Nevnímal jsem ho. Nemůžu jej vnímat. Má krev. Velmi lahodnou krev. Jedna jediná kapka mě donutila na něj myslet. Nelíbí se mi to. Nechci na něj pořád myslet. Musím se kát. Vždy mi mí svatí rodiče říkali, že když něco provedu tak musím sám sebe potrestat. Poté můžu do nebe. Můžu se stát svatým. Můžu být povznesen.
Musím jej ale někam odvést. Nesmí vědět, čím se trestám. Nikdo to nesmí vědět. Je to posvátný nástroj. Je určen jen pro mě. Každý má vlastí. Každý se kaje před bohem, před svatými a vyvolenými.
Když jsem chtěl jej okřiknout, nadat mu. Všechno. Vyplout své emoce napovrch, tak jsem ucítil jak mě chytá za vlasy. Bolestně jsem vyjekl. Nikdo mi nesahá na vlasy. Je to zakázáno. „Nemůžeš-!"
Než jsem se vzpamatoval tak jsem se ocitl na posteli se svázanýma rukama dozadu. Pálilo to na rukou. Štípalo. to nebyl normální provaz. Zarýval se do kůže a ještě více to bolelo.
Chtěl jsem na něj začít křičet, nadávat mu, že toho má nechat. On ale vzal do rukou můj klíček. To nemůže!
„Ty-!!" umlčel mě rukou. Mírně jsem rozevřel pusu. Nic jiného mi nezbývá.
Kousl jsem jej. Začal jsem sát krev. Byla tak lahodná. Nemohl jsem se jí nabažit.
„Jsi tak nenasytný." Odtrhnu svou ruku od jeho rtů a mu pramínek krve steče po bradě. Slíznu ho a zase se odtáhnu.
„Co teď s tebou?" Přívěsek jsem si schoval do kapsy a rukama mu začal zkoumat hruď.
„Bez jizvičky, bez modřiny, jen svaly. Jsi krásný, tesáčku." Násilím jsem mu serval kalhoty a dál zkoumal. Rukou jsem několikrát přejel po jeho chloubě.
„Řekni, tesáčku, měl jsi už ženu?" nakloním se k jeho uchu a olíznu ho.
„Nebo snad muže? " Zase se zahihňám. Tohle je skutečně zábavné.
Když odtrhne ruku a slízne mi krev z brady tak se na něj vyčítavě dívám, ale mé emoce se rychle změní. Jako má mysl. Zase mě to zatemnilo. Nemyslel jsem.
Tohle se přeci nemůže dít. Jsem synem dvou nejsilnějších upírů a jsem tu svázán a osahává mě nějaký člověk. Nedbal jsem na jeho slova. „Vrať mi ten přívěsek!" vyjedu po něm. Schoval si jej do kapsy.
Šil jsem sebou snažil se vymanit z těch lan, které se mi ještě více bolestně zařezávali do kůže. Bolelo to. Moc to bolí.
Zhnuseně jsem se na něj díval. Nereagoval na mé slova, že mi to má vrátit, že jej zničím, že to nesmí dělat. Strhl ze mě kalhoty. „Ne. ne ne ne. Co to děláš! Přestaň!!" křičím na něj. Perverzně se na mě díval a já se lehce roztřásl. Tohle se nesmí dít. Tohle není pravda.
Nikdo si na mě nesmí dovolit. Nemůže. Nejde to!
Dotkne se mého rozkroku a já si skousnu ret. Zhnuseně se na něj dívám. Nebylo mi to vůbec příjemné. Je nechutný. Snažil jsem se od něj dostat ještě dál.
Tiše jsem vyjekl, když mi olízl ucho. „Nechápu o čem to mluvíš! Pusť mě! Jako tvůj pán ti to nařizuji!" křičím skoro až vystrašeně. „A vrať mi ten klíč!!" nemůžu bez něj být. Je od bratra. Je pro mě důležitý.
Vrazím mu facku.
„Ticho, bolí mě z tebe hlava," zabručím a on ztichne, alespoň něco.
„Nejsi můj pán, tesáčku. Teď ty patříš mně, protože bych tě tu teď mohl klidně podříznout a věř, "nakloním se k němu co nejblíž. „Mně to problém nedělá. O jednu bestii míň nebo víc, je to jedno." Znovu se usměju a hledím do jeho vyděšeně tváře.
