Krvavá růže

8.

„Všechny materiály i noví lidé vám sem jsou přiváženi z okolí. Jste závislí na lidech a pokud vás odřízneme. Nezvládnete to." Odmlčím se a pohlédnu na strop.
„Pamatuješ si na svou přeměnu? " Ztuhne a zmateně se na mě podívá.
„Přeměnu. To když tě proměnili z člověka na upíra. " Dál na něj znuděně zírám.
„Přece sis nemyslel, že tě mohli porodit v této podobě? " Rozesměju se. Je tak naivní.

Jen poslouchám, nechci na tohle odpovídat. Nechci se přiklánět na žádnou stranu. Není to správné. Měl bych být za upíry, ale nechci zbytečně takto utrácet životy nevinných.
Jakou přeměnu? dívám se na něj a nechápu co právě řekl. „C-co?" vyjeknu a lehce se roztřesu.
Já, že byl člověk? „ne ne ne ... nejsem člověk, jsem upír.. narodil jsem se jako upír.. Nikdy jsem nebyl člověk." opakuji vystrašeně.
Nemůže být pravda, že bych byl člověkem. Pamatuji si vše. Vše.. vždy jsem byl ovládán a nikdy jsem neměl jinou možnost.
Nemohl jsem být člověkem. To bych pak nemohl vést mše. Nic.

„Jak myslíš." Odpovím a rukou mu prohrabávám vlasy. Tak jemné a krásné.
„Vlastně na tohle mi odpověz. Proč? Když jste ti svatí, vás svěcená voda pálí? Mně nic nedělá, tesáčku." Nakloním se k němu zírám mu do očí.
„Kdo je tady ta bezbožná věc?"

Snažím se nějak neřešit to, že mi prohrabává vlasy ale i tak jsem se po chvíli cítil příjemně.
Přeruším oční kontakt „pálí mě to jen mě." zašeptám a mírně se roztřesu. „má svatá matka říkala že je to lepší když lidé mohou první poznat kde to jde.

„Jsi zvláštní, " uchechtnu se a propletu si s ním nohy a obejmu ho kolem pasu. Chci vědět, kam mě až nechá zajít.
„Zítra budeme pokračovat v naší činnosti, tesáčku." tiše mu zavrčím do ucha a mu naběhne husina. Víc si ho na sebe přimáčknu a on se o můj klín otírá svým zadečkem. Pomalu se mi zavírají oči a já konečně usnu.

Nic neříkám jen sklopím pohled. Pak ale se zpět na něj podíval a on mě obejme. Nechápavě jsem se na něj díval. Neměl jsme sílu jej odstrčit. Proto jsem také nic neudělal celou dobu.
Roztřesu se a do očí mi vytrysknou slzy. Jenže pak se ještě více na ně nalepí a já cítím, že má kůže pálí. Neskutečně pálí. Poté i voněla jeho krev. Tak moc jsem si chtěl zase kouknout ale tuším, že udělal to samé před tím.

„Marion, nechoď k té řece! Spadneš.
Marion!
Marion, máma říkala, že... Marion! "
S trhnutím se proberu. Jsem zalitý potem a přimáčklý k posteli. Nade mnou se sklání on a já sebou zavzmítám.
„Pusť!" Tohle není dobré. Myslel jsem, že se nebude moci ještě hýbat a tak nemám s krví nic v nepořádku. Samotnému se mi nedělá ze stříbra dobře.
Proč se tedy tak rychle zregeneroval? Nejdřív mu to trvá věky a teď pár hodin? Olízne mi krk.
„Udělej to a budeš toho hodně moc litovat."

Věděl jsem, že když to udělám tak se stane něco špatného. Tuším, že budu zbit jak nějaký dobytek. Ale pořád jsem měl ten pud že se něco děje.
Vyhoupnu se na něj a začnu mu olizovat a pusinkovat místo, které chci kousnout. Ta lahodná krev byla cítit až sem. Tak moc silná.
Najednou se ale vzbudil a vše bylo ztraceno.
I já.
Tak moc jsem po té krvi toužil. Sklonil jsem se k jeho uchu a s třasem jsem začal.
„co... Kdybych ti udělal d-dobře. Mohl bych pak??"

Podaří se mi posadit.
„Fajn, ale povozíš se na mně, " zavrním a stáhnu si kalhoty. Pohodlně se usadím a čekám. On jen nechápavě zírá. S povzdechem mu to začnu vysvětlovat.
„Vzrušíš mě a pak na mě nahý dosedneš." Přejedu mu prstem po pozadí.
„Stejně jako včera akorát si na mně hezky zarajtuješ. "