Oči se mi stále lepily k sobě ospalostí. Protřel jsem si jedno z nich rukou a přivřel je při světle vycházejícím z otevřených dveří. „Ty máš kontrakce? To znamená, že rodíš?!" zalekl se. Díval se na nás oba trochu s panikou, až jsem se nad tím musel pousmát. Ingrid sykla v bolestech a začala předvádět krátké nádechy a výdechy, co jsem viděl jedině ve filmu. Opřela se o zeď a druhou rukou si stále držela břicho. Adam se tvářil přinejmenším znepokojeně.
„Ano."
„To rodíš přímo - tady na místě?!" vyjekl, určitě už si představoval, jak se stane porodní bábou.
„Neotravovala bych vás," vydechla, „kdyby to nebylo akutní. Ještě mi nepraskla voda, ale i kdyby, pravděpodobně mi to ještě nějakých pár hodin potrvá. Jenom potřebuju, abyste mě odvezli do nemocnice. Prosím."
Po momentě ticha, kdy jsme se oba v naději obrátili na jediného schopného řidiče a on neodpovídal, jsem prolomil ticho: „Chop se volantu, strejdo!" Plácl jsem ho po zádech a on se okamžitě probudil.
„Yeah, jo, určitě, sejdeme se v garáži," zatřásl hlavou, jako by se právě probral z transu. Otočil se a bleskově se mířil převléknout.
Věnoval jsem Ingrid povzbudivý úsměv a zeptal se: „Máte připravenou nějakou tašku?"
„Nemám, mysleli jsme, že stihneme odletět, než se to stane."
Taky trochu panikařila, soudě podle jejího hlasu. Chytil jsem ji a nechal, aby se o mě opřela, pokud bude potřebovat.
„To nevadí, něco vám seženeme," ujišťoval jsem ji a pomalu ji vedl ke schodům.
„Prosím, nebuďme tam formální," stiskla mi paži a podívala se mi do očí, „omlouvám se za moje nevhodné poznámky vůči vám dvěma o Vánocích."
Došlo mi, že tím myslí tykání. Nehodlal jsem se teď rýt v tom, co šeptala Neilovi u stolu, takže jsem to prostě nechal plavat a rozhodl si vynechat odpověď na její omluvu.
„Ingrid," ke mně volnou ruku a já si s ní potřásl: „Tommy."
„Tak jo, Ingrid. Je něco, co bychom měli vzít? Deku, nebo... nevím, jídlo?" Vypadlo ze mě první, co mě napadlo. Viděl jsem, že chce něco říct, když ji zasáhla další kontrakce. Zatnula nehty do mé kůže a já málem neudržel syknutí bolestí. Nečekal jsem, že začne hned tak agresivně.
„Deku, umh, ponožky, nějaké velké tričko, které se může zničit," říkala chaoticky, „nějakou vodu, něco k jídlu, možná, a... aaah, tohle bolelo."
Přikyvoval jsem jako osel a pomalu přemýšlel, kde ty věci vezmu. Pravděpodobně prozkoumám šatník mého velkého přítele, on bude mít nějaké enormně velké tričko, které ani sám nenosí.
„Dobře, za chvíli to přinesu."
Dovedl jsem Ingrid až ke garáži a posadil ji na nejbližší židli. Dal jsem jí jednoduché instrukce: čekej tady a dýchej, hned vyjedeme. Kdyby cokoliv, křič nahlas. Pochopila a nechala mě jít.
Vyběhl jsem znovu do patra a vzal z Adamovy skříně první dlouhý velký kus látky, co mi přišel pod ruku. „Co si myshlíš, že dhěláš?!" zamumlal defenzivně s pusou plnou zubní pasty a kartáčkem. Zvedl jsem obočí a pokračoval. Vytáhl jsem dvoje z jeho tisíc nenošených černých ponožek, jen pro jistotu, že by se jeden pár jakkoliv zničil.
„HM!" žduchl mě do ramene, aby upoutal moji pozornost: „Ne mhoje Bhowie triško!"
„Ingrid potřebuje velké a široké tričko, které se může zničit," vysvětlil jsem, ale tričko s Davidem Bowiem mi nezůstalo. Vytrhl mi ho z ruky, jako by to byl jeho nejcennější majetek.
Zakroutil jsem nad ním hlavou a nechal si podat to, co pánovi vyhovovalo. Skončil jsem s velkým růžovým kouskem s nápisem Děda roku. Pak odběhl do koupelny a než jsem se nadál, byl zpátky v plné síle, připravený jet. Vzal jsem poslední věci, co po mě chtěla naše již-brzy-maminka a společně s Adamem se dal k autu.
„Odkdy se oblékáš až tak extravagantně?" zeptal jsem se při pohledu na jeho módní volbu Dědy roku. Protočil očima a odpověděl: „Jeden frajer mě pozvracel a tohle měli na nejbližší benzínce. Koupil mi to jako náhradu."
Pousmál jsem se nad tou příhodou, ale nepřekvapila mě.
Na to jsme dorazili do garáže, Ingrid stále na židli, jak jsem jí nakázal.
„Jsi v pohodě?" staral se Adam. Pomohl Ingrid se zvednout ze židle a naložil ji na zadní sedadlo. Zahlédl jsem tu upřímnost v jeho očích. Alespoň něco ho obměkčí – těhotné ženy a miminka.
