Krvavá růže

29.

Cítím vedle sebe náhle teplo, ale slabé. Proč jej donesl sem? Proč chce abych slyšel jak nás ještě více nenávidí? Třásl jsem se.
Pak ale uslyším co řekne a znova se rozbrečím. Nevím jestli štěstím.
Co když nám lže?
Ne.. To je jedno.
Řekl, že nás miluje. To mi stačí. I když třeba lže tak.. Tak tomu budu věřit.
Pomalu jsem se zvedal a přišoupl se k němu nalepil se na jeho zkrvavělé tělo a jen jsem tiše skoro neslyšně šeptal slova, které mu začali hojit rány.
Jediné slova co mám právo použít. A to ty které jej uzdraví.
Poté se ale odstrčil a já se na něj zmateně díval.

Odstrčím ho od sebe. Nechci, aby na mě plýtval svou energii. Nezasloužím si to. Pokusím se zvednout a celkem se mi to i daří. Otevřou se dveře a dovnitř vejde ona. Hodí po mně oblečení a já se opět sesunu k zemi.
„Ráno ať jste pryč. " Zabouchne a já se opět vyzvracím. Opět jen krev. Klepu se. Ty ruce. Dýchám divně. Chvilku strašně rychle a chvíli vůbec.
„M-moc se omlouvám," vyplivnu opět krev.
„Neodešli byste, kdybych to neřekl. Nemůžete trpět za mé chyby. Navíc, navíc já, já jsem děvka. Tohle nebylo poprvé, co jsem tohle zažil,ale vy, vám to už nikdo udělat nesmí. Nedovolím to. " Pomalu se mi zavírají oči.
„Jste pro mě všechno," šeptám.
„Klidně mě opusťte ale, ale prosím. Ne-nemyslete si, že jsem vám lhal o svých pocitech. " Už nemůžu skoro vůbec mluvit. Moc to bolí. Z koutku úst mi vytéká stále krev.

Jen jsem poslouchal. Nebudu mluvit. Nechci mluvit. Nemůžu už mluvit.
Zeen také nic neříká. Je.. Zdrcen. Neví si co myslet. Chce jej obejmout ale bojí se toho, že to zase řekne.
Pak když je ale schopen slova tak se mu oči zahltí slzami.
Klekne k němu a začne mu líbat pokrčené koleno.
Já mezitím pomalu se k němu zase přibližuji a šeptám ty slova. Je jedno v jaké budu vzdálenosti. Uzdravím jej. Celého. Nezaslouží si to.
Slíbávám mu krev spojenou se stříbrem a rány se mu pomalu hojí.
Zeen mu vždy chytne ruce, když se mě snaží odstrčit. „odpouštíme ti.. Tak se nech.. Nemůžeme vidět jak trpíš." zašeptá a pohladí jej ve vlasech. „vždy tě budeme milovat." slízne krev co mu tekla z úst.
Za chvíli to bude.
Ještě to vydržím. Pro něj cokoliv. I přes to, že to bude takto bolet. Že to tak bolí.
Zvládnu to.
Aspoň pro něco jsem užitečný.

„Ne! " vyjeknu a odstrčím je.
„Přestaň s tím! Beru ti sílu a to nechci!" Pokazil jsem to. Naprosto vše jsem pokazil. Podaří se mi vstát a nemotorně se začnu oblékat.
„Nemůžete mi odpustit, tohle nejde odpustit. " Zeen se snaží něco říct.
„Vím, že mě nenávidíte a já to chápu. Chápu to." Usměju se.
„Já se totiž nenávidím taky."

Zase mě odstrčí a já skončím na zemi. Stále ale šeptám ty slova. Nenechám jej umřít.
Chci být pro něco užitečný. Aspoň trochu.
„ale můžeme!" vyjekne Zeen a pořád jej se snaží přemluvit.
Zase se usmívá. Zase skrývá tu bolest. Bolestně se postavím. S brekem se na něj dívám.
Dám mu facku ať je ticho.
„MILUJEME TĚ!" vyjeknu a svalím se na zem a chytnu se jeho nohy. Třesu se. Nic jiného nedokážu.
Zeen se na mě vystrašeně díval. „Dantalion to myslel určitě tak jak jsem to říkal. I přes to všechno. Milujeme tě. I přes to všechno. Proč nám nevěříš?" zašeptá a rozbrečí se.
Stále se snažím šeptat ty bolestné slova. Kdy mu ošetřím poslední rány.
„nech mě udělat aspoň něco.. Čeho jsem schopen a nezkazím tak nic" zašeptám bolestně.
„aspoň k něčemu chci být užitečný pro lidi co miluji."

Sednu si k nim na zem a nechám se jimi obejmout.
„Dantalione, ty jsi užitečný a důležitý. " Zeen souhlasně zakývá hlavou.
„Nezasloužím si vás," povzdechnu si.
„Napadlo mě, kam bychom mohli jet, "řeknu po chvíli.
„Tam to bude dokonalé." Oba dva letmo políbím.
„Já... chovám se jako idiot,"hlesnu.