„Nebaví mě to tu," zamumlal jsem s cigaretou mezi rty, když jsme s Louise stáli před školou.
„Zas si stěžuješ?" dostal jsem poplácání po zádech a přátelský úsměv od Simona. Pousmál jsem se a pozdravil ho.
„Vůbec se to tu nezměnilo, jako bych nikdy neodešel!" řekl a pozvedl obočí, než se začal věnovat i Louise. Nemohl jsem říct, že by mi Simon přirostl k srdci tak, jako Lou. Možná proto, že byl mimo město tak dlouho a ona zůstala se mnou. Stejně mi svým způsobem ale chyběl nějaký chlap, který by se uměl chovat normálně. Proto jsem uvnitř děkoval, že se Simon objevil. „Kdy ses vrátil, Simone?" Malým přikývnutím jsem mu poděkoval za zapalovač. Potáhl jsem z cigarety a vyfoukl šedobílý kouř. Náš malý cigaretový kroužek se stal rituálem od doby, co mojí každodenní rutinou přestalo být vození Tommyho. Shit, přijde mi to jako věčnost. Chybí mi vlastní pokoj a chybí mi on. Nevrátil jsem se domů a přemluvil Lou, aby mi její rodiče dovolili zůstat na chatě. Měl jsem to daleko, ale alespoň jsem nemusel každý den vídat místo, které mi Tommyho připomínalo snad nejvíc. Týden jsem okolo něj vydržel brečet, teď už jsem jenom nasraný.
„Předevčírem. Mamka se chovala jak šílená, trvala na tom, abych si odpočinul, nebo co." Odpověděl Si, čímž mě díky bohu vytrhl z nekonečného toku myšlenek na Tommyho. Měl jsem ho dost za celou tu dobu, chtěl jsem se na něj přestat soustředit, a tak jsem dělal všechno, co jsem mohl, ale nic nepomohlo.
„Tys zhubl, Adame," obhlédl si mě, „děje se něco? Vypadáš trochu přešle, nic proti."
„Říkala jsem ti to," poznamenala Louise mým směrem a já s povzdechem protočil očima. Prostě jsem neměl hlad, ani chuť se vůbec zvednout a nacpat do sebe nějaké pořádné jídlo. Asi to na mně šlo dost poznat, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Neměl jsem mentální kapacitu na to, abych ze sebe dělal modela.
„Hey, jsem v pořádku," vyvrátil jsem jejich domněnky, ale bylo mi jasné, že vědí, že jim lžu. Moc mi to nešlo uhrát, sám na sobě jsem poznal, jak falešně jsem vypadal. Shit, asi je lepší vypadat stejně, jak se cítím. Na hovno.
Ohlédl jsem se směrem na parkoviště před školou, abych se vyhnul vyčítavým očím Louise a Simona, kterým se očividně moc nelíbil můj celkový vzhled. Akorát přijíždělo bílé auto, které se mi zdálo trochu povědomé. Někde jsem ho už viděl, jen jsem si nevybavoval, kde přesně. Chvíli jsem se na něj zadíval a než mi to došlo, vypršel mi čas, který jsem měl na to, abych se podíval pryč. Auto zaparkovalo na volném místě blízko nás a vystoupil z něj kdo kurva jiný než Bruno, následovaný jeho novým úlovkem - Tommym.
„Oh bože, držme se," prohlásila Louise. Sice jsem se nedíval, co dělá, ale zaslechl jsem, jak Simonovi šeptá něco o rozchodu. Měl jsem za to, že jsem se stihl trochu vzpamatovat a postavit na nohy za ty dva týdny, co jsem ho neviděl – nechodil jsem do školy a nechával si všechny materiály posílat elektronicky, jenom proto, abych ho nemusel vídat. Najednou se zjevil přede mnou i s jeho novým chlapem a já se nedokázal podívat jinam. Cítil jsem výraz v mé tváři poklesnout a srdce se mi ponořilo až do žaludku. Všechno budování kamenných stěn okolo srdce a přísný zákaz používat jakékoliv city, co mi pro něj zbyly, naprosto všechno zmizelo v okamžiku, co vylezl z toho auta společně s ním.