Hodil jsem potřebné věci k ní a sedl si vedle řidiče. Když jsme vyjeli, Ingrid znova začala mluvit.
„Mám jenom jednu věc," řekla opatrně, „psala jsem Neilovi a chce, abych rodila v St. Joseph's, ne v té nemocnici, co je tady blízko... nejsem si jistá, jak to tu funguje, nebo jak se co jmenuje. Pomůžete mi?"
Chudáčkovi Adamovi se zježily snad i chlupy v obočí, když zaslechl jméno nemocnice, co leží asi dvě hodiny od místa našeho výjezdu. Povzdechl si a podíval se na ni ve zpětném zrcátku.
„Tak napiš Neilovi, jestli je normální a ať si laskavě políbí-" Položil jsem Adamovi ruku na stehno a stiskl, čímž jsem ho umlčel.
„Určitě, dostaneme tě tam," otočil jsem se mile na Ingrid a ona s úlevou vydechla. Děkovala nám několikrát po sobě. Adam to při první odbočce ke vzdálenější nemocnici naštěstí vzal tou správnou cestou a vyhověl Neilovu přání.
***
Asi čtyřicet minut jízdy skoro v tichu, kromě tichého rádia a rozdýchávání bolestí, skončila. Ingrid náhle vyjekla překvapením a my se slušně lekli.
„Praskla mi voda," oznámila jednoduše moment na to, „omlouvám se, dostalo se to na sedadla, promiň, Adame."
Adamovy oči se vrátily do jeho hlavy a zkontrolovaly jeho mozek, než se nezávazně usmál do zrcátka. Všiml jsem si, jak stiskl volant pevněji a s výdechem ji ujistil: „Nic se neděje."
Ingrid se na chvíli odmlčela. Pár minut jsme jeli dál, když se začala svíjet v ještě větších bolestech než doteď. Sledoval jsem ji a stále měl ruku položenou na Adamově stehně, abych tam mohl ventilovat i svoji vnitřní paniku.
„Zastav," rozkázala. Vydechovala v krátkých intervalech a opírala se o dveře.
„Ne," odpověděl Adam, stále řídil, jako by se nic nestalo. Střelil jsem po něm pohledem, ale on na mě naprosto kašlal. Ingrid zvýšila hlas.
Ne, že by chtěla křičet, spíš naléhala víc a víc: „Jak-jak jako nezastavíš?!"
Adam znovu prohlásil s předstíraným ledovým klidem: „Jsme skoro v nemocnici, to vydržíš."
„Já... musím začít tlačit, nejde to – já to - nevydržím!"
Stále jel, nepozastavoval se nad jejím požadavkem.
„Co tím sakra myslíš, že musíš začít tlačit?!" děsil se. Musel jsem přiznat, že samotnému mi přeběhla ta věta po zádech. Dostal jsem strach.
„Já nevím! Nemělo se to stát tak rychle, myslela jsem, že stihneme dojet, a ještě budu v nemocnici rodit několik dalších hodin! Zastav to auto!" řekla Adamovi, jako by na něj každou chvíli měla plivnout oheň. Naše pohledy se střetly, oba jsme nevěděli, co dělat. Lehce jsem zakroutil hlavou a více jsem ho tím vystrašil.
„Zastav," naznačil jsem mu rty potichu.
„Nemůžu zastavit, Tommy, nejsem zkurvená porodní bába!" odvětil mi šeptem, ale stejně, jako by křičel. Koutkem oka jsem zkontroloval budoucí mamku. Ta Adama naštěstí neregistrovala a držela se za břicho v další kontrakci.
„Adame!" naléhal jsem na něj. Viděl jsem, jak bubnuje prsty o volant. Zatnul čelist a podíval se, jak vypadá dopravní situace okolo. Nikdo za námi nejel, sjeli jsme na kraj cesty.
Oba jsme vylezli z auta, Ingrid už se pomalu ale jistě sunula dolů. Stoupli jsme si ke kufru, aby nás neslyšela. Adam začal rozhazovat rukama jak v divadelním představení.
„Fuck, přece nebude rodit v mém autě!"
„A to ji chceš vyhodit do trávy, ať si porodí tam?"
Adam dramaticky povzdechl nad mojí otázkou a pokračoval: „To se jako budem dívat do její vagíny na to, jak jí odtud leze mimino?! Kdo z nás vůbec umí pomáhat při porodu?! Ani já, ani ty!"
Pokrčil jsem rameny. Neměli jsme na výběr. Museli jsme porodit Adamova synovce nebo neteř teď a tady.
„Zvládneme to," ujistil jsem i Adama a stiskl jeho paži, „zavolej záchranku a řekni, že nám někdo rodí v autě."
Pak jsem si sundal mikinu a otevřel dveře od auta. Nedokázal jsem ani popsat, jak se mi svíraly vnitřnosti a třásly ruce i nohy, ale nemohl jsem to dát znát před ženou, co musíme minimálně asistovat, když ne odrodit úplně. V pozadí jsem slyšel, jak Adam vede krátký a stručný rozhovor se záchranáři.