„Jsi tak rozkošný. " Zasním se.
„A teď zpátky k mé otázce. Měl jsi už někdy ženu nebo muže?" Nechápavě na mě hledí. Asi je natvrdlý.
„Sex. Měl jsi někdy sex? " Dál zmateně zírá a já se rozesměju a nakloním se k jeho tváři tak, že se naše nosy skoro dotýkají.
„Víš, co je vůbec sex, tesáčku?"
Dostanu facku. Kupodivu docela bolí. Nejsem zvyklý, že mě někdo bije. Vlastně nikdy mě nikdo nebil a ani se mnou nezacházel tak příšerně. Byl jsem tedy radši ticho. Mé oči stále pozorovali jeho kapsu, kde měl můj klíček. Potřebuji ho. Musím ho mít. Bratr mi ho svěřil s důležitým úkolem. Nemůžu jej zklamat.
Lehce jsem se roztřásl. Začal jsem si uvědomovat v jaké pozici jsem. Ten člověk je určitě psychopat. Jakmile budu mít šanci tak jej zakousnu a vysaju z něj všechnu krev. Tak aby umřel.
Není to ale náhodou porušení pravidel? Musel bych pak do vyhnanství. A to nemůžu. Musím pomstít bratra. Musím zabít velitele té zpropadené sekty co jde proti nám.
Musím jej najít.
Nechápu jeho otázku. Nevěděl jsem o čem to mluví. Sice mluvíme stejným jazykem, ale i tak jsem nechápal oč se jedná. Asi jsou i rozdílné slova, kterým neporozumím.
„Nechápu o čem to mluvíš." zamumlám a dívám se mu zhnuseně do očí. Musím jej nějak zneškodnit.
chvíli jsem vyčkával a pak jsem jej ve správné chvíli kopnul do břicha kolenem. Takže jsem měl na chvíli možnost utéct. Jenže mi nedošlo, že utíkání se svázanýma rukama dozadu je docela velký problém tak se mi podařilo jen vylézt z postele. Pak mě ale chytil za vlasy a přitáhl trhnutím zpět.
„Jsi moc zlobivý." Znovu ho zatahám za vlasy.
„A to se mi líbí,"zavrním a opět ho hodím na postel. Ruce mu tentokrát převážu tak, že je má připoutané k posteli a utéct už nemůže.
„Nechápu, jak nemůžeš vědět, co je to sex." Mlasknu a on zoufale zakňučí.
„Asi je mou povinností ti to trošku poukázat." Zasměju se a hlavou se přemístím k jeho klínu. Olíznu mu jeho penis přes látku kalhot a on se napne. Je to roztomiloučká reakce. Sundám mu zbytečnou látku a zadívám se na jeho penis.
„Žádný obr nejsi, " zakřením se a začnu si hrát s jeho špičkou. Začne vydávat zvuky a já se odtáhnu.
„Tichuško, tesáčku, nechceš přece, aby sem někdo přišel a viděl tě takto, ne?" V tu chvíli ztichne a já pohltím celou jeho délku do svých úst. Nosem se otírám o jeho podbřišek a hýbám hlavou nahoru a dolů. Cítím, jak mu škublo v penisu a ještě zrychlím. Mám dobrou náladu a proto ho dnes nehodlám trápit. Pro dnešek. Udělá se mi do úst a já něco spolknu a něco mu předám během násilného polibku.
„Tohle je předehra u sexu, tesáčku."
Nemůžu říct, že jsem se nebál. Třásl jsem se. A hodně jsem se bál. Nikdy jsem netušil, že mi někdo začne dělat něco takového. Vždy mě rodiče ochraňovali. Byl jsem vzorný. Vše jsem zvládl bravůrně. Není možné aby mě tady člověk dělal něco tak ohyzdného. Tak nepříjemného.
Mám divný pocit v podbříšku, když se mě olízne tam dole. Proč to dělá? Vždyť je to nechutné. Lidé asi mají rádi nechutné věci. Bylo mi to tak strašně odporné. Ale při tom jsem měl takový příjemný pocit. Chtěl jsem aby se mě dotýkal více, ale při tom jsem jej chtěl odstrčit.