„Dude, pojď pryč-" Lou mě chtěla dostat z místa činu, když viděla celou situaci, ale já se nechtěl hnout. Jestli měl být pohled z patnácti metrů jediný způsob, jak se mu můžu přiblížit, nehodlal jsem udělat ani krok dál. Znovu jsem potáhl z cigarety, jinak bych asi zapomněl i dýchat. Bože, sakra, chybí mi. Posral jsem to tak moc tím, jak málo pozornosti jsem mu věnoval, a nikdy to sám sobě neodpustím. Těžce jsem polkl. Usmál se na Bruna tím nejhezčím úsměvem a mně se chtělo umřít na místě, kde jsem právě stál. Nadechl jsem se a promnul rty o sebe. Bruno ho na oplátku pohladil po tváři a taky mu věnoval úsměv. Něco si začali říkat, Tommy vypadal, jako by ho nezajímalo nic okolo a ničeho se nebál. Koutkem oka jsem zahlédl projít okolo nich pár fotbalistů, hleděli na ně jak na zjevení a cosi si se zmatenýma posunkama říkali mezi sebou. Ani jeden z nich si ale nic nedovolil a na jednu stranu se mi ulevilo, na druhou stranu – do hajzlu, s Brunem se má Tommy opravdu líp a bezpečněji. A i když mě pohled na to všechno hrozně bolel, přál jsem mu, aby byl šťastný. Se mnou nebyl – jinak by mě nepodvedl – ale já doufal, že najde to, po čem touží. Fuck, tak hrozně chci, abych to, co hledá, byl já. Ale nemůžu zůstat sobcem do konce života, zrovna tady jsem prohrál a musím se s tím smířit.
Najednou se k sobě naklonili a šeptali si něco blíž k obličeji toho druhého.
„Ježiši, pojď, to nemusíme sledovat," drapla mě za paži Louise, ale já se nenechal odvést. Musel jsem vypadat jako psychopat, stojící tam a sledující tyhle dva lidi, ale bylo mi to jedno. Přišlo to, čeho jsem se bál, ale tušil jsem, že na to taky dojde – Tommy se natáhl a políbil Bruna. Fuck, fuck, fuck, tohle je v prdeli. Já jsem v prdeli. Skoro se mi podlomily kolena, jako bych byl nějaká blbá citlivka. Zatnul jsem čelisti k sobě a podíval se jinam. Pravdou bylo, že jsem v sobě dusil neskutečnou chuť něco rozbít a dostat ze sebe všechny ty pocity, co se mnou poslední dobou tak mávaly, ale nemohl jsem.
„Do hajzlu," zanadával jsem, hodil cigaretu na zem a zašlapal ji. Zamilovaný pár asi sdílel delší líbací chvilku, ale to už jsem fakt vidět nemusel. Věděl jsem, že tohle je přesně to, co mě uvnitř drtí a nad čím si možná znovu pobrečím, nebo si zničím ruce při boxu, ale stejně jsem se na to jak idiot musel dívat. Čistě pro to, že tam pořád stála osoba, pro kterou bych udělal cokoliv na světě. Nejhorší ze všeho mi přišel fakt, že jsem si to udělal sám. Všechno tohle jsem způsobil svojí debilitou a svojí hrdostí na to, jak moc se mě každý bojí. Přitom jsem neznamenal nic, já jsem nikdo. Ani jsem kurva nebyl schopný dát člověku, co se mnou žil od dětství, co doopravdy chtěl.
S frustrovaným výdechem jsem se otočil a vzal to přímo ke vchodu do školy. Kroky za mnou napovídaly tomu, že mě Simon a Louise následovali. Radši jsem přidal do kroku. Vidět nový pár, jak se líbá, pro mě bylo jako lití benzínu do ohně. Nechtěl jsem si to všechno vybít na Lewise a Simonovi, proto jsem s nima moc nechtěl mluvit. K mojí smůle, oni se mnou mluvit chtěli.
„Adame, počkej!"
Dostihli mě až v chodbě, kde jsem svůj útěk prostě vzdal. Protočil jsem očima a věnoval jim pozornost, když si o ni tak říkali.
„Měl jsem to být já. Na jeho místě jsem měl sakra stát já. A to je všechno, co k tomu hodlám říct. Končím diskuzi na tohle téma, pojďme."
Chtěl jsem rychle vypadnout ze situace, ale Simon mě chytil za rameno. „Budeš okay, že?"
Pokrčil jsem rameny a povzdechl si: „Yeah, asi jo." Nic neříkal, jen mi věnoval soucitný pohled.
„Nestane se nějaké drama mezi tebou a nima?" zeptala se opatrně Lou. Zakroutil jsem hlavou. Nasadil jsem hranou sebejistotu a vyrovnanost do tváře i hlasu a ujistil je oba o svém vnitřním klidu. „On si vybral a já mu přeju jenom to nejlepší. Nehodlám se jim motat do vztahu, je mi u prdele, co teď dělá Tommy nebo s kým to dělá. Takže není důvod se bát," poslední část jsem dodal s pěkně pichlavým nádechem, „budu hodný kluk. Vy dva si kurva nehrajte na mámu a tátu a nesnažte se mě uklidnit, jsem v pohodě, starejte se o sebe."