„Fuck, jsme na silnici, která vede přes pole uprostřed ničeho! Nedostanou se sem dost rychle!" stresoval. Nevnímal jsem ho, snažil jsem se komunikovat s Ingrid. Ta vypadala celkem v klidu, na to, že právě měla rodit v autě, za přítomnosti Pata a Mata. Odkašlal jsem si a dělal, že rozumím tomu, co se právě chystám udělat.
„Tommy, já to nezvládnu!" vyjekla najednou, slzy v očích. Okay, asi nebyla tak moc v klidu, jak jsem si myslel. Přišlo mi jí líto, začal jsem jí okamžitě utěšovat a ujišťovat o tom, jak bude všechno v pohodě.
„Ne, ne, zvládneš to!" řekl jsem odhodlaně.
Věnoval jsem jí povzbudivý úsměv a další řeč, která ji měla trochu uklidnit: „Zvládneme to všichni spolu, Adam zavolal záchranku, pak tě odvezou, nemusíš se ničeho bát."
Nevěřícně se na mě zadívala a pak střelila pohledem dozadu auta: „Ví alespoň jeden z vás něco o porodu?" Těžce jsem se nadechl a podíval se na Adama, který si přišel stoupnout vedle mě. Zakroutil hlavou, když slyšel její otázku.
„Jo," vydechl jsem a zaměřil svůj pohled zpátky na Ingrid, „jo. Všichni víme něco, tak... to dáme dohromady. Neboj se, věř mi."
„Okay," špitla a setřela si slzy, „budu vám říkat věci z předporodních kurzů a vy si poradíte se zbytkem."
Přikývl jsem a ona si hned svlékla tepláky, co měla na sobě. S Adamem jsme si vyměnili nejistý pohled a já nasucho polkl. Viděl, že je mi to stejně nepříjemné, jako jemu, ale brali jsme to jako něco, co se prostě musí stát. Stiskl mi rameno, aby mě povzbudil a naklonil se k Ingrid, hned vedle mě.
„Hlavně zůstaň v klidu a dýchej," dal jí jedno ze svých mouder a pak se zasekl, „ehm, alespoň tak to říkali někde ve filmu..."
Ingrid najednou zpozorněla a hned začala rozdýchávat další stah. Poté ze sebe rychle shodila i spodní prádlo. On opět hledal ujištění v mých očích, ale já mu nic nedal. Musel to brát jako chlap. A pokud jsme jako dva chlapi měli pomoct porodit dítě, tak prosím.
Natáhl jsem svoji mikinu na sedadla a nechal Ingrid, ať si ji nechá pod sebou. Prý na předporodním kurzu říkali, že si má najít polohu, jaká je jí pohodlná – tak jsme ji s Adamem nechali. Naklonění nad polonahou Ingrid jsme strávili asi pět minut. Křičela a zatínala zuby, stiskala části sedadel okolo a zarývala do nich nehty. Záchranka stále nikde.
„Tommy," oslovila mě najednou, „mohl bys mě prosím chytit za ruku? Myslím, že už jde ven."
Bez váhání jsem obešel auto a sedl si za její hlavu. Chtěla podporu, měla ji mít. Sice bych sám potřeboval držet za ruku a podpořit, ale hodlal jsem udělat, co bylo v mých silách.
„Počkejte! To mám jako –" panikařil i Adam.
„Mlč!" okřikla ho a stiskla moji ruku tak, že mi ji málem zlomila. On si odkašlal a překvapivě ji poslechl. Dřepl si na zem k otevřeným dveřím.
„Nechce jít ven! Adame, vyndej to dítě!" úpěla. Vyvalil oči, ale zapřel se a dál se díval mezi její nohy, jestli jí nemůže nějak pomoct.
„Nemůžu ho vyndat, Ingrid, musíš dál tlačit," odpověděl klidně, „vidím vlasy, ale to je asi tak všechno, co teď můžu držet, takže jestli chceš-" nedokončil větu a už strkal i svoji mikinu pod přicházející dítě.
„Vyndej ho! Prosím, je to tvůj synovec – ah! - nebo neteř, pomoz mi a vyndej ho!" křičela na něj a poté i na mě, když jsem se chtěl pustit její ruky. Myslel jsem, že půjdu raději pomoct jemu než si nechat dál namlít kosti na prášek, ale Ingrid očividně měla jiný názor. Stlačila mi ruku ještě víc a začala brečet.
„Já nechci porodit první dítě v autě," vzlykala, „prosím, nenechte mě ho mít v autě!"
Nevěděl jsem, co říct, když ke mně vzhlédla očima plnýma slz.
Porodní asistentka číslo dva ale pohotově (a dost necitlivě) reagovala: „Tys trvala na tom, ať zastavíme."
„Nekřič na mě!" Ingrid znovu propukla v hysterii a Adam asi i politoval, že vůbec něco řekl. Nedivil jsem se jí. A ani jemu.
„Au," zavrčela a tiskla si břicho volnou rukou, „já nechci! Já nechci rodit! Ohhh, to pálí!"
Hned, jak to dořekla, začala znovu tlačit. Adam chytal, jak jen mohl – asi tušil, že už jdeme do finále. Snažil se chytit dítě co nejlíp, soudě podle jeho soustředěného výrazu a lehce zmatených pohybů rukou.
