Podobnost čistě náhodná

4. kapitola

Když se pak jeho rty opětovně přitiskly k těm mým a jeho jazyk tentokrát bez jakéhokoli váhání vnikl do mých úst, nešlo se soustředit opravdu vůbec na nic.

Asi bychom v této činnosti pokračovali notnou dobu, kdybych koutkem oka nezahlédl Hectora, který vylezl ze svého temného doupěte a věnoval naší dvojici nabroušený pohled.

„Promiň, ale musím jít," odtáhl jsem se od něj. „Mám jen deset minut a jestli přijdu pozdě, tak mě Hector vážně zabije."

Marco se otočil a také on zaregistroval mohutného velitele ochranky pozorující nás svým nepříjemným pohledem.

„To bych mu nikdy nedovolil," usmál se a pak dodal. „Přijď za mnou večer, až ti skončí služba."

Zaváhal jsem. Polibek jsem sice úspěšně zvládl, ale představa něčeho víc mě nemálo vyděsila. A nepotřeboval jsem být školený špión, abych si dovodil, kvůli čemu mě Marco k sobě zve a co si od toho slibuje.

„Prosím," upřel na mě svoje štěněčí oči a usmál se tak roztomile, že by se i kámen ustrnul. Trochu jsem ho ale již znal a přišlo mi, že ten bezelstný úsměv je pouze jeho trik, jak dosáhnout svého.

„Nevím, jestli je to moudré, mám teď u Hectora vroubek a nechci ho naštvat."

„Prosím, přijď, moc mi chybíš," natiskl se na mě a věnoval mi další krátký polibek.

„Pokusím se," přislíbil jsem netušíce, jak jinak se z toho vykroutit.

„Budu se těšit," zasmál se radostně a já musel uznat, že je opravdu nečekaně milý.

Na syna našeho úhlavního nepřítele.

Marco se ještě na půli cesty otočil a vesele mi zamával a já se neubránil úsměvu.

Poté už zbývalo jen pár minut, abych našel svůj pokoj, převlékl se do uniformy Carlosových vojáků a nastoupil svoji dvanáctihodinovou službu.

~~~

Bylo vedro k zalknutí. A já musel nehnutě stát u hlavního vchodu do sídla a kontrolovat okolí společně s dalšími z Carlosových vojáků. Cítil jsem, jak mi po tvářích stékají kapky potu a potil jsem se i pod tmavou neprodyšnou uniformou.

Ráno jsem se nahlásil u Mariana, kde jsem vyfasoval zbraň a instrukce. Naštěstí s tímto typem střelné zbraně jsem měl zkušenost. Nikdy bych neřekl, že mi můj krátký vojenský výcvik přijde takhle vhod.

Snažil jsem se navázat s ostatními vojáky konverzaci, abych něco zjistil, ale prohodili se mnou pouze několik slov. Vypadalo to, že nemají dovoleno během služby s nikým mluvit a nechtěli riskovat Hectorovu zlobu. Těm dvaceti ranám a dvěma dnům ve vězení jsem unikl pouze proto, že se mě Marco zastal. Ale takového ochránce ostatní neměli, takže se snažili sekat dobrotu.

Být oblíbenec Carlosova syna nakonec obnášelo též nesporné výhody. Díky tomu byla moje pozice o dost snazší. Jenom jsem to nesměl pokazit.

Služba vůbec neutíkala, a taky jsem měl hlad jako vlk. Jediné větší rozptýlení nastalo, když se v zahradách objevila Francesca s třemi dalšími dívkami.

Sledoval jsem pohledem distingovanou mladou ženu s černými rovnými vlasy, které jí spadaly až k pasu. Na rozdíl od svého bratra měla Francesca pleť hedvábně bílou ani stopa po opálení. Snad jako kdyby ven na slunce téměř nechodila.

Dcera Carlose Malcaviena byla od narození slepá a možná proto na mě působila křehce a zranitelné. Při chůzi se přidržovala za předloktí jedné z dívek, výrazně pohledné rudovlásce.