Sjel jsem je oba pohledem a odebral se do třídy. Nečekal jsem na odpověď, ani na další Jsi v pohodě? a Jak ti je? Nejsem v pohodě, je mi pěkně na hovno, abych byl upřímný. Ale jiný člověk než já se s tím za mě smířit nemůže. Pevně jsem ale věřil tomu, že si zvládnu vybudovat stěny – rovnou pevnost -okolo srdce.
Vešel jsem do třídy, rovnou ke svému místu. Když jsem si sedl do lavice, došlo mi, že prázdné místo vedle mě vždycky patřilo Tommymu. To znamenalo, že se za chvilku vedle mě na čtyřicet pět minut posadí můj ex, kterého jsem právě viděl líbat jiného chlapa. Wow, lepší začátek dne jsem mít nemohl, shit. Odsunul jsem se ke kraji lavice, abych se připravil na sezení co nejdál od něj. Nechtěl jsem s ním mluvit, ani ho vidět, ani s ním mít jakýkoliv kontakt. Vytáhl jsem si učebnici a už jen očekával, kdy se dotyčný objeví mezi dveřmi.
Netrvalo dlouho a opravdu se objevil. Hned, co vstoupil, se mi podíval na krátký moment do očí. Hleděl jsem mu přímo do duše nazpátek, ale on pohotově uhnul pohledem. Opatrně odsunul židli a posadil se na ni. Já se mezi tím začal dívat druhým směrem. Nechtěl jsem se na něj ani dívat, ale zároveň – fuck – chtěl jsem ho znovu vidět, protože jsem se pořád nedokázal odprostit od svých naivních citů. Jako by se ke mně měl vrátit, hah. Na co vůbec čekám? Nikdy bych mu nemohl odpustit, že mě podvedl. On o to ani nestojí, má přece nového. Fuck, to jsem si zas nahrál.
„Dobrý den, třído!" Přivítala nás profesorka, jakmile vstoupila dovnitř. Vypadala, že má naspěch.
„Tak, v rychlosti vám zadám práci, potřebuji si totiž něco zařídit. Budete pracovat s mikroskopy a rozebírat..." přestal jsem poslouchat, stejně jako většina třídy. Všichni se tak nějak dostali do vlastní bubliny už v momentě, co oznámila, že si půjde něco zařizovat. Já taky nedával pozor, dokud nepadlo určité spojení slov, co mě probralo: „... práce ve dvojicích. Poprosím, zůstaňte ve dvojici tak, jak sedíte v lavici, ať nemusíte nikam odcházet a nemáme v tom pak zmatek. Je to dost náročná práce, dejte si záležet. Vysbírám si to od vás na konci hodiny."
Zhluboka jsem se nadechl a podíval se na Tommyho. Naše oči se opět střetly, což se mi zdálo nadmíru trapné, takže jsem se tentokrát podíval pryč já. No, hodně štěstí mně, jestli mám přežít dalších čtyřicet minut a něco k tomu. A jak ho znám, bude to chtít mít hotové, takže budu muset spolupracovat. Že já idiot nezůstal ještě týden na chatě.
Nějakou chvíli jsme mlčeli, Tommy si strkal pod mikroskop vzorky kdovíčeho a zapisoval to vedle na papír.
„Chceš se na to podívat?" Řekl jednoduše. Jen jeho hlas samotný mi projel celou páteří. Vzpamatoval jsem se a přikývl. Ani jsem nevěděl, na co se dívám, než jsem to šikovně vyčetl z jeho papíru – čehož si, doufám, nevšiml.
„Nemusí to mezi námi být trapné," promluvil znovu a já nakrčil obočí. Pořád mě to bolelo, nechtěl jsem to rozebírat, ale nechtěl jsem na sobě dát znát slabost. Odkašlal jsem si a odpověděl: „Jasně, určitě." Ty ses se mnou rozešel. Vyspal ses s jiným a paks mě poslal k vodě, ale nemusí to být trapné. Ne, díky.
„Kdes byl tak dlouho? Neviděl jsem tě ve škole," snažil se navázat konverzaci, ale viděl jsem na něm, že ohledně mě nemá zrovna pocity nadšení. Mrzelo mě, jak všechno ochladlo.
„Potřeboval jsem si vyčistit hlavu," odpověděl jsem nezaujatě. Dělal jsem všechno proto, abych nenechal svoje vnitřní skládání se vypěnit na povrch. Ani jsem se na něj nedíval, ale periferně jsem zahlédl, jak si mě prohlíží.
