Podobnost čistě náhodná

1.kapitola

Například já nosil svoje světlé kadeře dlouhé, stažené do culíku, on měl sestřih krátký, vojenský. Jeho tvář byla zarostlá dvoudenním strništěm, proto vypadal starší než já, který jsem měl tváře hladce oholené. 

Spojovaly nás však stejné rysy, stejná plná ústa, stejné zelenohnědé oči. Oba jsme byli podobně vysocí a štíhlí, i když Nico působil poněkud mohutněji. Vojenská služba ho zocelila a na jeho postavě to bylo znát.

„Co se mu stalo?" zeptal jsem se po chvíli, když jsem zpracoval ten prvotní šok vidět svého bratra v takovém stavu.  Prsty jsem sjel z jeho tváře a stiskl mu ruku volně spočívající na bělostné nemocniční přikrývce.

„Dříve než vám řekneme více, musíte podepsat dokumenty zavazující vás k absolutní mlčenlivosti," oznámil mi chlapík, co mě sem přivedl, starší muž s hustými ale již značně prošedivělými vlasy, v padnoucím tmavém obleku, a s ráznými pohyby a strohým vyjadřováním vojáka. 

Jeho jméno jsem v tom spěchu a rozrušení přeslechl. Ale myslím, že říkal, že je plukovník S... No, něco začínající na S. Patrně tady tomu šéfoval a asi byl nějaké velké zvíře. Mně však jeho vysoká funkce nikterak neohromila. Záleželo mi pouze na jediném. Zjistit, co je s Nicolasem.

„Musíte pochopit, Nathanieli, že váš bratr pracoval na přísně tajném úkolu a prozrazení čehokoli z toho, co se tady dozvíte, by mohlo ohrozit bezpečnost celé naší země."

„Dobře, chápu." Jestli můj podpis na nějakých papírech byl potřeba k tomu, abych se dozvěděl, co je s Nicem, tak to udělám.

Po krátké vsuvce týkající se podepisování připravených dokumentů, jsem svoji pozornost obrátil zpět ke svému bratrovi.

Malá místnost sloužící jako ošetřovna silně páchla desinfekcí, měla jen jedno lůžko, židli, noční stolek a pak mnoho lékařských přístrojů, které patrně sloužily k tomu, aby udržely Nicolase při životě. 

Vidět mého energického bratra, který chvíli neposeděl a věcně musel něco podnikat, tak klidného a nehybného se mnou hluboce otřáslo.

„Tak co je s ním?" zeptal jsem se znovu oči nespouštějíc z Nicovy pobledlé tváře.

„Byl otráven," začal s vysvětlováním plukovník, „a ani naši nejlepší doktoři si s tím nevědí rady. Jeho stav je zatím stabilizovaný, nicméně upadl do kómatu a dokud nebudeme vědět, čím byl otráven, nemůžeme nic dělat. Přivedli jsme vás sem, protože doufáme, že nám ho pomůžete zachránit."

„Já? Jak? A kdo ho vůbec otrávil?"

„Malcavieni, ten zmetek Carlos a jeho pohůnci," ozvalo se zničehonic za mnou a já se otočil po hlase. 

Do pokoje vešel Oliver Spartan, sám syn našeho velkého vůdce v celé svojí kráse. 

Samozřejmě jsem jeho podobu znal, ale když jsem ho teď spatřil na vlastní oči, musel jsem připustit, že mu všechny ty fotografie přinejmenším lichotily. 

Nevypadal jako neohrožený a nepřemožitelný válečník, jak byl všude prezentován, ani jako vznešený a distingovaný mladý muž, který by měl po svém otci převzít vládu nad celou zemí.

Působil vlastně celkem obyčejně,  průměrný hnědovlasý kluk s trochu arogantní výrazem v tmavých očích, který se asi dal pochopit, když vezmeme v potaz okolnosti.

Byl to jedináček a od narození se s ním jednalo v rukavičkách, přičemž mu celý život opakovali, že to on se stane vůdcem po svém otci. Komu by něco takového nestouplo do hlavy. Ale já mu jeho slávu nezáviděl, navíc žít ve stínu slavného Victora Spartana jistě nebyl žádný med.