Krvavá růže

5.

„Chutnalo? " zavrním a nahnu se k němu.
„Nenechám se vysát při spánku." Vezmu mu tvář do dlaní a vtisknu mu francouzký polibek. On je tak v šoku, že se nijak ani nebrání.
„Dobrou noc." Pohladím ho po vláscích a natisknu se na něj. Jeho tělo teď přímo hoří a mně to příjemně hřeje.

Mluví na mě. Já se jen vystrašeně na něj dívám. Co se to se mnou děje. Co udělal se svou krví. Proč, proč to tolik bolí? Proč mám pocit, že mě to sžírá zevnitř.
A i přes to ta krev byla tak lahodná, tak úžasná. Jiná než všechno ostatní.
Přitáhne si mě za hlavu zpět a začne mě líbat. Teď mi to bylo jedno. Cítil jsem, že chci umřít. Přesně tenhle pocit jsem ale chtěl. Chtěl jsem se potrestat za to, že jsem špinavý. Nečistý.
Popřeje mi dobrou noc. Já stále nic neříkám. Jen se třesu a snažím se přetrpět tu bolest.
Snažil jsem se usnout. Zavřel jsem oči až nad ránem.
Neměl jsem ale usínat. Nikdy jsem neměl klidný spánek a teď byl ještě horší.

Něco mě koplo a já spadl na zem.
„Co sakra! " vyjeknu ale zarazím se. On spí? Ano, spí. S povzdechem vstanu a zamířím ke křeslu. Ať se vyřve. Kdosi ale zabuší na dveře a já rychlostí blesku přikryju tu třesoucí se hroudu a jen tak tak si kleknu k jeho posteli. Dovnitř vstoupí jakási žena, mně nevěnuje žádnou pozornost a zamíří k jeho posteli.

Najednou se všechny zlé věci zastavili. Cítil jsem na chvíli uvolnění. Konečně to přestane. Jako vždy. Jenže to teď bylo jiné. Cítil jsem jak se postavy zase rozpohybují. Nadávali mi ještě více.
Jsem přeci špinavý, nejhorší, nejmladší. Nikdy se nemám dostat na trůn. Všechno to bylo tak intenzivní. Jako vždy. Jako každou noc.
Vlastně to nebylo jiné. Vždy jsem jen zapomněl. Jako každý den. Zapomínal jsem na to špatné, to že vím, že mí rodiče zabíjejí nevinné lidi, že svatí až tak svatí nejsou.
Vše jen díky jedné dávce zapomenu. Budu si pamatovat jenom to podstatné. A to, že mí svatí rodiče jsou pro mě vždy oporou, nikdy nepochybuji nad jejími rozhodnutími a vše je čisté a krásné.
Sny přestaly. Bylo jen temno a já celý v bílém. V té samé místnosti se zrcadlem.
Než jsem se ale na sebe stihl na sebe podívat tak jsem se probudil.
Měl jsem se probudit jako vždy. S mírným úsměvem, kdy budu následovat slepě své rodiče.
Jenže dnes to nezabralo. Protože jsem měl vedle sebe někoho kdo mi připomněl všechno co se stalo.
A i tak jsem měl pocit, že pomalu zapomínám. Že bych se měl soustředit na své povinnosti.

Sledoval jsem ho a on sledoval mě. Žena si odkašlala a on trhl hlavou. Zadíval se na ni a okamžitě se usmál a mírně se uklonil. Žena se rozešla ke mně a vrazila mi obrovskou ránu. Vyplivl jsem krev na zem a snažil se popadnout dech. Ta mrcha. Moje žebra, bolestí jsem zasténal a s nenávistí na ně hleděl. Ta její síla není normální. Musí to být ona. Ano, určitě. Jednou ji zabiju. Zabiju ji za všechno, co udělala mé rodině.

Málem jsem poskočil, když jsem slyšel jak si někdo odkašlal. Netušil jsem, že je tu ještě někdo další. Usmál jsem se a poklonil hlavou. Než jsem se jí stačil optat co potřebuje tak ještě vrazila ránu Niovi. Nic jsem jí neřekl. Nevadilo mi to. Já se nemůžu mu bránit, ale ostatní jej můžou být jen jak chcou. Jediné co mě znervóňovalo byla ta krev na zemi. Ta co mě vábila. Ta co chtěla abych tady zůstala. „Bratře." začala a já se na ní mile usmíval. Není nejstarší, ještě není na řadě. Pomyslel jsem si.
„Otec nás svolává všechny, proto jsem se za tebou stavila." usmála se na mě a já pomalu vylezl z postele. Velmi milá a usměvavá sestra. Mám ji rád. Tiše se spolu občasně scházíme i když má zákaz se mnou mluvit. Nechápu proč, ale i tak občasně se staví. „Vidím, že ti ale dorazil dárek od otce." uchechtla se a mě teď došlo, že by mohla vidět ty odřeniny co mám na rukou, proto jsem je rychle dal na záda. „Nevadilo by, kdybys šla napřed? Hned tam dorazím. Dobře?" usměji se na ni a ona si se s povzdechem otočí. „následníku rodičů." zašeptá. Neměla ráda to, že tak slepě následuji rodiče. Ale věděla něco já ne. Proto mi ani neříkala, proč se jí to nelíbí