„A už jsi v pořádku? Vypadá to, že jsi zhubl. Doufám, že si to hlídáš, víš, co ti řekli v nemocnici," řekl starostlivě. Kousl jsem se do vnitřní strany tváře.
Odhodlaně jsem se na něj otočil a spustil: „Víš co? Popravdě, nejsem v pohodě. Rozpadnu se uvnitř pokaždé, když vidím tvůj obličej, ale nemůžu s tím nic udělat. Nechci vypadat jako zkurvený slaboch, ale brečel jsem kvůli tobě několik dní a nocí a je dost možné, že jakmile se dneska vrátím domů, tenhle proces zopakuju. Vlastně ne domů, na chatu – nechci se vrátit domů, protože mi tam absolutně všechno připomíná tvůj nechutný podvodnický obličej a já tě nechci vídat víc, než je nutné. Zároveň tě pořád miluju a nemám kurva potuchy, jak se s tím mám vyrovnat. Jsi hajzl, fakt neskutečný hajzl, ale sakra, chybíš mi."
Několikrát jsem zamrkal a probral se ze svých myšlenek.
Místo celého svého vnitřního monologu jsem mu jen odsekl: „Všechno okay, starej se o sebe. Jsem si jistý, že teď máš plno starostí."
„Dobře, promiň, nemusíš na mě hned vyjet," odvětil potichu, očividně trochu zaskočený tím, jak s ním mluvím. Co sakra čekal, že budeme kamarádi?
„Měl by sis ten náhrdelník sundat," podotkl. Vzpomněl jsem si, že pořád nosím náhrdelník s písmenem T, který mi dal na Vánoce. V rychlosti jsem očima střelil po jeho krku, jako bych nevěděl, co mě čeká a chtěl si jen znovu podkopnout nohy. Jistě, že ho nemá. Proč by ho taky měl mít, má jiného, teď už neexistuje žádné A a T. Až na tetování, co má žebrech. Tam se mého jména už prostě nezbaví. Řekl bych, že mě to mrzí, ale lhal bych. Strčil jsem si nenápadný náhrdelník i s tím pitomým přívěskem za horní lem trika a nebral ohled na jeho poznámky. Shit, opravdu jsem si nechal zlomit srdce znovu. On se mnou prostě už nepočítal, a i když jsem to věděl, pořád jsem hloupě doufal v něco. Sám sobě jsem přišel trapný, jak jsem pořád přemýšlel a chtěl vrátit všechno, co se stalo. Nikdy jsem se tak nechoval, při žádném rozchodu, ani po něm. Vždycky se moje mysl rychle oklepala, ale teď... shit, musím se vzchopit. Zhluboka jsem se nadechl, vydechl a zatlačil všechny svoje pocity na jiné místo. Všechno časem přejde, ještě pár měsíců a nemusím ho už nikdy vidět. Nemusím, ale chci. Sakra, moc jsem si tím nepomohl.
Najednou mi pípl mobil. Zpráva mě alespoň na chvíli mohla vytrhnout z trapné situace, takže jsem za ni byl nesmírně vděčný. Sklopil jsem zrak k obrazovce, ke zprávě, ve které se jednoduše psalo: Dnes v 9 pařba u Montgomeryho. Zvedl jsem obočí a odepsal.
- Kdo je sakra Montgomery?
Louise G.: kluk z naší školy z vedlejší třídy. netuší, kdo jsi a myslím, že většina lidí tam to taky nebude vědět.
-Party ve všední den?
