Podobnost čistě náhodná

7.kapitola

Vážně jsem netušil, co se tady děje. 

Začínal jsem z toho mít čím dál podivnější pocit, že Nico se zapletl do něčeho ještě většího než mi naznačovali v Argosu. Do něčeho, o čem možná ani plukovník a Oliver Spartan neměli tušení, když mě sem poslali. Nebo mi snad něco schválně zamlčeli?

Takový zmatek. Jak se v tom má člověk zorientovat?  Co za tajemství zjistil můj bratr, že ho kvůli tomu otrávili?

Musel jsem ven, abych si urovnal myšlenky. Věděl jsem, že už neusnu, tak jsem si oblékl kalhoty, přes hlavu opatrně přetáhl černé tílko a vykradl se z Marcova pokoje do zahrady na čerstvý vzduch. 

Bylo velmi časné ráno, zahrada se teprve probouzela a na východě se objevovaly první nesmělé náznaky přicházejícího úsvitu. Vypadalo to, že náš čeká další horký den, ale zatím bylo venku příjemně, žádné spalující vedro a dusno, které nastane teprve za pár hodin.  

Prošel jsem zahradou, potkávajíc na každém kroku vojáky, Hector musel významně posílit hlídky. Zamířil jsem si to podél nízkých domků až k tomu, který jsem obýval s Nicovými spolubojovníky. Napadlo, že bych si tam vzal nějaké věci na převlečení, když teď budu nucen přespávat u Marca. 

Narazil jsem na Allesia, který mě suše pozdravil, a aniž by mi věnoval jediný pohled, rychlým krokem směřoval do hlavního domu. 

Došel jsem až k malému dřevěnému domku a vstoupil dovnitř.

Byl jsem tady jen jednou předtím, když jsem se v rychlosti převlékal do uniformy před nástupem do služby, a neměl proto příliš času se tady porozhlédnout. 

V malé společné místnosti se  nacházely dvě palandy, několik kovových skříněk na oblečení, stůl, čtyři židle a malý kuchyňský kout. 

Na to, že tady přebývali čtyři kluci, tu panoval nečekaný pořádek, žádné povalující se kusy oblečení po zemi, žádné neumyté nádobí, prach všude perfektně setřený. Přemýšlel jsem, zda je to tím, že jsou moji tři noví spolubydlící, Marian, Antonius a žárlivý Allesio, tak pořádkumilovní, nebo je Hector takový ras na svoje muže i kvůli pravidelnému úklidu. Tipoval bych spíš to druhé.  

Nikdo se uvnitř nenacházel, což se dalo čekat vzhledem k tomu, že všichni muži byli vzburcováni a povoláni k pátrání po Ashârijích nebo museli nastoupit na hlídku.  

Zamyšleně jsem otevřel Nicovu skříňku, abych si z ní vybral náhradní oblečení. 

Nezaslechl jsem ani vrznutí dveří ani kroky a pak, zničehonic, se tady prostě zjevil. 

„Musíme si promluvit, Nico," ozvalo se za mnou a já se s bušícím srdcem otočil, abych pohlédl do modrých očí svého ashârijského zachránce. 

Zachovej klid, zachovej klid, Nathe, opakoval jsem si v duchu. Chovej se přirozeně.

Jenomže to moc nešlo, klepaly se mi ruce a já se obával, že když promluvím, rozklepe se mi také hlas. Dobře jsem si totiž uvědomoval, že nyní nesmím udělat sebemenší chybu. 

„Jak ses sem dostal? Všude jsou stráže," vypravil jsem ze sebe tak klidně a sebevědomě, že jsem si v duchu pogratuloval. Jestli z tohohle vyváznu živý, podám si přihlášku do dramatického kroužku.

„Carlosovi vojáci nenajdou ani vlastní zadek, natož aby objevili někoho z nás," ušklíbl se pobaveně a přistoupil blíž. Stále na sobě měl to černé oblečení jako v noci, ale postrádal kuklu a jeho dlouhé tmavé vlasy už nebyly tak pevně svázané do drdolu, ale padaly mu do obličeje.  

„Co chceš?" zeptal jsem se a odolával impulzu ustoupil od něj o krok dozadu. Což jsem stejně nemohl, protože za mnou se už nacházela skříň. 