„Aaah!" křičela znovu, „ramena!"
Rozhlížel jsem se, jestli nevidím blikající světla sanitky. Všude tma. Sakra. Adamovy ruce byly celé pokryté krví, moje ruka už se naopak odkrvila a stále jsme neměli to mimino, ani sanitku. Rozhodně situace, o které si napíšu do deníku.
„Netlač!" navigoval. Ingrid přestala, ale vydala zvuk podobný mučenému člověku. Než jsem se nadál, okolí osvítila blikající světla a rozlehl se zvuk parkujícího auta – a Adam zrovna vytáhl malé, krví pokryté miminko a položil ho jeho matce na hruď.
Ingrid se s novými slzami v očích podívala na svého novorozence, zabaleného v mikině. O pár vteřin později se ale zděsila, protože miminko stále nevydávalo žádný zvuk. Nastal chaos – do auta se začali rvát dva záchranáři a Adam musel uhnout. Já zůstal sedět jako přikovaný a stále svíral její ruku.
„Je v pořádku?!" ptala se zoufale, s pohledem upřeným na doktory. Jeden z nich vytáhl odsávačku a odsál jakousi tekutinu z nosu a pusy toho dítěte. Najednou se rozplakalo, dost nahlas a trošku otravně, ale všem se nám při tom zvuku ulevilo.
„Je v pořádku," řekl vlídně doktor, „gratuluji, maminko, máte holčičku!"
Rozplakala se možná i Ingrid, ale to už jsem neviděl – vylezl jsem z auta, abych u kufru potkal Adama. Měl ruce od krve a třásl se zimou, protože stál jenom v krátkém rukávu v chladnu. Při bližším přezkoumání jsem si všiml, že krvavou koupel schytl až po předloktí, stejně jako na tričku, ale na rtech mu panoval velký úsměv. Usmál jsem se na něj zpátky a objal ho okolo krku.
„Jsem od krve!" varoval mě a vtiskl mi pusu na tvář. Neobjal mě zpátky, držel své krvavé paže daleko ode mě.
„Gratuluju, baby boy! Jsi strýc!" odtáhl jsem se od něj. Další ze sanitářů vyšel ze sanitky a oběma nám nabídl jakousi deku. Adam si otřel ruce o své tričko a já ho zabalil do jeho deky. Otevřel jsem kufr a usadil nás oba na jeho okraj, než jsem přehodil deku i přes sebe.
Sladce se zasmál a odpověděl: „Neteř dala zabrat."
Objal jsem ho okolo ramen a čekal, až si záchranka naloží Ingrid i s její novorozenou dcerou do sanitky. Projela okolo nás na pojízdných nosítkách a věnovala nám pohled plný vděku, než se k nám přimluvili sanitáři: „Potkáme se zítra nemocnici, pánové."
Zavřeli sanitku a odjeli. Zůstali jsme sami, o dvě mikiny chudší a o jedno špinavé auto bohatší.
„Fuck, Neil si vymyslí blbou nemocnici kdovíjak daleko, a nakonec mu musíme ženušku odrodit sami."
„Nestěžuj si," praštil jsem ho lehce do ramene, „můžeš být hrdý, pomohl jsi přivést nový život na svět."
Vstal jsem a šel se podívat, jak vypadá vnitřek auta. Zadní sedadla to schytala dost, ale na předních zůstalo čisto. Zavřel jsem zadní dveře a popohnal Adama k tomu, aby znovu sedl na místo řidiče. „Pomohl jsem přivést život na svět a taky jeden rychle ze světa vezmu, až uvidím Neila," zaprskal nevrle, očividně unavený ještě z večera. Promnul jsem mu stehno, stejně, jako předtím. Celé auto divně smrdělo, ale nevnímal jsem to až tak, abych se nad tím pozastavoval. Jeli jsme pár minut a já už usínal.
Ráno mě probudil až Adam, ležel jsem v jeho posteli, s tím, že bychom měli jet do nemocnice, protože tam už všichni jsou a radují se z nového přírůstku do rodiny, bez nás. Poslechl jsem, udělal ranní hygienu, spolkl hrst tabletek a vyrazili jsme, tentokrát jiným autem. Adam brblal celou cestu o tom, jak mu chybí jeho jeep a jak Neila asi sežere zaživa. Jenom jsem se usmíval nad tím, jak sladký byl, když se vztekal jen tak naoko. Dojeli jsme do nemocnice St. Joseph's. Tady Adama a jeho přístup vyhoďte mě dveřmi, dojdu oknem ještě neznali, tudíž jsme se bez problému dostali k Ingrid do pokoje. Tam už čekala celá rodina, včetně samotného táty - Neila.
„Adame, Tommy, pojďte sem!" rozezněl se zvučný hlas Ingrid, hned, co jsme zavřeli dveře. Skoro vyskočila z postele a objala nás oba, každého jednou rukou. Divil jsem se, že je tak čilá, zvlášť po porodu. Zasmál jsem se a objal ji nazpět. Cítil jsem se najednou víc akceptovaný celou rodinou a sám jsem nevěděl proč. Podíval jsem se na čerstvého strýce – poprvé, co jsem ho viděl, jak se snaží skrýt upřímnou radost a zadržovat srdečný úsměv.