Louise G.: oslava narozenin, prostě se neptej a v devět přijeď před svůj barák, setkáme se tam
-Alright. Budu tam-
*Tommy
Adam si hrál na mobilu a já pracoval, což bylo pro nás oba asi příjemnější než navazovat konverzaci, jak jsem se původně snažil. Cítil jsem se vedle něj trochu zvláštně po tom, co jsme spolu prožili a jak se všechno změnilo. On vypadal vyrovnaně a klidně jako vždy, až na to, jak se mi zdál pohublý. Moc to s ním nehnulo, celý rozchod pro něj beztak znamenal jenom další banalitu. Přesně, jak jsem si myslel – ve skutečnosti mě zas tak nemiloval. Naštěstí, Bruno mě vzal na milost a dal mi najevo, že o mně - na rozdíl od pana dokonalého - opravdu stojí. Nechal mě se ubytovat u něho s tím, že můžu zůstat, jak dlouho chci, což mi nesmírně vyhovovalo. Chvíli po našem rozchodu jsem přemýšlel, jestli jsem přece jenom neudělal chybu. Přece jenom, nikdy jsem neviděl Adama plakat, rozhodně ne nad rozchodem, ale přede mnou pár slz uronil. Možná to chtěl zahrát na city, kdoví, ale dospěl jsem k tomu, že pro nás oba je lepší zůstat přátelé. Teď se s tím očividně smířil i on a mohli jsme pokračovat v našem každodenním životě. Musel jsem si přiznat, že mi chyběl určitý aspekt toho přátelství, o které jsem přišel. Stejně jsem ale trávil většinu dní pojídáním prášků, protože to, co se dělo s mým tělem, nešlo unést – takže bych ani neměl na nějaké kamarády čas. Chtěl jsem zatnout zuby a přežít bolesti a podobné nepříjemnosti, než zase na chvíli ustoupí, ale poslední dobou se mi to opravdu nedařilo. Cítil jsem se tak špatně, že jsem bral pilulky jako lentilky a skoro permanentně měl mozek a myšlenky trochu mimo. Ale dělal jsem vše pro to, abych co nejdéle zůstával střízlivý, bez pomoci i když se zhoršujícím se stavem, abych mohl přemýšlet normálně a čistě.
Bruno mě měl po škole vyzvednout a odvézt k doktorovi, se kterým jsem se o svých nesnesitelných stavech hodlal poradit. Musel jsem Brunovi o své nemoci říct, vzhledem k tomu, že náš vztah začínal přecházet do vážnější fáze. Pochopil to a řekl, že mám jeho plnou podporu. Ten večer mě vzal na rande do rodeo baru, bavili jsme se, jako by se nic nedělo a líbali se skoro až na kulečníkovém stole, což hráče značně pohoršovalo. Znovu něco, co by Adam nikdy neudělal. Stejně, když jsem se teď na něj tak po očku díval, malý kousek prázdnoty ve mně po něm přece jen zůstal. Nemohl jsem zapomenout, že byl můj první přítel, ani to, že jsem s ním někdy byl šťastný... a ani to, že mě podvedl a ani to nedokázal přiznat. Opravdu jsme spolu byli dobří, ale lepší od sebe.
„Byl bych radši, kdybychom zůstali jako předtím," promluvil jsem zase po chvíli, čímž jsem upoutal jeho pozornost. Zvedl ke mně zrak, věnoval mi nechápavý pohled.
„Kamarádi."
Adam se povrchně uchechtl, zakroutil hlavou a radši se podíval jinam. Asi jsem ho urazil. Moje srdce trochu zrychlilo, znervózněl jsem, že jsem řekl něco blbě. Zase ve mně začal budit respekt, jako v dobách, kdy se ke mně ve škole choval tak chladně, že jsem neuměl rozeznat, jestli to hraje kvůli lidem nebo to opravdu myslí vážně.
„Tobě to nedochází?" položil mi otázku tentokrát on, tónem, jako bych měl být natvrdlý. Dopsal jsem si něco do papíru a věnoval se mu. Jakmile jsem se na něj otočil, viděl jsem v jeho očích něco – něco jako smutek, i když se snažil vypadat v klidu. Oči vždycky všechno prozradily, zvlášť u něj.
„Podvedls mě, rozešel ses se mnou, oháněl ses zkurvenou Michaelou, když víš, že to není pravda a čekáš, že všechno se spraví a budem zas kamarádi? Shit, to jsem si myslel, že alespoň trochu ti to v té hlavě šlape," utrousil pochybovačně. Snažil se mě urazit nazpátek. Raději jsem se stáhl a nemluvil.
Trochu jsem doufal, že něco řekne. Přece jen i přes to, co se mezi námi událo, se z nás přece nemuseli stát úplní cizinci. Bohužel se tak až do konce hodiny nestalo, prostě se se zazvoněním sbalil, odevzdal úlohu, které polovinu opsal ode mě a rychle zmizel. S mírným povzdechem a pokrčením ramen jsem se taky vydal ven ze třídy. Zpovzdálí jsem ho viděl, jak se baví s Louise. Chvíli jsem se zastavil a pozoroval ho. V hlavě mi proběhla myšlenka na to, jak jsme se předtím bavili my dva, alespoň když se nikdo nedíval. Opravdu mi část z toho chyběla, ale nedalo se nic dělat, jen tomu dát čas.
Zrovna, když jsem chtěl udělat krok vedle a jít na další hodinu, narazil jsem do Michaely. Několikrát jsem zamrkal překvapením a omluvil se tichým pardon s odkašláním.
