Podobnost čistě náhodná

6.kapitola

 „Umíš úžasně líbat," vydechl Marco, když jsme se od sebe oddělili.

Pravda byla, že jsem se vždycky učil rychle a tohle mi hlavně šlo tak nějak samo. Navíc jsem se dokázal poměrně dobře naladit na toho druhého, odhadnout ho, vcítit se do něj.  A to nejen teď, když jsme s Marcem leželi v posteli, ale v jakékoli situaci. 

Patrně proto jsem navzdory předpovědi Olivera Spartana vydržel v tomto hadím hnízdě skoro celý den, aniž by mě kdokoli odhalil, aniž by kdokoli pojal sebemenší podezření, že nejsem Nicolas.

Obelhal jsem Hectora, velitele Carlosovy ochranky, obelhal jsem Nicolasovi spolubojovníky a přátele Antonia, Mariana a dokonce Allesia, který byl Marcům vyvolený přede mnou...ehm před Nicem.

Obelhal jsem samotnou hlavu rodiny lorda Carlose a možná, a tady jsem neměl úplnou jistotu, i Rafaela, Marcova bratrance. 

Ani v jednom případě jsem kvůli tomu necítil výčitky. 

Ale teď, držíce v náručí tohohle kluka, naslouchajíc jeho tichým vzdechům, naslouchajíc, jak šeptá jméno mého bratra, ve mě výčitky hlodaly.

Snad jako by v odpověď na moje černé svědomí se najednou všechno ponořilo do tmy. 

Lampička na nočním stolku, která doposud svým tlumeným světlem ozařovala útulný pokoj, zhasla. Jistě to nemuselo nic znamenat. Marco se tím nenechal vyrušil a pokračoval v odvážném prozkoumávání mého těla, ale já se nemohl zbavit podivného pocitu. 

„Počkej," odtáhl jsem se od něj a v duchu si vybavil rozložení Marcova pokoje, který se nacházel v druhém patře sídla Malcavienů. Moje paměť mě zachránila také tentokrát. 

Potmě jsem se vyškrábal z postele, minul křeslo a skříň s policemi, aniž bych se o něco z toho zmrzačil a jediným prudkým pohybem roztáhl těžké závěsy, které místnost zatemňovaly. 

Také noční osvětlení v zahradě nesvítilo. Všude vládla absolutní tma. Nikde nikdo. Když jsem si trochu zvykl na šero a pohledem podruhé přelétl zahradu kolem domu, došlo mi, že se tam nic nehýbe. Kde jsou všechny stráže? Kde je hlídka?

Celé to zavánělo pořádným průšvihem a mě se v hlavě vynořila vzpomínka na Carlosova slova o Ashârijích, těch nejděsivějších a nejobávanějších nájemných vrahounech na světě.

„Co se děje?" zaslechl jsem za sebou Marcův netrpělivý hlas a já přivřel oči, jak mi do tváře najednou zasvítilo modré světlo z jeho telefonu, který si musel zapnout.

„Netuším, ale..."

„Vypadl signál," přerušil mě Marco s pohledem upřeným na displej a tón jeho hlasu naznačoval, že i jemu začíná docházet, že se děje něco podivného.

Za nedostačujícího světla z mobilu jsem v hromadě svého oblečení našel vysílačku, soukromé telefony Carlos svým vojákům nedovoloval, avšak také ta se ukázala nepoužitelná.

Někdo se hodně snažil, aby vyrušil naše komunikační kanály. 

Dopnul jsem si kalhoty, které mi Marco někdy během našeho muchlování rozepnul, a na nahé tělo si natáhl horní část tmavé uniformy, kterou nosili všichni členové Carlosovy ochranky. Nato jsem sáhl pro svojí vyfasovanou zbraň, kterou jsem předtím odložil na stolek.

„Co chceš dělat?" zadržel mě vyděšeně mladší kluk.

„Musím zjistit, co se děje. Zůstaň tu a zamkni se."

„Ale...," chtěl protestovat, ale já ho líbnul na ústa a umlčel. „Pravděpodobně o nic nejde, ale musím to prověřit."

Nečekal jsem, až mi to začne rozmlouvat, a zmizel za dveřmi, které za mnou, přesně tak jak jsem ho instruoval, uzamkl.