*Adam
Hned, jak mě pustila nová máma, skočil na mě nový táta. „Brácho," padl mi okolo krku i Neil a já několikrát zamrkal překvapením, „ani nevíš, jak moc jsem tobě a Tommymu vděčný!" Poplácal mě po rameni a usmíval se jak měsíček na hnoji. Wow, lidi se okolo miminek opravdu chovají jak sentimentální maminy. Přichytil jsem se, jak se taky usmívám, a musel jsem se zastavit, abych jim nepřišel jako další emocionální člověk. Musel jsem uznat, že mi přišlo pěkné, když se všichni sešli bez nějakých hádek.
„Gratuluju, Neile," potřásl jsem mu rukou a nahnul se k němu blíž, abych mezi zuby procedil mezi zuby: „to auto si vyčistíš, ty vymýšlivý kreténe."
Neil mi ruku pořádně stiskl a promluvil tiše zpátky: „Počítal jsem s tím, ale stejně děkuju." Pustil mě a šel si promluvit osobně ještě s Tommym.
Do konverzace se vložila i mamka: „Myslím, že je na čase, aby si tady strýc pochoval neteř."
Celá dojatá přispěchala k malé postýlce a vzala odtud toho malého člověka, co jsem ještě před pár hodinami tahal z vagíny Ingrid. Po tomhle zážitku už bych se mezi ženské nohy sakra necpal.
Museli jsme si s Tommym umýt ruce, než jsme mohli sahat na čerstvě narozené mimino. Ugh, všechno okolo novorozenců bylo tak... precizní a čisté a křehké a opatrné. Nic pro mě.
Sedl jsem si na jednu z židlí a s veškerou jemností, co jsem v sobě měl, si od mamky převzal svoji neteř.
„Tak, opatrně," varovala mě, jako by mi bylo deset. „Děkuji za upozornění, babi," oslovil jsem mamku a hravě na ni mrkl. Zakroutila nade mnou hlavou a zasmála se.
Podíval jsem se dolů, na to malé stvoření, co jsem držel v náruči. Na moment otevřela velké, šedé oči a podívala se na mě. Četl jsem něco o tom, že barva očí dětí se v průběhu času změní, ale oči mojí neteře se mi zdály krásné už teď. Po pár vteřinách je zase klidně zavřela.
„Zjistil jsem, že se jmenuje Heidi," přišel ke mně Tommy. Zvedl jsem k němu zrak a mírně se pousmál. Skousl jsem si ret a dál sledoval Heidi. Shit, malé dítě mě donutí se taky stát emocionální troskou.
„Ahoj, Heidi," promluvil jsem na ni a přejel prstem po malé, měkké tváři. Pak jsem otevřel její dlaň a ona se mě chytila za článek prstu. Fuck, já držím opravdové dítě. A to opravdové dítě je kurva roztomilé. Já jsem tady tomu malému, nevinnému člověku pomáhal přijít na svět. Shit, tohle je na mě dost emocí najednou. Adame, kroť se, ještě nejsi otec, jsi jenom strýc.
„Je k sežrání," zhodnotil Tommy, jakmile se taky dostal k bližšímu průzkumu Heidi.
Trochu ztišil hlas a špitl: „Ty jsi taky k sežrání." Znovu jsem se na něj podíval a lišácky se ušklíbl.
Tiše jsem mu odpověděl: „Můžu odložit dítě a nenápadně s tebou zmizet třeba na záchodech. Můžeš ochutnat."
„Neboj," promnul mi rameno, i když jsem věděl, že mě chtěl praštit, „hned, jak budem o samotě." Pak na mě mrkl, jako by používal moje vlastní techniky. Dal mi něco dalšího, na co jsem se mohl těšit.
„Večer je u nás večírek," prohlásila babička Leila, „abychom oslavili nový přírůstek do rodiny!"
Tím nás vyrušila z našeho sex talku.
„Sakra, nemohl bych nikdy mít děti," zamumlal jsem, když Heidi pustila můj prst ze svojí miniaturní dlaně. Miminka divně voněla. Tak... miminkovsky. Překvapilo mě, kolik divných pocitů ve mně vyvolal jeden malý, voňavý a přehnaně měkký člověk.
„To si povíme," vyvrátil mi nepřímo Tommy a já věděl, na co tím naráží. Povzdechl jsem si nad situací s Melanie. Fuck, že by něco mělo mít polovinu mě a polovinu Melanie? To by musela porodit malého ďábla. Raději jsem předal Heidi zpátky k její matce, než se na ní podepíše něco z mého deviantského já.
***
Doma jsme plánovaný sex nestihli. Měli jsme čas možná tak na pomoc s přípravou malého občerstvení a pití na plánovanou oslavu. S Tommym jsme slyšeli zazvonit už několikátý zvonek v řadě. Neilovi přátelé – alespoň ti, co teď pracovali poblíž – se na poslední chvíli sjeli sem, aby oslavili jeho novorozenou dceru. Stejně jako rodinní příbuzní, kamarádi otce i mamky a dokonce i bratr Ingrid. Prý sem přiletěl před několika týdny, kvůli práci. Rozhodli jsme se sejít z patra dolů a účastnit se toho chaosu, co se chystal dole. Rozhlédl jsem se okolo a viděl plno strýčků i tetiček z dvacátého osmého kolene, či odkud. Naším domem prolétlo přes můj krátký život tolik lidí, že odmala pro mě všichni automaticky představovali určitě nějakého strýce nebo nějakou tetu. Fuck, všichni vypadali, že se mě budou chtít vyptávat na nepříjemné otázky, nebo že na mě naopak ani nepromluví a jen střelí pár minut zděšeného a znechuceného zírání.