Nebylo mi vůbec příjemné být v takovéhle poloze. Tiše začnu vydávat podivné zvuky, nelíbí se mi co dělá. Nechápu co se mnou dělá. Proč při tom vydávám zvuky, které nejdou moc utišit.
Pak sebou ale cuknu. Kousnu se do rtu. Snažil jsem se zadržovat steny. Kdyby kdyby mě někdo našel, byl bych hned vyhnán. Nemůžeme se takto sebe dotýkat. Je to proti pravidlům co mi rodiče říkali.
Vykulím oči a lehce se prohnu, když ucítím jak mě pohltí celého. Stále jsem se třásl. Co to se mnou dělá. Proč je to takové. Takové intenzivní. Zatínal jsem pěsti. Snažil se odtáhnout, ale pohlcoval mě. Stejně jako před tím. Nechápal jsem co to se mnou je. Proč jsem takový slabý najednou. Proč jej nemůžu odstrčit.
Lana se mi zabořovala do kůže a já se s bolestí na rukou a neskutečným vzrušením udělal.
Třásl jsem se a nechápal co to ze mě vytékalo za tekutinu. Poté spojí naše rty, jak při svatbě a něco mi dá, co jsem musel spolknout. Neudělal jsem to.
Hned co se odtáhl a řekl ty slova tak jsem mu to vyplivl do tváře. „Je to hnusné! Nech toho! Tohle je všechno zakázané. Nechutné. Nemůžeš-" umlčel mě fackou. Vystrašeně jsem se na něj díval.
Nelíbí se mi to. Bojím se.
„Svině jedna." Setřu si z tváře jeho nadílku a ještě několikrát ho udeřím. Tímhle mě neskutečně moc rozčílil.
„Tohle bylo naposledy, co jsem ti tohle dělal. Nejdřív tady vzdycháš jako coura a pak si stěžuješ." Zadívám se na jeho obličej a musím se zasmát.
„Tak ty budeš ještě brečet. Hah to je tak vtipné. Nikdy jsi neplakal, když jsi zabíjel. I když to bylo třeba dvanáctileté děcko. Takový malý čiperný kluk, kterému jste vzali rodinu. Chtěl tak moc bojovat, že se do boje vplížil. Bez milosti jsi mu uťal hlavu a jeho mrtvolu jste spálili na hromadě spolu s ostatními." Z mých slov překypuje nenávist a on to cítí. Dívá se mi do očí, ale už nepláče. Jen se chvěje.
„Jste zrůdy bez svědomí. Považujete se za něco víc a přitom zapomínáte, že i vy jste byli lidmi." Chytnu mu bradu pevně do rukou a on bolestí zasyčí.
„Tak rád bych tě zabil, ale nesmím a z toho mi je smutno. Móc smutno. " Zatřesu mu před obličejem tím šuntem.
„Tohle si nechám a jestli se o něco pokusíš tak tohle již nikdy neuvidíš a všichni se dozví, co jsme tu dělali. Jak ses na mě vrhnul, začal mě sát a znásilňovat." Nakloním se k jeho uchu.
„A to bys určitě nechtěl, tesáčku, že ne? "
Tušil jsem, že jej naštvu. Nikdo si nenechá takhle plivat do tváře. Pomalu jsem zjišťoval, že lidé také cítí. Mí svatí rodiče mi nikdy neřekli, že lidé cítí, že něco milují. Že jsou podobní. Stále tomu nevěřím. Věřím svým rodičům. Ti ví vše nejlépe.
Bil mě, bolelo to. Neznal jsem takovou bolest. Vždy jsem se trestal sám. Nikdo jiný neměl povolení na mě sáhnout, či něco mi udělat. Nikdy to nebylo takovéto. Bál jsem se.
Po tváří mi začnou téct slzy. Třásl jsem se. Jak někdo může být takový. Smát se, když někdo brečí. Proč mi to dělá.
Přestal jsem brečet. Díval jsem se na něj vystrašeně. „To není pravda! Máte chybu v organismu. Lidé nemají takovéhle city, jsou to jen zvěř-" dostal jsem další facku a on pokračoval, že jsme zrůdy.
