Krvavá růže

11.

Pokračoval jsem dál. I přes to jak ječel. Bylo mi to až odporné, že jsem to dělal. Ale on chtěl. Chtěl abych jej nenáviděl. Chce abych se pomstil, ale při tom. Občasně jsem se omluvil. Díky jeho krvi jsem nabýval na síle. Pomalu mě vše přestávalo bolet, ale cítil jsem to. Zase on na druhou stranu ochaboval.
Vím, že jej ale nemůžu zabít. I když jsem té krvi tak moc odolával. Stejně jsem musel pokračovat dál.
Posunuji se níž a oddělám košili. Uvidím vypálenou značku. Zorničky se zúží a já si teď dokážu představit to co si musel prožít.
Ještě mě pobouzel, že mám pít dál. Věděl jsem, že to teď bude bolet, že mě asi zabije, ale i tak.
Začal jsem jej obvazovat. Nevěděl jsem, že se někdo dostane z toho ústavu takto při vědomí. Musel toho hodně prožít.
I když. Je oslabený. Nemusel by mě praštit. Stejně jsem ale viděl jak je naštvaný, jak mu v očích planou plamínky nenávisti.
Odvázal jsem mu obě ruce a než se o něco pokusil tak jsem na sebe něco hodil.
Se slovy, že mu donesu něco na jídlo jsem odešel z pokoje. Nechci aby mi ublížil. sám řekl, že jej mám nenávidět.

Schoulil jsem se do klubka. Jsem hlupák. Tak velký hlupák. Zase, zase se stalo to, co se mi nikdy už stát nemělo. Začnu se hihňat. Směju se a z očí se mi koulejí slzy. Tahám se za vlasy a nemůžu se přestat smát. Nejde to. Chci, aby to šlo. Prohmatám si všechny čerstvé kousance a ještě víc se hystericky rozesměju. Nedokážu se zvednout. Nedokážu nic. Jen se tu dál choulím a směju se. Pořád a pořád dokola.

Přišel jsem ani do pěti minut. Jakoby mě to táhlo zpět, že jsem se o něj bál. Hodně jsem z něj vysál. Ale při tom. Nechtěl jsem tam jít. Nechtěl jsem aby mi nadával. Byl jsem mu odhodlaný říct, že mi sám řekl, že to mám udělat.
Když jsem ale přišel do pokoje tak jsem se zhrozil. Směje se. Brečí. Vypadá tak strašidelně. Nebyl to ten klidný Nio co znám. Nebyl to ani ten usměvavý, co byl se sestrou. Vypadal tak zlomeně. Bolelo mě to za něj.
Že jsem mu to těmi kousanci musel připomenout.
Položil jsem jídlo na stůl a přešel k němu.
Nechápu co mě to popadlo. Proč chci udělat něco takového. Vždyť vždyť jsem celou dobu chtěl právě opak.
Ale i tak. Zvedl jsem jej do sedu. Začal jsem jej ochmatávat, nesnažil se mě ani moc odstrčit, Jakoby byl ve svém světě.
Konečně, ve velice zvláštní kapse, jsem našel můj kliček. Začal se po něm sápat. Zhluboka jsem se nadechl.
Proč to chci dělat? Proč chci aby to udělal?
Proč?
„Použij ho." zašeptal jsem směrem k němu a ukázal mu malinký čudlík. „Na mě." třeba aspoň takto zkrotí svou bolest.

Znovu se na něj usměju a chytím ho za límec.
„Myslíš si, že tě zabiju takhle uboze? Ne, ne. Tebe zabiju se vší parádou. " Poplácám ho po hlavě a motavou chůzí se dostanu ke svému kabátu. Z kapsy si vyndám pilulky a začnu jednu po druhé jíst. Železo a něco k tomu. Rychle dodá zpět energii a tu já teď potřebuji. Taky si zády k němu vpíchnu do zápěstí stříbro. Hned na to se k němu začnu přibližovat.
„Děkuji, že jsi mi připoměl, proč vás tolik nenávidím." Usměju se na něj a on se na mě pohrdavě zadívá. Vypadám teď tak slabě a rozklepaně. Přimáčkne mě ke stěnu a opět se nakloní k mému tělu a zahryzne se.

Chtěl jsem mu nabídnout ať si vybije vztek na mě. Ať mě tím klíčem pošpiní ještě více. Zdá se, že jej to ale nezaujalo. Jen jsem se na něj díval kam jde co má za lubem.
zády ke mě něco dělal. Nelíbilo se mi, že jsem neviděl co dělá.
Přišel zpět. Svým arogantním tónem začne na mě mluvit. Zdá se, že stále chce abych jej nenáviděl, abych mu způsoboval bolest. Nevím co chce. Ale když dělá něco takového tak nemám žádnou jinou možnost.
Přitiskl jsem jej ke zdi a zahryzl se. Vysál jsem dost krve na to abych pochopil, že jsem udělal velkou chybu.
Svalil jsem se s nelidským výkřikem na zem. Instantně jsem se pozvracel. Třásl jsem se bolestí. Nemohl jsem se ani hýbat. Bylo to tak příšerné. O mnoho horší než to co měl v krkvi před tím. Myslím, že mě to vážně rozežírá zevnitř.
Už jsem jen kašlal. Dávil se. Tělo to chtělo dostat ven a nešlo to. Občasně jsem viděl ve zvratcích krev.