„Dobrý den," pozdravil jsem postarší pár, co akorát mířil k nám dvěma. Falešně jsem se usmál a představil jim svého přítele: „Tohle je Tommy. Tommy, tohle jsou Amber a John Kirstenovi, rodinní přátelé."
„Rád vás poznávám, Tommy," potřásl si s ním rukou John, ale jeho žena se stále ještě nevzpamatovala. Prohlížela si mě, jako by procházela muzeem a já představoval vzácný artefakt.
„Neviděla jsem tě tak dlouho, Adame," brblala nespokojeně, „co sis to udělal s obličejem?"
Nadechl jsem se a opět vykouzlil jeden ze svých hraných úsměvů. Jako bych ty otázky nečekal, ach jo.
„Myslíte tohle?" ukázal jsem vytetovaný ornament vedoucí po pravé straně mého čela.
„Myslím celkově, na takové výstřelky je Eber hrdý? Jakési čmáranice, bílé vlasy a k tomu ta podkova v nose, jak kdyby ses inspiroval krávou na pastvě!"
„Nebojte se, Amber," vlídně jsem přikývl jejím směrem, „při letištní kontrole mi ty kovy vždycky zabaví. A to na čele mám nakreslené fixou. Omluvte nás."
Sebral jsem se a zmizel s Tommym v patách mezi přibývajícími lidmi. A už táhni, babo otravná, na takové kecy mám tak náladu.
„Máš to nakreslené fixou?" zopakoval pobaveně Tommy a já se vší vážností jen pokrčil rameny, mezi tím, co on se stále smál mojí odpovědi.
„Chtěl jsem jí ještě říct, že z podobných keců šedivím, proto mám světlé vlasy, ale přišlo mi to trochu moc," přiznal jsem.
Tommy znovu vybuchl: „Ty to ještě říkáš tak seriózním tónem, Adame! A ještě těm chudákům, starším lidem!"
„A co jako?" začal jsem se smát zvuku jeho smíchu a pokračoval: „Ptám se jí já, proč má vyndávací zuby? Oh fuck, další módní výstřelek?"
„Adame," okřikl mě Tommy, stále přes svůj smích, „nebuď hnusný!"
„Nevím, o čem mluvíš. Jsem slušně vychovaný mladý muž a teď si půjdu na pastvu promluvit se svými sestrami," odvětil jsem a přetočil si septum nahoru do nosu. Teď mi mohli všichni skočit na záda, alespoň s tím hahaha, vypadáš jak kráva. Já těm staroušům snad říkal, že vypadají jak vykopávky? Ne.
V průběhu další hodiny se předsíň zaplnila, stejně jako obývák a kuchyně. Já a Tommy jsme se poflakovali v rohu každé místnosti, do kterých jsme utíkali, když si s námi chtěl někdo povídat. Neil si vylezl na schody v předsíni a zaťukal na skleničku. Tím strhl pozornost všech. Nasunuli jsme se, kde zbylo místo, a poslouchali další sentimentální proslov. Rozhlížel jsem se po lidech, jestli nepřišel někdo, s kým bych si fakt chtěl promluvit. Najednou jsem něco zahlédl. Něco, co se mi dvakrát nelíbilo. Přišel i Elliott, což by mě ani tak nepřekvapovalo, protože ten hajzl by si určitě rád ohřál prdel v luxusním domě a hledal každou chvíli, kdy se mohl dostat dovnitř. Vyhodit jsem ho nemohl, přece jen s ním chodí Ashley a nechtěl jsem si s ní zadělat na další problém. Co se mi ale nezdálo, byl fakt, že jsem právě svýma vlastníma očima viděl, jak drží Trashley za zápěstí a jak se mu ona snaží vykroutit. On nevypadal, že povolí, a Ashley se bránila. Něco jí šeptal, blízko u obličeje a ona kroutila hlavou. Nakrčil jsem obočí a chtěl se prodřít davem až k nim, ale stáli moc daleko a za námi se nakupilo až moc lidí, abych jimi jen tak prošel. Fuck.
„Rád bych poděkoval Adamovi a Tommymu," vyrušil mě Neil, když vyslovil moje jméno. Otočil jsem se zpátky na něj a přikývl.
„Za to, že pomohli přivést Heidi na svět..." Neilův proslov se táhl do nekonečna, ale když konečně domluvil, vyrazil jsem směrem, kde předtím stáli Elliott a Ashley.
Nehodlal jsem mu hned rozbít hubu, jen jsem mu chtěl trochu... předvést, jak se správně jedná s mojí mladší sestrou. Překvapivě jsem se s ní setkal na půl cesty.
„Super, jste tu oba," přejela si mě i Tommyho pohledem a zavelela: „Pojďte se mnou."
