Krvavá růže

20.

Proberu se. Celý rozlámaný. Hlavně cítím své záda. Na těch se ti neřádi nejvíce vyřádili. Doufám, že je Nickel neviděl.
Zaseknu se. Kde je? Proč jsem tu sám?
Začal jsem se obávat toho nejhoršího. Vyjekl jsem a vyrazil z postele.
Vyběhl jsem na chodbu. Tedy až po tom co jsem se zvedl z toho jak jsem se rozplácl na zemi z důvodu malé síly.
„Nio? Jsi tu?" zavolám do prázdné chodby.

Sedím na parapetu. Mám hlad. Strašný hlad. Třesu se. Zabil jsem ji. Zabil. Rozhihňám se. Její krev voněla a já měl hlad. Opět se zadívám na mrtvé tělo staré ženy. Zabil jsem ji. Zatahám se za vlasy a znova a znova. Utéct a schovat. Před tímhle se ale nejde schovat. Ucítím krev a kroky. Nehty si zatnu do rukou. Nesmím povolit.

Pomalu jsem se plížil chodbou. Nikdo tu není. Proč? Vždyť tady byli služebné, které nám děkovali, že jsme je zachránili., že jsme zachránili nebohého Nia z toto jak musel trpět.
Z jednoho pokoje se ozývá, mě známé, hihňání. Pomalu se tam doploužím.
Zeen. Take se hihňá. Myslel jsem, že je to Nickel. Když jsem ale zaostřil tak jsem se zhrozil. Byl celý od krve. Ale ne svoji ale jiného. Díval se na mě a jeho oči prosili, že to mám zastavit.
Ah.. Málem bych zapomněl. První hlad. Ten je nejhorší. Neumí kontrolovat co můžou a co ne.
„Nio? " zeptám se a on jen zavrčí něco stylem nahoře.
Pomalu jsem došel k dalším otevřeným dveřím.
„jsi tu? Nio? " zeptám se a najednou se na mě někdo vrhne.

Objevil se tu Zeen a malá Anna. Bolestně jsem zasténal nad vůní Aniny krve.
„Pr-pryč. Jdě-te pryč! " rozkřiknu se na ně. Anna němě zírá na mrtvou ženu a pak se dá na útěk ječí. Strašně ječí a ta vůně se vzdaluje. Musím ji mít. Musím. Cestu mi zastoupí Zeen. Přimáčkne se na mě a čichne si ke mně.
„Krev," zakňučím a on se mi zakoukané do krku. Ano, musí mě oslabit. Musí si vzít hodně krve. Roztřeseně se odtáhne a to už se svezu po stěně dolů.
„Já nechtěl! "rozeběhne se pryč a já se snažím ovládnout. Nezabiju, už ne.
Náhle mě do nosu udeří naprosto dokonalá vůně. Chci to. Chci tu krev. Dveře se otevřou a já se vrhnu na tu osobu. Povalím ho na zem a chystám se zakousnout. V poslední chvíli se zarazím a odtáhnu se, co nejdál to jde.

Viděl jsem jej jak se třese. Jak se bojí a jak mě málem vysál. Jsem rád, že mu ještě něco zbylo. Nějaký ten rozum.
Pomalu jsem k němu přešel i když na ně křičel, že se nemám přibližovat.
Nadechl jsem se a dal mu facku. „uvědom si co děláš. Musíš se ovládat!" vím že za to nemůže, ale psychika udělá hodně. Moc hodně.
Sehnul jsem se k němu. „budu ti dávat svou krev. Ale nemůžeš dělat tohle. Mrháš životy. A to určitě nechceš." pohladím jej po tváři a vidím jak je pro něj těžké se nezakousnout. „Nickeli.. Prosím.." zašeptám.
Jenže než stihne odpovědět tak na mě zezadu skočí Zeen. Také touží po krvi. A já jsem ten komu ji chtějí sníst.
„Ni-ckeli.."

Jeho slova bolí. Jako bych to snad udělal schválně. Neudělal. Nikdy bych něco takového neudělal s plným vědomím.
„Zeene! "zařvu a on se odtáhne. Začne se kolébat ze strany na stranu a já k němu dojdu.
„Musíte se napít oba dva," vydechnu a nastavím jim svůj krk. Oba po malém zaváhání ke mně přilezou a zakousnou se do mého krku. Bolí to a jistým způsobem mě to vzrušuje.

Jak zvláštní. Jsme na sobě závislí. Předěláváme si krev a snažíme se najít nějaký bod kdy to všechno bude v pohodě.
Moc jsem si krve nevzal jen trochu. Tak abych mohl chodit a kdyby náhodou tak jim nabídnout něco ze své krve.
Pak se odtahnu a lehnu si na zem. „musíte se naučit ovládat." řeknu a dívám se do zdi. Nechci aby Nio zabíjel nevinné. Pak se to odrazí na jeho psychice.
Pak se ale zastavím a probodávám oba pohledem. „Anna.. Žije že?"

„Žije! "vyhrkne Zeen a utře si pusu. Já neodpovím. Jen sleduju Zeena. Je jen poloviční upír. Vezmu si jen trošku. Trošičku. Nahnu se k němu a trochu z něj upiju. Je dobrá. Moc dobrá. Pi chvíli se odtáhnu. Krev mi kape z úst. Zeen se jen usměje.
„Měli bychom vás teď utahat, veliteli." Zavrní.
„Abyste nikomu neublížil. " Zalehne mě a Dantalion se skloní k mé hlavě.