opět setkávají tváří v tvář, aby projednali blížící se svatbu Francescy Malcavien se synem Victora Spartana, Oliverem. Jejich sňatek má zajistit trvalý mír mezi našimi zeměmi. Přesto se ozývají hlasy, že tento nerovný sňatek..."