„Já asi zůstanu," zamumlal Tommy a pousmál se. Ash protočila očima a trvala na svém.
„Tommy," oslovila ho, „prosím, pojď taky, chtěla bych s váma oběma mluvit."
Otočil se na ni i na mě, trochu nechápavě. Souhlasil jsem a bez dalších slov jsme následovali Ashley.
Vešli jsme do jedné z otcových místností s kulečníkovým stolem, červeně potaženými dřevěnými křesly, popelníkem a plazmovou televizí. Celý pokoj zaváněl přehnanou nóbl voňavkou a doutníky.
Stáli jsme na lesklé podlaze z tmavých dřevěných desek. Otec si potrpěl na macho bohaté salónky, kde mohl všem svým firemním nápadníkům leštit ego, a naopak si ho nechat leštit od nich.
Ashley si odkašlala a směřovala svá slova k Tommymu: „Chtěla bych se ti omluvit za to, co jsem kdysi řekla. Byla jsem naštvaná na to, že se vám lidi posmívali v dramaťáku a bála jsem se, že se mi ti idioti začnou smát taky. Neomlouvá mě to, určitě ne, jenom bych chtěla, abys věděl, že si o tobě nemyslím nic špatného a nikdy jsem si ani nemyslela. Všechno, co jsem říkala, ze mě vyšlo v afektu. Vidím tu upřímnou lásku mezi tebou a Adamem a... prostě nechci dělat ani jednomu z vás problémy, zvlášť teď, když jsi součást rodiny a bydlíš tu. Doufám, že mi moje neuvážené řeči někdy promineš. A ty taky, Adame." Zůstal jsem zaskočený a mile překvapený. Ashley Trashley šla do sebe! Nečekal jsem to. Tommy očividně taky ne, chvilku potichu stál a zíral na ni, ale když se vzpamatoval, natáhl k ní ruku ve znaku míru. „Určitě. Každý občas ujede."
Ashley mu potřásla rukou a já se cítil jako hrdý bratr. A přítel. Celá naše rodina se najednou dávala dohromady. Těšilo mě to. Jak si tak třásli rukou, Ashley najednou vyjel volný rukáv halenky nahoru po předloktí. Okamžitě trhla rukou a stáhla si ho dolů. Nešlo ale přehlédnout modřiny, co schovávala na zápěstí, hned za lemem širokého zvonového rukávu.
„Ashley, od čeho jsou ty modřiny?" vyptával jsem se okamžitě, jako bych nevěděl, že od toho hajzla Elliotta. Chtěl jsem, aby se mi sama přiznala, abych si ho mohl podat – teda, ukázat mu, jak se má chovat.
„Umh, padala jsem na hodině dramaťáku a jeden kluk mě zachytil, akorát teda za ruku. Má celkem sílu," nevinně se pousmála. Kdybych před pár minutami neviděl, co jsem viděl, asi bych jí to i sežral. Upravila si vlasy, vzala jeden pramen mezi prsty a posunula ho tak, aby všechny vlasy měla za rameny. V tom jsem si všiml dalších, nevábně vypadajících útvarů na jejím krku. Otlačení od prstů.
„A na krku? Od čeho máš ty na krku?" Zaváhala, trhaně se nadechla a pohotově vymyslela odpověď: „To jsou cucfleky, idiote."
Založil jsem si ruce na hrudi a věnoval jí pohled, kterým jsem se jí ptal, jestli si myslí, že jsem debilní. Uhnula pohledem a povzdechla si.
„Podívej se mi do očí a řekni, že tě Elliott nemlátí." Udělala, jak jsem řekl. Podívala se mi přímo do očí, nadechla se, jakože něco řekne, ale pak to vzdala. Zakroutil jsem hlavou a cítil, jak se ve mně hromadí vztek. Jak si taková profetovaná hlava vůbec může dovolit položit ruku na moji sestru?! Celá naše krátká konverzace mi bohatě stačila k tomu, abych si šel promluvit s Elliottem o samotě. Otočil jsem se a nasupeně šel ke dveřím. Až toho zmrda najdu...
„Adame, počkej!" vrhla se před dveře najednou Ash. Řekl jsem jí, ať se pohne, že potřebuju projít, ale ona odmítla.
„Nebije mě, bylo to jenom nedorozumění!"
Zastavil jsem se a poslouchal.
„Ugh, tohle je trapné," nespokojeně mlaskla, ale stejně začala vysvětlovat, „myslel si, že ho podvádím s někým z dramaťáku, protože jsem na něj poslední dny neměla moc času. Nacvičujeme představení, tak odpoledne trávím tam a večer na něj nemám čas. A on si odvodil, že spím s někým jiným."
„Ty s ním spíš?!" zeptal jsem se znechuceně. Obrátila oči v sloup a odpověděla: „A vy dva v noci hrajete šachy, nebo-?" Hledal jsem v Tommym nějakou podporu. Zastaň se mě!
„Myslím, že bys ho měla pustit k vodě," vložil se do konverzace, s mnohem klidnějším tónem, než jsem měl já, „nezůstávej s někým, kdo na tebe vztáhne ruku."