„Nico, řekl jsem ti, abys odsud vypadl, proč ses vrátil?"

Mlčel jsem. Co se na to dalo odpovědět? Vůbec jsem netušil, která bije, netušil jsem, co je ten kluk zač, a zda mu můžu věřit. Věděl jsem však, že mi včera zachránil život. 

Naštěstí nečekal na odpověď, místo toho se ještě přiblížil a opatrně se dotkl mého ovázaného ramene. „Co ta ruka?" 

„Dobrý," zahuhlal jsem, moje nervozita se přece jen začínala projevovat. A způsobil to fakt, že teď stál tak blízko. Stačila by jedna chyba, jedno špatné slovo a tenhle kluk, člen klanu těch nejnebezpečnějších zabijáků, by mě jistě dokázal na místě zabít.

„Je to jenom škrábnutí," dodal jsem s větší jistotou snažíc se působit jako ten největší borec, který běžně vykrývá letící čepele, a ne k smrti vyděšený kluk, který v životě neměl horší zranění než odřené koleno.  

„Aspoň že tak, mohlo to dopadnout mnohem hůř," krátce se pousmál a mě napadlo, jak odlišný úsměv má oproti Marcovi. A přesto mi učaroval stejně, ne-li více.  

„Neměl ses do toho plést," povzdechl si, jeho nebesky modré oči mě upřeně pozorovaly studujíc můj obličej. A já se v duchu celý klepal, aby si ty krásné a bystré oči nevšimly žádné odlišnosti.  

Hleděl na mě, ve tváři se mu zračil zvláštní výraz, který jsem nedokázal popsat. Skoro jako kdyby se k něčemu odhodlával, jako by bojoval sám se sebou. Nechápal jsem to. 

„Měl jsem o tebe vážně strach," tón jeho hlasu se při té větě změnil, zjemněl a už nezněl tak tvrdě a přísně. Prsty neznámého mi přejely po tváři, když s jistou rezignací zašeptal: „Promiň mi to, ale já prostě musím."

Nato udělal něco, co jsem opravdu nečekal. 

Políbil mě.

A já, zaskočený a v šoku, netušil, jak se zachovat, co bych měl dělat nebo nedělat.

Avšak moje tělo dobře vědělo, jak má zareagovat a tomu polibku okamžitě podlehlo.

Protože ten polibek byl nezapomenutelný.

Samozřejmě, že také s Marcem se mi to líbilo, ale tenhle kluk mě naprosto dostal. Líbal úplně jinak, jeho rty se tvrdě přitiskly k těm mým, jeho jazyk mi bez zdržování proklouzl do úst a ochutnával je s náruživostí, dobyvačnou vášní a jasným cílem si je zcela podmanit.

Pevně si mě k sobě tiskl a já už neměl kam ustoupit, zády opřený o dvířka Nicovy skřínky, jsem se ochotně podvolil jeho dominanci, jeho síle a té jeho divokosti. 

Celé to bylo dech beroucí, nepopsatelně vzrušující a kdyby můj omámený mozek dokázal normálně fungovat, došlo by mi, že i zatraceně nebezpečné. Ale můj odkrvený mozek nedokázal stvořit jedinou rozumnou myšlenku. 

Marco byl milý kluk a připadalo mi to s ním skvělé. Ale byl to první a jediný kluk, se kterým jsem se kdy líbal, proto všechno, co jsme společně dělali, se zdálo nové a vzrušující. 

Jenomže s tímhle nebezpečným neznámým jsem pociťoval ještě něco víc. Něco z čeho se mi podlamovala kolena, z čeho mi probíhaly vlny vzrušení celým tělem. Něco, co mě nutilo zapojit se do toho polibku s veškerou svou vášní a touhou, poddat se druhému klukovi a užívat si ten nepopsatelný pocit celou svojí bytostí.  

A zničehonic byl konec. 

Prudce se ode mne odtáhl a než jsem se nadál, chytil moje paže a zpáčil mi je za zády. Vykřikl jsem bolestí, když moje zraněné rameno zaprotestovalo proti tomuto nevybíravému zacházení. Nato mě přirazil obličejem na kovovou skříňku, jeho horký dech jsem ucítil na tváři, jak se na mě zezadu přitiskl a zasyčel mi do ucha: 

„Kdo jsi? A kde je Nico?"