Krvavá růže

24.

Spadne mi kámen ze srdce a cítím se lépe. Oba mi odpouští. Je to v pohodě. Oba mě políbí a já neohrabaně jim to vracím zpět.
Pak mě sice Nio objeme ale já se na něj vyčítavě zahledím. Zeen to samé. Jsem rád, že teď je na mě straně.
Stále nechápe co chceme. Zamračíme se.
Měl by si to uvědomit sám. Ale i tak jsem mu to nakonec řekl. „máš taky se za co omlouvat." ale předběhl mě Zeen který se na něj vyčítavě díval a mírně naznačil tu ruku. „oba jsme se o tebe báli, nevíme jak se cítíš dokud nám to neřekneš." zamumlám.

Zahledím se na svou ruku. Myslí to dobře, jenže co čekají? Mám se omlouvat za to, jak se cítím?
„Nevidím jediný důvod, proč bych vám měl sdělovat své pocity. Nejsem ženská. " Neodejdu od nich, jen tam s nimi stále ležím. Zadívám se na ně. Oba se tváří naštvaně a vytočeně a taky smutně.
„Co zas!" vyštěknu a Zeen se nadechne k odpovědi.

Nic neříkám. Bojím se něco říct. Naposledy když jsem vypustil svoje emoce tak.. Tak to dopadlo špatně. Jenže Zeen se do toho pustil ve velkém. „hele! Je to jedno jestli jsi ženská. Ale pochop proboha, že když nebudeme vědět jak se cítíš tak ti můžeme ublížít. Milujeme tě! Chceme aby jsi byl v pořádku. Abychom se nehádali. A když nebudeš nám říkat co si myslíš, jak se cítíš tak se nikam nedostaneme!" pokračoval dál a vyčítal lu se slzami v očích jak nám na něm záleží. A že nechceme aby umřel.

„Jenže já tu stále jsem! "umlčím ho.
„Nemůžete po mně chtít něco, co jsem nikdy nedělal. Neumím to." Posadím se.
„Miluju vás a nechci vám ubližovat, sice nechápu, jak vám tímto ubližuju, ale to je jedno. Mně to prostě pomáhá. Bolest zaženeš bolestí. " Prohrábnu si vlasy.
„Jsem prostě takový a vy byste to měli akceptovat."

Jen poslouchám nedokážu mluvit a ani mu říci co chci. Bojím se toho, že po mě bude křičet a dopadne to jak před tím.
Oba dva mlčíme. Zeen se už nadechoval k tomu, že mu něco řekne. Stále mu chtěl tolik věcí vyčíst. Jenže jsem oba dva zarazil já svými slovy.
„tak ubliž mě." oba se na mě podívají. Já sklopím pohled. „n-nechci vidět jak se na tobě tvoří další a další rány. Nechci aby jsi dál takto trpěl. B-budu akceptovat to, že jsi takový, že to nedokážeš. Ale nechci aby jsi se někde zavřel a byl tam sám. Protože nejsi sám. Tak. Tak když se budeš cítit špatně, budeš vystrašený. Prosím vybij si to na mě. Přeci jen. Jsem i tvá hračka. Sám jsem to řekl. Sám vidím, že to potřebuji. Tak.. Tak" přeruší mě zděšený Zeen. „nebo v lepším případě si užijeme všichni navzájem a hlavně tobě uděláme dobře.."

Rozesměju se.
„Tohle si o mně myslíš? " Bolí to. Bolí to tak moc.
„Myslíš si, že potřebuji ubližovat, abych se zbavil své bolesti." Ale to, co nejvíc bolí je to slovo.
„Hračka. Pořád si myslíš, že jsi pro mě jen hračka. " Zase se začnu hihňat. Nechci. Nechci se smát. Zvednu se a vypotácím se z místnosti. Zrůda. Jsem pro ně skutečně jen zrůda.

„ne ne ne... Počkej" dám se do breku. Natahoval jsem k němu ruku aby nedocházel ale nedokázal jsem se zvednout abych jej dohonil.
Zase jsem to zkazil.
Zase jsem promluvil.
Chtěl jsem aby věděl, že jej miluji, že udělám pro něj vše.
Jenže jsem to řekl tak, že to nepochopil.
Už nebudu mluvit.
Z očí se mi kutáleli slzy a já jen šeptal slova omluvy.
Zeen se mezitím rozběhl za Nickelem.
Zaslechl jsem jenom části jako, že jsem to myslel jinak, že nemá utíkat a dořešit to.
Já se ale jen zabalil do peřiny.
Promiň mi to Nio.
Zase jsem to zkazil.

„Nechci to řešit." Vytrhnu se mu.
„Musíš, chceš mu zase ublížit? "
„Nechci." Ale to, že on ublížil mně je jedno. Nakonec jsem se tam vrátil a sedl jsem si na postel. Pohladil jsem ho po hlavě.
„Ty sis taky ubližoval. "