„Stalo se to jenom jednou! Už to neudělá," zastávala se ho roztřeseným hlasem, stále stála přede dveřmi jako přibitá. Nemohl jsem ji jenom tak odstrčit a projít, zvlášť když se před chvílí omluvila za to, že se v afektu chovala jak idiot. Fuck, ale nenechám si přece mlátit sestru!
„Dobře, dvakrát," přiznala. Šlo na ní poznat, že se jí začíná chtít brečet. To pro mě znamenalo poslední kapku. Bylo mi jí tak líto, chtěl jsem si s ní o tom promluvit a zároveň jsem tak hrozně chtěl jít a promluvit si s Elliottem. Pěstmi.
„To stačí, jdu za ním," ve chvíli, kdy se Ash nesoustředila, jsem ji šetrně posunul ode dveří a rychle jimi prošel.
Hledal jsem ho očima v davu staříků a ostatních lidí. Až toho hajzla uvidím, rovnou mu jednu natáhnu. Máme tu oslavovat narození dítěte a ve finále se dozvím, že mi tu jedno dítě někdo bije. Fuck, tak to udělal naposled. Neviděl jsem ho nikde okolo. No, jsme v domě, nemůže se prostě ztratit. Rychlým krokem jsem se přesunul do kuchyně. Zahlédl jsem ho u jedné z prosklených skříní, jak si prohlíží zlaté dekorace za ní. Ha, mám tě.
Skoro jsem za ním přiběhl. Neviděl mě až do posledního momentu, takže jsem na nic nečekal a chytil ho pod krkem. Přirazil jsem ho k nejbližší stěně, čímž jsem samozřejmě způsobil pozdvižení mezi přítomnými.
„Shit, co do tebe vjelo, chlape?!" zeptal se a zvedl ruce, jakože se vzdává. Ohlédl jsem se na všechny okolo, co na nás se zaujetím zírali. Jednou rukou jsem si otevřel blízké dveře do chodby a hodil Elliotta tam. Zavřel jsem za sebou a mezi tím, co on se sbíral ze země, jsem na něj začal mluvit.
„Co sis kurva myslel, že se stane, když zmlátíš Ashley?" začal jsem, na své poměry relativně mírně. Dělal jsem pomalé kroky k němu a on couval. Vrtěl hlavou a tvářil se, jak kdybych na něj vybalil kdovíjakou novinu.
„Já- ne-" Hbitým pohybem jsem ho měl znova u stěny, moje předloktí přitisklé k jeho krku.
„Co sis myslel, že se stane?!" zopakoval jsem svoji otázku, tentokrát hlasitěji a blíž u jeho ucha, aby mi rozuměl.
Nehodlal jsem přestat, dokud z něj nevypadne odpověď: „Myslel sis, že ti to projde, ty zvrácený kreténe?!"
„Pusť mě!" hlesl přidušeně a já ho opravdu pustil, protože už jsem viděl, že trochu modrá. Chytil se za krk a začal mi nadávat, jako bych se ho měl leknout.
„Máš problémy s agresí, nebo co? Sakra, ty jsi fakt magor," hlesl.
„Mám problém s agresí, jasně," zopakoval jsem a falešně se uchechtl, „a ty máš problém se mnou."
Na to jsem se napřáhl a jednu mu vpálil přímo do obličeje. Spadl na zem.
„Cítíš se líp, když jsi ochutnal svoji vlastní medicínu?!"
Chtěl jsem ho zvednout a ještě mu přidat, ale vtrhlo dovnitř záchranné komando – Ash a Tommy.
Tommy mě chytil za paži, když jsem se chystal Elliottovi ubalit ještě jednu.
„Uklidni se, ty ho zabiješ," vyhrkla Ashley a už si stoupala mezi mě a něj.
„Adame," podíval se na mě důležitě Tommy, „stačí."
Nehodlal jsem ho zabít, jen ho trochu porouchat, ale to očividně nikdo nechápal.
„Bije mi sestru a já ho mám nechat na pokoji?" ujistil jsem se, že to je to, co opravdu myslí. Protože tohle sakra nemohl myslet vážně.
„Když se do něj pustíš, tak neodejde po svých. Chceš to mít na krku?" promlouval mi do duše tak, abych ho slyšel jen já. Chtěl jsem něco namítat, ale on jen zakroutil hlavou a stiskl moji paži. Nechal jsem se přemluvit a stáhl ruku zpátky k tělu. Nechápal jsem, proč se tak najednou bál o to, co budu mít na krku a co ne.
„Odejdi. Jestli tě ještě uvidím, už nebudeš mít tu možnost," zaprskal jsem na něj. Litoval jsem, že jsem mu nestihl dát těch ran víc. Vytáhl jsem ho za límec na nohy, na co jsem si taky schytal trochu ostražité pohledy od dvou párů očí. Chtěli se ujistit, že ho ještě nedodělám.
„Máš jediné štěstí, bastarde," zavrčel jsem mu u obličeje a všiml si, kam jsem se vlastně trefil. Bude z toho alespoň monokl – ať si mě pamatuje. Doprovodil jsem ho až ke dveřím, že kterých jsem ho vyhodil tak decentně, abych nezpůsobil poprask mezi ostatníma v baráku. Adios, idiote. Neukazuj se blízko mojí sestry. Už nikdy.