Nechtěl jsem se na ni ani podívat – ona ale měla jiný názor, zastavila mě a spustila tónem, který šel slyšet jen mezi námi dvěma: „Hey, Tommy, co je s ním?"
Kývla hlavou k Adamovi a já se znovu nenápadně podíval jeho směrem. Svraštil jsem čelo a trochu znechuceně odpověděl: „Myslel jsem, že zrovna ty to budeš vědět."
„Já? Ha, motýlek se mnou ani nemluví, dokud to není fakt potřeba. Dala jsem mu svoje číslo," odfrkla si zklamaně, „ale ani nezavolal."
Zasněně se zahleděla na Adama a já jsem se zarazil. Michaela byla ten typ člověka, co by mi byl schopný vetřít do obličeje, že ji můj ex-chlap šukal – ale neudělala to, což vypovídalo o tom, že asi opravdu nehraje s Adamem na to, že jsou nevinní... a že spolu možná opravdu nespali. Taková postelová cestovatelka, jako ona, by se určitě neostýchala a pochlubila by se.
„Asi tě musí fakt milovat, když dokáže odolat tomuhle," mírně pokynula rukou na svoje tělo a pak znovu přesunula pozornost na mě, „no nemysli si, že nevím, že spolu chodíte! Ale neboj, tvoje tajemství je v bezpečí. Já jenom vím, co se tak v školní kanceláři šustne."
Sevřel se mi krk, když jsem si uvědomil, že opravdu mluví vážně.
„Takže jste spolu... nespali?" zeptal jsem se přímo. Mia se pobaveně zasmála a mávla rukou.
„My dva? Co já vím, naposled šukal tebe! Já jenom stojím ve frontě, protože – nebudem si kecat, motýlek je pěknej úlovek," mrkla na mě hravě. Vzpomněl jsem si na všechno, co jsem Adamovi řekl a jak moc přesvědčený jsem byl, že s ní spal. Sakra.
„Počkat! On už je volnej? Neříkej dvakrát, že je, jinak ho beru všema deseti!" dodala. Vzduch se mi zadrhl v plicích a já si musel trochu odkašlat, abych si vzpomněl, že mám vůbec dýchat. Celá situace mě naprosto zarazila a odrovnala. Přehodnocoval jsem každé své slovo, co jsem vypustil z pusy při naší hádce. Samozřejmě, nic to nemění na tom, že mi nevyhovovalo věčné schovávání se doma a to, že se zachoval jak psychopat, ale já mu vyčetl podvod, který se nestal! Ježiši, chudák Adam, co jsem mu to udělal? Sice bychom se asi stejně rozešli, ale nemusel jsem ho tak obviňovat. I když, on mi taky neřekl, že ví o mně a o Brunovi... a místo promluvení si se mnou šel rovnou za ním. Ale to samé jsem vlastně udělal já s tím vzkazem! Nemám pro sebe žádnou omluvu, prostě jsem to podělal.
Otočil jsem se za Adamem, který mě taky pozoroval od jednoho ze stolů v společných prostorách. Když se naše pohledy střetly, rychle jsem uhnul. Cítil jsem, že moje prášky vyprchávají a začíná mi být nějak divně. Možná na tom měla podíl i konverzace, kterou jsem teď vedl. Trochu se mi točila hlava a blbě se mi dýchalo. Radši jsem zmizel z dohledu a šel si v klidu vzít tabletku.
***
Ze školy mě znovu vyzvedl Bruno. Měl mě odvézt do nemocnice na jedno z mých pravidelných vyšetření, na které se se mnou většinou, jako podpora, dostavil Adam. Poprvé, co jsem absolvoval něco takového za doprovodu někoho jiného. Opíral jsem se o okno auta, cítil jsem se celkem malátně pod vlivem dalších prášků a nějak divně se mi dýchalo. Doufal jsem, že se to spraví, než budu muset vyjít z auta. Za malou chvíli se auto zastavilo blízko vchodu nemocnice a já několikrát zamrkal, abych se probral.
„Jdeš?" zeptal se mě po pár sekundách, co jsem jen tak seděl na místě spolujezdce. Nadechl jsem se, vydechl a pokusil se vzchopit.
„Jo," odkašlal jsem si a přikývl.
Bruno mě ještě chytil za paži a políbil mě na tvář, přičemž špitl: „Hodně štěstí."
Otevřel jsem si dveře a vysápal se ze dveří na chodník, což se mi zdálo víc než vyčerpávající. Přidržel jsem se o střechu, a ještě několikrát se pokusil rozdýchat. Jsou to jenom prášky, nic se neděje, prober se.
