Krvavá růže

6.

Odpoutali nás a rozjeli se k vesnici. Ty zrzci se k sobě natiskli a plakali. Ozval se smích a ten hromotluk vzal to děvče za vlasy do zvuku. Chlapec určitě její bratr, se ho pokoušel udeřit. Marně. Hromotluk se chystal zasadit ránu, ale to už jsem zasáhl já.
„Není slušné se takto chovat k dívkám." Pomalu se zvedl ze země a vzteky se ke mně rozeběhl. Mohl ještě zahlédnout, jak se mi v ruce zablýskly čepele a padl k zemi z rozřízlým hrdlem.
Podal jsem tomu klukovi malý odznáček a nůž.
„Běžte na sever. Brzy narazíte na velký kámen a na muže. Dejte mu tohle." Jen kývli a rozutekli se pryč. Teď je to na nich a pokud to zvládnou. Postarají se o mě. Navléknu si plášť se znakem růže na zádech a nasadím si bílou masku, která zakrývá celý obličej. Kapucí skryju vlasy a posadím se na hromotlukova záda. Sleduji dění pod sebou. Není možné jim pomoci. Není možné zachránit jejich životy. Pozoruji pod sebou ta jatka a brzy si povšimnu ženy, která na koni uhání sem, už zabila dvacet vesničanů. Už jede mrcha. Dál sedím na mrtvole jejího sluhy a čekám. Třesu se nedočkavostí. Tohle bude zábavné. Tak moc vzrušující, tak moc krásné...

Až do teď bych je s klidnou tváří zabíjel. Což jsem i teď dělal ale klid jsem v sobě neměl. Cítil jsem tu auru, to jak všude je krev. Jak je všechno špinavé. Matky chrání své děti. Vše co Nio říkal je pravda. Nechápu jak jsem mohl být tak slepý.
Možná jsem si to už před tím uvědomoval, ale teď, já jsem jen plnil rozkazy. Jen jsem se snažil být dokonalý pro mé svaté rodiče. Když mě chválili tak mě to hřálo, když jsem udělal špatnou věc tak jsem se sám pokáral. Byl jsem dokonalé dítě. Přesně tak jak si mě stvořili.
Byl.
Teď už jsem poskvrněn. Cítím se jinak. Ale i tak plním bezhlavě přání svého otce zabíjet nevinné lidi pro jeho potěšení.
Nikdy jsem v tom nehledal důvod. Dostal jsem rozkaz a splnil ho. Teď se v tom hrabu a snažím se přijít na důvod proč bych to měl dělat.
A je tu jen jeden sobecký důvod. A to ten abych přežil jako to dokonalé dítě bez emocí.
Bohužel ty emoce mám.
Viděl jsem, že Samanta už pomalu vyráží nahoru. Jako vždy první. Nebyl jsem moc daleko od toho abych jí porazil. Jenže teď jsem se zamýšlel a chvíli mi to trvalo než jsem jel nahoru. Amon vždy poslední.
Jel jsem nahoru a konečně oddechoval, že to skončilo. Že mám za sebou první polovinu.
Jenže když jsem vyjel kopec. Ztuhla mi krev v žilách. Roztřásl jsem se. Byl to on. Ten kdo mi zabil bratra a teď si hrál... s hlavou mé sestry.
Oči se mi skoro až rozzářili rudě. já vytáhl příruční nožík, který mám na obranu v tomto setu. „Ty." zašeptal jsem. Najednou mě vše opustilo a byl tu jen vztek a zášť.
Zabiju jej. Musím jej zabít.
Pomstím bratra...
...a sestru.

Sledoval jsem ho. On byl malá komplikace. Nakopl jsem hlavu té mrchy a ta ho trefila do břicha. Zoufale zavřeštěl a rozeběhl se proti mě.
„Hlupáku. Nikdy nebojuj, když jsi zaslepen hněvem." Můj hlas zkreslovala maska a tak vyzněl podivně hluboce a nadpřirozeně. Srazil jsem ho k zemi s ostří mu zabodl do ruky. Zoufale zavřeštěl bolestí, ale to jsem mu už kopl do hlavy a on ztratil vědomí. Odtáhl jsem ho za strom a čekal na toho posledního. Jeho zabití trvalo sotva minutu. Rozumu skutečně moc nepobral. Nasedl jsem spolu se svým tesáčkem na koně a rozjel se s ním do jedné rozpadlé boudy. Tam jsem ho svázal lanky, takže tam tak visel ze stropu. Sedl jsem si obráceně na židli a houpal se. Brzy se probudí.

Sestřina hlava se mi objevila na břichu a já mě se zatemnilo. Nemyslel jsem na nic jiného než, že musím tohoto člověka zabít. Ano byl jsem vychován i jako vraždící stroj. Jenže jsem dnes nebyl tolik připraven.
Běžel jsem proti němu. Zaslepen hněvem. Což byla chyba.
Obrovská chyba.
Hned mě srazil k zemi a do rukou se mi zaryla stříbrná dýka. Mohl jsem vidět její ornamenty. Tak moc to bolelo. Nečekal jsem to. Než jsem se stihl zbavit pocitů tak mi surově kopl do hlavy a já ztratil vědomí.
Probral jsem se ve velice nepohodlné pozici. Do zápěstí mě řezali provazy a já se špičkami nohou dotýkal podlahy. Bolelo to. I má rozřezaná dlaň bolela.
To jsem ale teď neřešil. „Ty! Ty špíno! Jak se opovažuješ jen tak zabíjet!" začal jsem na něj křičet. Stále jsem byl oslepen hněvem. Neuvědomoval jsem si, že jsem ve špatné pozici.