Krvavá růže

33.

Stále jsme pokračovali. Hlavně já jsem se snažil aby se Nickel udělal. Ale pořád vypadal tak ztrápeně. Chtěl jsem mu pomoct. Nějak se zeptat co se děje. Nemohu ale ani jedno.
Najednou ale zase silně a zprudka nasedne tak že sám cítím že se stalo něco špatně.
Pomalu se sbalil vedle mě a cítil jsem krev. Ne ne.. Proč. Neudělal jsem mu nic, že ne?
Pomalu jsem natahoval k němu ruku. Že mu řeknu že je to v pohodě, že si promluvime. Zeen se snaží udělat to samé, ale Nickel běží pryč. Vidím jen jeho šmouhu.
Rozbrečím se. „M-myslis.." nemusím to ani dorict a Zeen to za mě dopoví. „že mu nejsme dostačující?" zašeptá zlomeně.
Mírně jsem jej popostrčil ať jde za Nickelem, že já nemůžu. Což také udělal. Polibil mě a já byl sám.
Cítil jsem se ještě hůře, protože jsem neviděl.
Jsou tam dlouho. Bojím se kde jsou. Pomalu se sunu z postele. Bolí mě každý sval. Ale to neřeším. Pro ně budu trpět klidně více.
Najednou ale spadnu z postele. Musím si zvyknout, že nevidím přesně co mám pod nohama.
Doplazil jsem se až ke dveřím, kde jsem se zvedl a podél stěny šel dál. Hledat je.
Nevšiml jsem si ale dveří chytl jsem kliku a vpadl jsem dovnitř.
S tichým výkřikem jsem dopadl na zem a mírně se třásl. Bolí to. Nevidím. Je to příšerné. Musím se na ně spoléhat.
Nechci být přítěží.
„tak tys to přežil?" uslyšel jsem tlumený smích. Díval jsem se okolo. Samozřejmě jsem jej nemohla rozeznat od ostatního.
Začal mluvit a mě bolelo srdce čím dál tím více. Nadával mi.
Ale říkal pravdu.
Jsem neschopný.

Zeen mě chytí za ruku a já se mu sesypu do náruče.
„Omlouvám se, já, já jsem hrozný. Nedokážu vás ani potěšit. Jsem, jsem k ničemu, "umlčí mě jeho polibek a já naprázdno otevřu ústa. Setře mi slzy.
„Je to v pořádku, ald už takto neutíkej. Báli jsme se." Kývnu hlavou a obejmu ho. Poslouchám jeho srdce a to mě uklidňuje a ukolébává. Ozve se rána a my se zvedneme a vydáme se za hlukem. Se zděšením vběhnu do místnosti. Na zemi spatřím Dantaliona. Klepe se a pláče. Obejmu ho.
„Omlouvám se, že jsem utekl, myslel jsem, že jsem vás zklamal. Že pro vás nejsem dost dobrý, "šeptám mu slova plná něhy a jako kulisu tu máme Jamesovy bolestné výkřiky. Zeen není trpělivý ani v nejmenším.

Ležím na zemi poslouchám jak mi opakuje, že jsem k ničemu. Že nevidím, že nikdy už vidět nebudu. Budu pro ně přítěží. Budu jen je zdržovat.
Tak moc mi nadával.
Jediné co jsem dokázal bylo si přitáhnout nohy k tělu a brečet.
Nešlo jej zastavit. Nemohl jsem mluvit. I vzlykání bolelo. Vše bylo tak.
Ne prosím už ne.
Zastavte to někdo.
Prosím.
Nechci slyšet jak jsem neschopný.
Vím to.
Všechno to vím.
Najednou cítím jak mě objímá Nickel. Tiše se omlouvám. Nevnímám nic než jeho slova. Snaží se mě utěšit.
Jsem rád.
Jsem s nimi.
Ale jsem přítěží.
Moc velkou přítěží.
Už od začátku.
„p-prosim.. O omlouvám se.." vzlykam. „j-jsemm přítěží.. Neměl bych tu být... Jsem jsem k ničemu." kotam a lehce kňučím bolesti.
Tak moc vše bolí.
Omlouvám se.
Jsem k ničemu.

„Přestaň, prosím přestaň plácat takové nesmysli. Víš, kolikrát jsi mi zachránil život? Je jen má chyba to, co se ti stalo a nikdy si to neodpustím, "zašeptám a políbím ho. Zvednu ho do náruče a odnesu ho do ložnice.
„Chvilku tady prosím počkej, Zeen je hned u tebe." Obléknu se a vrátím se pro Zeena. Pošlu ho pryč a zamknu za ním. Vytáhnu staré nářadí a posadím se Jamesovi na klín. Ostřím nože mu vytvořím na tváři krvavou čáru, kterou pak slíznu.
„Pohrajeme si, ano?"

Jen poslouchám a třesu se. Nejde tomu uvěřit. Nemůžu uvěřit tomu, že k něčemu bych mohl být, když jim teď budu přidělávat problémy. I teď. Musí mě odnést pryč. Nemůžu jít ani pí vlastních. Celé tělo mě bolí a já se bojím být sám.
Ale nechci je při tom otravovat.
Nechci aby mě v ložnici nechal sám. I na tu chvilku je to bolesté. Kyvnu i když nechci aby odešel.
Chci jej mít při sobě. Chci aby mě objímal.
Ale nemůžu chtít aby to udělal.
Už tak je zatěžujk hodně.
Zeen za mnou po chvíli vážně přijde a políbí mě. „už je dobře." zašeptá a hladí mě po tváři.
„já.. Spát.." zašeptam bolestně a pomalu se zavrtam do pěřiny. Ještě mě obepne peřinou a chvíli tam se mnou je.
Dokud se neujisti že pomalu oddechuji.
Já ale nespal. Ale i tak si to myslel. Odešel.
Kdyz cvaknou dveře tak se roztřesu. Bojím se.
Nevidím.
Je to tak.. Bolestné. Tak moc se bojím.
Kdokoli mi může teď ublížít.