Ohlédl jsem se za Brunem a polohlasem se zeptal: „Nejdeš se mnou?"
„Nezvládneš to sám?" odpověděl mi otázkou a já jen laxně pokrčil rameny. Bral jsem to jako ne, což mě trochu zamrzelo. Nemohl jsem si pomoct, zase jsem se zamyslel nad tím, že Adam mi vždycky pomoc nabídl. Všiml jsem si, že Bruno mi nedával moc, co se podpory týkalo. Moje myšlenky se od Adama vlastně ještě neodpoutaly od doby, co jsem měl ten rozhovor s Michaelou. Přemítal jsem nad tím, jestli jsem přece jen neměl dvakrát měřit a jen jednou řezat, jestli jsem udělal dobře, jestli Bruno je to nejlepší, co pro sebe můžu udělat a jak moc jsem to pokazil svým neuváženým jednáním. Určitě jsem na Adama mohl být alespoň trochu milejší, když už nic jiného. S Brunem jsem si ale dopisoval dlouho a opravdu se mi zalíbil – i kdybych na Adama šel sebevíc mile, stejně bychom se rozešli. Tím jsem se uklidnil, alespoň na chvíli. Měl jsem Bruna opravdu rád, ale ve své hlavě jsem ho v určitých směrech srovnával s Adamem. Adam by stoprocentně vylezl z auta a doprovodil mě, ale Bruno mi jen popřál hodně štěstí a odjel.
Pomalým krokem jsem se došoupal až do čekárny. Naštěstí mě vzali brzo, jinak bych tam asi omdlel nebo usnul. Hned, co jsem vešel, na mě doktor sypal jednu otázku za druhou.
„Dobrý den, pane Ratliffe," otočil se na židli a vstal, „je vám dobře?"
Pokusil jsem se o přátelský úsměv.
„Dobrý den," odpověděl jsem, „ne, poslední dobou mi není zrovna nejlíp."
„Co vás trápí?" Na jeho otázku jsem popsal všechny své problémy a on jen přikyvoval a něco si u toho zapsal. Poté se znovu otočil na židli a vytáhl moji kartu. Chvíli v ní něco četl a poté zase promluvil.
„Nevšiml jste si u sebe nějakých změn? Výbušnosti, impulzivního jednání, nerozvážnosti nebo třeba... malátnosti a ospalosti?" Tázal se zaujatě a poupravil si brýle na nose. Zamyslel jsem se.
Nenechal mě odpovědět a pokračoval: „Ve vaší kartě jsem viděl, že máte předpis Candavil. Takový lék je sice účinný tlumič bolesti, ale zjistilo se, že mezi vedlejší účinky patří kromě utlumení i rozhození prakticky celé psychiky. Taky jeho užívání způsobuje přehnanou ztrátu koncentrace a také svalové křeče, které jsou pro uživatele tohoto léku nezvladatelné." Nakrčil jsem obočí: „Co to pro mě znamená, nebudu moct brát žádné prášky na bolest?"
„Máte bolesti, pane Ratliffe?" zvedl ke mně zrak od karty. Oh. Prokecl jsem se.
„Na hrudi. A poslední dobou se mi špatně dýchá," přiznal jsem. Jestli mi měli říct, že se zhoršuju ještě rychleji, než se očekávalo, tak ať mi to řeknou hned. Chtěl jsem, aby to všechno přestalo, ale zároveň jsem se se svými problémy až doteď neodhodlal jít k doktorovi. Bál jsem se.
„Mhm. Pošleme vás na pár vyšetření – všechno tohle je při vašem stavu očekávané, ale ty bolesti bych si raději proklepl blíž, pro vaše dobro. Jinak vám napíšu nové léky, ty si ale nebudete moc brát více, než tři za den. Tady máte žádanku a po vyšetření se mi sem vraťte, domluvíme se na dalším postupu."
„Díky," převzal jsem si od něj dokument s nějakou doktorskou hatmatilkou.
„Sestro! Doprovoďte pacienta, prosím vás," zavelel doktor. Poté mi sestra ukázala, kudy mám jít a já se tam vydal, opět na vlastní pěst, se srdcem až v krku. Strašně jsem se obával toho, že mi najdou nový nádor, nebo jiný problém. Fakt bych ocenil, kdyby tu se mnou někdo teď byl.
***
Večer už jsem zase seděl u Bruna v bytě, v mém oblíbeném křesle s tmavě modrým potahem. On zase odešel do E, jako skoro každý večer, na jeho majitelovu obhlídku. Ve skutečnosti jsem si spíš myslel, že si ode mě chce odpočinout – přece jen, mít nemocného kluka na krku nemůže být žádná zábava. Na překřížených nohách jsem měl položený svůj skicovací sešit a něco si do něj čmáral, abych se přivedl na jiné myšlenky.