„Nik-" zastavil mě chytnutím brady. Bolelo to. Vyděšeně jsem se na něj díval.
Třásl jsem se strachy. Bál jsem se. On. On mě chce zabít. Nemůže mě zabít. Jsem upír. Nedokáže mě zabít.
Než stihnu ale něco říct, tak uvidím svůj důležitý klíček. „Vrať!-" sklopím hlavu.
„Tobě ale nikdo věřit nebude! Jsi jen odporný člověk co si zaslouží zemřít. Jako všichni co z té vaší sekty! Jsme neporazitelní! Nikdo nám nedokázal ublížit tak proč si myslíš, že bys ty mě dokázal zabít!" křičím na něj z posledních sil. Bál jsem se. Má ledová maska byla pryč. Třásl jsem se.
Nechci tady být. Chci poklidně žít svůj život.
„Vážně to chceš ukázat? " Je tak hloupý.
„Ty jsi opravdu hlupák. Upíra jde zabít. Proč myslíš, že ti nejde přetrhnout lano a k tomu ti to působí bolest. Hmmm?" Když neodpoví pokračuju.
„Stříbro. To je to jediné, co na vás platí a já mám stříbra dost." Zazubím se na něj a lehnu si vedle něj. Ruce dám před sebe do vzduchu.
„Zabil jsem už tolik upírů, tesáčku. A rozhodně." Opět jsem se k němu nahnul a za vlasy ho vytáhl do úrovně svého obličeje.
„V tom hodlám pokračovat." Znovu se usměju.
„Za chvíli tě odvážu podle toho co totiž vím. Máte za chvíli jakousi mši, nebo něco takového. K čemu se ale modlíte? To skutečně netuším. Kdyby totiž Bůh existoval, nikdy by nenechal vzniknout něco takového jako jste vy. "
Lehce jsem se roztřásl. Nic krom klíče, který nosí každý u sebe nejde zabít. Nejde to. Třásl jsem se ještě více, když jsem pohnul rukama. Měl pravdu. Nemůžu je roztrhnout, bolí to. Strašně to bolí. Nikdy nebyla bolest takováto. Vždy se uzdravila.
Vystrašeně a k tomu ještě zhnuseně jsem se na něj díval. Když vyslovil to slovo tak jsem se chvíli podivil. Ale pak jsem si vzpomněl, že i bratr říkal, že vnitřek klíče je ze zlata. Že mi pomůže až budu v koncích.
Že to bude klíč k mému srdci. Ten co mě dovede do nebe.
Cuknu sebou když si vedle mě lehne. Nemá pravdu! Nikdo nemůže zabít upíry. Tedy až na toho vůdce té jejich sekty a možná nějací vyvolení. To by se ale určitě nedostal sem. Nenechal by se chytit.
Je to pitomost. „Lžeš." zašeptám.
Ucítím jak mi zase škube vlasy. „N.ne!" vyjeknu bolestí.
Pak se zmíní o mši. Ano modlíme se. To co ale řekl tak mě naštvalo. Lehce jsem se roztřásl. „Nemluv takhle o svatých." oznámím mu odhodlaně.
Jinak jsem ale nic neříkal. Vyčkávám na to jak mě odváže. Jak jej donutím k tomu aby si uvědomil své místo. Protože upíři jsou vždy nad lidmi a taky to tak vždy bude.
„Svatí, " zopakoval jsem po něm a pozorně sledoval jeho tvář.
„Určitě teď myslíš na, že až tě odvážu tak mi hodně ublížíš, co?" Ztvářil se tak překvapeně.
„Ah, ta tvá naivita mě rozpaluje, tesáčku. Nejradši bych si s tebou pořádně užil a vyšukal z tebe duši, ale..." Přejedu mu dlaní po hrudi a zatvářím se zklamaně.
„Ty žádnou duši nemáš." Pohladím ho po tváři a následně mu násilím otevřu ústa a vyliju mu tam pár kapek z lahvičky. Následně ho rozvážu a pohodlně se posadím do křesílka. Nohu si dám přes nohu, provaz schovám a pozoruji ho. Motá se a skučí. Stříbro v krvi trochu bolí, ale hlavně otupuje a a bere mu upírskou sílu. Zbyde mu jen ta člověčí, alespoň několik hodin.