Podobnost čistě náhodná

15.kapitola

Když však Marco zahlédl, že jsem dorazil, jeho ustaraný výraz prozářil úlevný úsměv, nato seskočil ladně ze svého koně a rozběhl se ke mně. Já se mezitím o něco méně ladně svezl z Komtesina hřbetu.

Padl mi do náruče, oči se mu leskly slzami.

„Nico," šeptal s rukama kolem mého krku a obličejem zabořeným do mého ramene. „Tak strašně jsem se bál. Když jsem zjistil, že nejsi za námi, myslel jsem...myslel jsem..." víc neřekl, jenom se ještě více roztřásl. Objal jsem ho kolem pasu a snažil se ho uklidnit, přestože já sám jsem se zatím nevzpamatoval z toho děsivého útoku.

Koutkem oka jsem zahlédl Natálii, která se celá klepala a v obličeji byla bledá jako stěna. Vedle ní stála Francesca, ledově klidná a soustředěná, její tmavé nevidomé oči hleděly přímo před sebe. Zdála se znepokojená, ale rozhodně mi nepřipadala ani trochu překvapená nebo vyděšená.

Věděla snad o tom podivném útočníkovi více než by měla?

~~~

Během následujících minut se kolem strhlo hotové pozdvižení.

Dorazil lord Carlos s Hectorem a tolika ozbrojenci, že jinak poklidný ranč začínal připomínat bitevní zónu.

Všechna ta obrněná auta a velké množství cizích lidí koně viditelně znervózňovalo a proto neklidně pobíhali v ohradě a vyděšeně ržáli. Jen moje Komtesa se v poklidu pásla, tu nemohlo rozhodit vůbec nic. Tak flegmatické zvíře jsem ještě neviděl.

Dorazili dokonce i rodiče Natálie, kteří vypadali pěkně zděšení a patrně by nejraději sbalili svoji dceru a co nejrychleji z tohoto příšerného místa odjeli. Takhle si zásnuby své dcery jistě nepředstavovali.

Lord Carlos měl plné ruce práce je uklidnit a současně se Hector s po zuby ozbrojenou údernou jednotkou vydal na průzkum, zda kolem podobných super vojáků nepobíhá více.

„Nechtěl jsem, aby ses k Marcovi přibližoval," oslovil konečně Carlos také mě, „ale kdybys nebyl s ním, nevím, co by se stalo. Už podruhé jsi moji rodinu ochránil, jsi opravdu ten nejlepší z mých mužů, přesně jak tvrdil Hector."

Otevřel jsem pusu, abych něco řekl a zase ji zavřel. Marco totiž napovídal svému otci a všem ostatním, že to já jsem zlikvidoval toho útočníka. Nemohl jsem nic namítat, protože těžko jsem jim mohl prozradit, že bez pomoci jednoho z Ashârijů bych nezmohl vůbec nic.

Přesto jsem se zcela bez vlastního přičinění opět stal oslavovaným hrdinou.

Během zmatku, který na dvoře panoval, jsem se snažil najít nějaký klidnější koutek.

Vstoupil jsem proto do stájí. Jednotlivé boxy zely prázdnotou, většina koní se nacházela venku v ohradě.

Stáje byly precizně uklizené, vonělo to tam senem a navíc se tam nenacházela ani noha. Pro mě ideální stav, potřeboval jsem si od všeho toho chaosu tam venku oddechnout.

Nebo jsem si alespoň myslel, že se uvnitř nikdo nenachází, dokud jsem v zadní části neobjevil mladou pomocnici, která čistila jeden z boxů. A očividně ji vůbec nezajímalo to pozdvižení venku.

Než jsem ji stihl oslovit, uvědomil jsem si, že vedle v boxu je ještě někdo další.

„Běž ven, Silvie, je potřeba dát koním vodu, já to tady zatím dodělám," poznal jsem Lauřin hlas. Mladší dívka beze slova poslechla a zmizela, zatímco agentka Argosu v utajení přistoupila ke mně.

„Tak co se tam přesně stalo?" zeptala se pološeptem, když jsme osaměli.

„Určitě jsi už všechno slyšela," nechtělo se mi to s Laurou rozebírat.