„Tak, na vaše problémy s dýcháním jsme se podívali blíže."
Promnul jsem si oči a povzdechl si. Nutil jsem se kreslit dál, jenom, abych na to prostě už nemyslel.
„Vypadá to, že ta plíce, co vám zkolabovala, je teď o něco slabší," ukázal mi doktor na jakémsi snímku z rentgenu. Byl jsem tak zmatený a vystresovaný, že jsem skoro nevěděl, o čem mluví. Chtěl jsem jen slyšet, jestli tohle znamená, že umřu dřív.
Kreslení se mi vůbec nedařilo a já frustrovaně hodil tužkou o papíry. Ty jsem pohodil do křesla hned po tom, co jsem z něj vstal a chtěl se projít po místnosti. Zrovna mě ale něco zastavilo.
„-proto vám nasadíme tabletky a kyslík. Celý přístroj, abyste mi přesně rozuměl." Skoro se mi zastavilo srdce, když přede mě přivezl jakousi potápěčskou bombu, postavenou na vozíku s kolečky a s průsvitnou trubičkou, co z ní vedla. Nasadil si čisté rukavice a vzal ji do ruky.
„Tuto část si nasadíte okolo obličeje tak, abyste si dva konce mohl opřít o uši a tyto dva," ukázal na krátké výstupky, „si zavedl na kraj nosu."
Zpátky mnou trhl právě můj nový otravný kamarád – bomba s kyslíkem na vozíčku. Frustrovaně jsem ho drapl a odvezl s sebou do ložnice, kde jsem měl mobil. Měl jsem toho za dnešek po krk – nejdřív Adam a to, co jsem se dozvěděl od Mii, pak doktor, a nakonec tahle otravná věc. Dýchalo se mi líp, ještě s pomocí nových léků, to ano, ale za to jsem musel všude vozit bombu, nebo ji nosit na zádech v batohu. To jsem ale ve škole dělat nemohl, protože už jsem jeden batoh s věcmi měl normálně.
„Měl byste ho na sobě mít devadesát devět procent času, ale kdybyste si ho chtěl na nějakou pomalou činnost sundat, můžete. Ale chození, schody, nebo uzavřené místnosti by pro vás v takovém případě nebyly ideální. Spíše doporučuji ho nosit pořád, ať se vám lépe dýchá."
Proud mých myšlenek se ani nedal zastavit – došlo mi, že zas bude pozdvižení po všechny tupce ve škole to, že nemocná buzna Ratliff má zas novou hračku. Do toho mi pořád přicházel na mysl Adam, Adam a znovu Adam, pořád jsem si naši hádku procházel dokola v hlavě a docházelo mi, kde všude jsem mohl říct něco jinak. Sakra, možná mi opravdu chybí. Sice nešlo vzít zpátky slova, co už někdy vyšla z mojí pusy, ale mohl jsem říct nová slova – a to jsem hodlal udělat.
Zvedl jsem mobil a odhodlaně vytočil Adamovo číslo. Posadil jsem se na postel, opřel si lokty o kolena a netrpělivě čekal. Ani jsem přesně nevěděl, co mu chci sdělit tak důležitého, že mu to volám v deset večer, jen jsem chtěl slyšet jeho hlas. Možná by mi to mohlo pomoct uklidnit hlavu, ujistit se, že co jsem udělal, bylo správné rozhodnutí. Že jsme opravdu byli lepší od sebe, než spolu... nebo ne?
Po třetím zazvonění už jsem ani nedoufal, že to zvedne, když se najednou tón přerušil.
„Ahoj," pozdravil jsem ho opatrně, „promiň, že volám, jenom... asi si řekneš, že jsem hlupák, ale chtěl bych si s tebou promluvit. Teda, kdybys chtěl ty. Chápu, kdyby ne, ale-"
„To je fakt moooc hezké, brouku," ozval se přiopilý, úplně cizí hlas, „hottie teď nemůže mluvit, ale určitě mu to vyřídím. Je teď trochuuu... zaneprázdněný. Měj se hezky, zlato!"
Hottie teď nemůže - okamžitě jsem vypnul hovor a cítil, jak mnou projel stejný pocit, jako když jsem se dozvěděl o jeho aféře. Zrada. Tentokrát jsem mu to ale nemohl zazlívat – oficiálně je svobodný. I když, možná jsem trochu, jen malinko doufal, že si nikoho nenajde, ale on nečekal. Rozhodně ne na mě.