Krvavá růže

9.

Začal na mě křičet. Já vážně chtěl jen pomoct. Snažil jsem se udělat dobrou věc pro něj a spíše to vypadalo, že jsem tomu neskutečně přitížil.
Třesu se když vidím co to s ním dělá. Nechtěl jsem udělat tohle. Chtěl jsem mu ulehčit od bolesti, kterou musí prožívat.
První co jsem udělal bylo, že jsem vypadl z postele pro vodu abych to z něj setřel.
V tuhle chvíli mě ani nenapadlo jej zabít. Proč? Věděl jsem přeci, že ne bezbranný a mohl bych mu udělat cokoliv.
Já ale nechtěl. Už jenom z toho důvodu, že chci jeho krev.
Začal jsem mu smývat tu věc ze zad a hledal naprosto obyčejný krém který by mu pomohl. Vyčistil to co jsem tam napatlal.
Najednou jsem si uvědomil, že svatá voda vždy vše smyje. I tohle.
A mu nic přeci nedělá.
Rychle jsem běžel do umývárny. Všechno přeházel. Ale nakonec jsem ji našel. Dal jsem si vždy trochu na ruce a pak mu to rozmazával po zádech.
Nestkucene mě pálili ruce. Po chvíli jsem je měl spálené. Ale fungovalo to.
Aspoň trochu. Tak aby nebyl takový jaký byl ale takový jaký je vždy bezohledny a hrubý.
Rozválím se na postel a bolestně oddechuji. Jsem ale rád, že jsem aspoň někomu pomohl.

Bolest mírně ustoupila, ale stále to bolí. Otevřu oči. Třesu se. Před sebou vidím mlhavé obrysy, které nabývají lidských obrysů. Roztřeseně natáhnu ruku a dotknu se něčí tváře?
„Marion? " usměju se a ona se na mě jen divně dívá.
„Zbělaly ti vlasy, sestřičko." Zasměju se a dál jí hladím obličej.
„Jsem rád, že jsi tady, myslel jsem, že tě... " Zarazím se a bolestí přivřu oči.
„Nemělas k té řece chodit, vědělas přece, že po nás šli lovci, moc jsme se báli." Znovu ji pohladím.
„Ale teď jsi tady a já tě vždycky ochráním." Ruka mi bezvládně klesne a já se propadnu do tmy.

Ležel jsem u něj. Třásl se. Vypadal najednou tak lidsky, zranitelně. Nešířila z něj ta strašitelná aura, která nutí ostatní se bát. Najednou ale otevře oči a já se jej chci opatrně zeptat jak mu je. Jenže on i přes to jak byl vyčerpán z masti tak mě pohladil po tváři.
Divil jsem se. Ale uslyšel jsem cizí jméno. Zdá se, že jsem součástí halucinace. Nebo poblouznění. Mírně jsem se usmál aby věděl, že je to v pořádku.
Začal mluvit. Takže jeho sestra? Když ale pokračoval dál tak jsem se na něj díval s menší hrůzou v očích. Hladí mě a vlastně mi říká jak jeho sestřička umřela.
Hned co upadl do spánku tak mi po tvářích steklo pár slz. Vždy jsem byl obelháván. Proč. Proč mi lhali s tím, že lidé nejsou myslící tvorové, ale jen ti co chtějí pomstu, vzbouřili se.
Tak moc jsem zaslepen vším. Nic neznám. A při tom jsem tolik zabíjel.
Musím pomoci aspoň jemu. Třeba. Třeba mě ušetří. I když chce všechny zabít. Tak kdybych mu pomohl.
Slezl jsem z postele, stále jsem cítil tu pitomou věc v zadečku. Co jsem se ale chystal udělat, bylo, že jsem mu musel nějak zklidnit ty záda. Ještě je obvážu. Tak aby to bylo v pořádku.
Tak ještě jednu vrstvu svěcené vody.
Aspoň k něčemu dobrému budu.

Ucítím na své kůži doteky. Vymrštím se do sedu a on vyjekne. Otočím se na něj přitisknu ho k posteli. Záda mě štípou, ale není to nic hrozného. Pozorněji se na něj zadívám a všimnu si jeho rukou.
„Proč si mi sakra pomohl! " zasyčím a zkoumám jeho ruce.
„Měl jsi mě zabít. Každý by teď zabil. To ses do mě zamiloval, tesáčku?" rozesměju se a políbím ho na popálené ruce.

konečně jsem měl hotovo. Sice mé ruce byli v žáru, ale on by měl být zbaven většiny toho co se ještě nevstřebalo. Teď to musím ještě obvázat aby se mu tam něco nedostalo.
Jenže jsem najednou přitisknut na postel. S menším třasem a strachem v očích jsem se díval už na jeho 'normální' já.
„Nezamiloval." oznámím a vytrhnu ruce z jeho polibků. Bolí to. Každý dotek bolí. „Potřebuji tvoji krev a ty potřebuješ mě." oznámím odhodlaně.