Podobnost čistě náhodná

5.kapitola

„Hector tě vždycky chválil," promluvil po chvíli o něco vlídněji, „myslí si, že se s tebou dá mluvit." 

Probodl mě pohledem a mě přejel mráz po zádech.

„Samozřejmě pokud bych si myslel, že štveš mého syna proti mně, musel bych tě nechat odstranit," usmál se, ale ten usmál ve mně vzbudil ještě větší děs, než když se předtím tvářil podrážděně. „Stačí moje jediné slovo a už tě nikdy nikdo nenajde," dodal veselým tónem, jako by ho ta vyhlídka nemálo pobavila.  Zřejmě by toto řešení i preferoval. 

Přestože jsem byl Marcovým miláčkem, proti svému otci by mě asi ani on ochránit nedokázal. Proto jsem v této situaci mohl udělat jedinou věc.  

„Pokusím se s vaším synem promluvit, můj pane."

„Skvěle, věděl jsem, že jsi rozumný," pousmál se, ale pak se mu obličej zkroutil do bolestivé grimasy. 

„Kde jsou s tím lékem?!" vykřikl Carlos, na zlomek vteřiny mi připadal zmatený a desorientovaný. Ale ta chvíle rychle pominula, jakmile dovnitř vstoupil další muž. 

„Rafaeli, konečně," povzdechl si s viditelnou úlevou, když mu jeho synovec přinesl malou skleněnou lahvičku s neznámým obsahem. Nově příchozí přidal několik kapek do sklenice s vínem a Carlos se dychtivě napil. 

Sice jsem Rafaelovu fotku již předtím viděl ve spisech v Argosu, avšak ve trojrozměrné realitě vypadal podstatně jinak.  Za prvé byl daleko více podobný Marcovi, přestože ta podobnost končila u jeho černých vlnitých vlasů, šedých očí a tvarů lícních kostí.

Ovšem na rozdíl od svého bratrance, Rafaelův výraz působil odměřeně, chladně a já si nedokázal představit, že by se ta přísně semknutá ústa dokázala usmívat tak roztomile jako to dokázala ta Marcova. V tomhle daleko více připomínal svého strýce, po jehož tváři se nyní rozléval úlevný úsměv.

Rafaelovy šedé oči, natolik podobné Marcovým, mě přejely ledovým pohledem: „Když jsem slyšel, že jsi zpátky, Nicolasi, skoro jsem tomu nemohl uvěřit." 

Také tón jeho hlasu byl zcela jiný: hluboký, rozvážný a nepřátelský. „Myslel jsem, že tvoje mrtvola už hnije někde ve škarpě."

Mrkl jsem na Carlose, zda nějak zareaguje na tu skrytou Rafaelovu výhrůžku, ale ten našemu rozhovoru nevěnoval pozornost. Zdálo se, že ať mu jeho synovec vylepšil to víno čímkoli, pomohlo mu to s bolestí. 

„Naštěstí ne," usmál jsem se na Rafaela neupřímně. 

Kdybych si vedl nějaký seznam podezřelých, tenhle maník by se právě s přehledem dostal na první pozici. Naprosto živě jsem si ho dokázal představit, jak sype Nicovi do jídla jed a snaží se ho otrávit. 

Rafael se na mě též usmál, ale ten úsměv působil falešněji než ten můj. „Jsem rád, že se ti nic nestalo, takhle si spolu budeme moci užít ještě spoustu zábavy."

Jeho nepřátelský pohled naznačoval, že ať mluví o jakémkoli druhu zábavy, mně to určitě nepřijde zábavné ani trochu.

Poté beze slova opustil místnost. 

Chvíli jsem se díval na zavřené dveře, za kterými Rafael zmizel. Neskutečně se mi ulevilo, že odešel. Z nějakého důvodu mi zrovna on připadal daleko nebezpečnější než sám Carlos Malcavien. 

Ten právě upíjel  ze své sklenice a vypadalo to, že ho nic dalšího nezajímá. Poklonil jsem se mu s úmyslem také rychle zmizet, ale zadržel mě.

„Ještě jedna věc, Nicolasi," řekl, jeho hlas zněl trochu zvláštně, jako kdyby toho vína vypil přespříliš a začalo mu stoupat do hlavy. „Získali jsme neověřenou zprávu, že se kolem pohybují Ashâriové."