Krvavá růže

13.

Kradu se palácem a mířím do jediné cíle. Jeho komnaty. Opatrně vklouznu dovnitř. Je již zde. Spí. Dojdu k němu a prohlédnu ho. Podle všeho mu nic není. Žádné jizvy. Zmateně přimhouřím oči. Žádné jizvy. Co se to stalo. Mírně s ním zatřesu.
„Probuď se, musíme jít."

Cítím mírný třas. Rozlepím od sebe oči a vidím nějakého potupného fialovlasého člověka. „jak se opovažuješ sahat na královský rod?! Nebyls náhodou obeznámen, že je zakázáno sahat na mne?" vyjedu po něm s tím, že mu dám facku.

Nestačím uhnout a tak jsem sražen k zemi.
„Odpusťte, pane." Dívám se na něj a jeho tvář nic neprozrazuje.
„Pamatujete si na mne, pane? " Kleknu si na kolena a zadívám se do jeho očí. Jen si posměšně odfrkne. Takže zapomněl? Zapomněl úplně na vše a opět je z něj ten, kdo byl na začátku?

Díval jsem se na něj s pohrdáním. Jediné co jsem měl v hlavě byla pomsta za mě bratry a sestru. Na nic jiného jsem nemyslel. Ani jsem nemohl. „kdo by si pamatoval bezvýznamného člověka?" odfrkl jsem si a ještě se na něj podíval z patra. „a teď mi zmiz z očí. Nikdo nemá právo tady být tak dlouho se mnou." oznámím mu.
Něco jsem z něj cítil, ale nemohl jsem. To identifikovat. A svou slabost jsrm nemohl ukázat. Tak jsem se na něj jen pohrdavě díval.

Mé nohy se automaticky zvedly a zamířili pryč. Možná je lepší, když zapomněl. Nebude z něj už to vyděšené stvořeníčko. Ale i tak. Proč, proč cítím tu strašnou bolest na hrudi?
Na prahu dveří jsem se zastavil.
„Jednou si vzpomeneš." Zavřu dveře a pustím se chodbou pryč. Nechápu to. Zbavil jsem se ho a i tak pláču.

Proč mě najednou tak tlačilo u srdce. Proč jsem mu nic neřekl na to, že mi, nevykal. Že mi řekl, že si vzpomenu. Na co bych si měl vzpomenout?
Díval jsem se ještě chvíli na dveře. Něco že mě chtělo aby se vrátil. Ale proč? Proč chci aby se nějaký prostý člověk vrátil, vždyť to není ani logické. Prostě nic.
Myslím, že potřebuji ještě více spánku.

Proplétal jsem se chodbami, až jsem se nakonec rozhodl sešplhat z okna ale podjela mi noha a já tvrdě dopadl na zem. Ten hluk přilákal další a mě nezbylo nic jiného, než je zabít. Dál jsem utíkal. Musím se dostat pryč. Někde v zákoutí jsem si nasadil plášť i masku a dál pokračoval. Utéct a vrátit se k oddílu. Jediný úkol, který musím splnit.

Hned co jsem se vzbudil tak jsem už měl mysl čistou. Žádný člověk mě nezajímal. Tedy až na jednoho.
A to velitel Rudé růže. Ten co mi zabil mé drahocenné sourozence. Ten co má všechnu zkázu na svědomí.
Oblékl jsem se, v zrcadle jsem viděl jak mám nádherně upletené vlasy.
To jsem dělal já?
Tenhle cop neumím.
Proč mi tečou slzy?
Nechápu to.
Setřel jsem je. Ale ten účes si nechal.
Ještě něco mi scházelo. Ale nemohl jsem přijít na co. Tak jsem s nejistý i pocity šel za mými svatými rodiči.

Podařilo se mi proklouznout. Jenže jsem byl bez koně, bez jídla a vody, bez mapy. Vydal jsem se na sever. Sever je vždy správná cesta. Někdy jsem běžel někdy šel. Začínal jsem být vysílený a unavený. Narazil jsem na tu starou boudu, kde jsem předtím zbičoval Dantaliona. Vlezl jsem dovnitř. Odpočinu si tu a za úsvitu vyrazím.

Došel jsem do velkého sálu, kde byli už mi rodiče a také nějací upíři. Znali mě.
Rodiče mi vysvětlili, že i když mě mohou znát. Tak jediný kdo mě zná jsou oni.
Jsou svatí.
Jediní komu mohu věřit.
A co Nickel? Ozvalo se mi v hlavě.
Nikoho takového neznám.
Ale znáš.
Hádal jsem se svým svědomím. Bylo to zvláštní. Jakobych si chtěl a přitom nechtěl vzpomenout.
Klekl jsem si před ně.
Jak mazlíček před pány. Rypalo do mě svědomí.
Naznačil jsem rodičům, že mám nějaké nesouvislé myšlenky. Přeci jen. Vždy mi pomůžou.
Něco mi vrazili do krku a cítil jsem jak mi to otupuje mysl.
„děkuji vám." zašeptám směrem k nim.