Krvavá růže

26.

Dojdu ke dveřím. Nasadím falešný obličej a milé otevřu. Muž s jizvou byl velice překvapen. Zasekl se i v tom co chtěl u udělat. Obejmout mě a zvolat nějaký pozdrav „zdravím Vás, přejete si?" zeptám se mile a on znejistí. Pozvu ho dál abych nebyl neslušný a cestou mu vyprávěl smyšlený příběh, kdy jsem mu vysvětlil proč jsem v tomhle domě a proč tu není ten upír. Samozřejmě jsem zmínil, že jsem to odkoupil se vším všudy.
Vesel jsem do špatného salonku. Chtěl jsem jít vedle, ale on mi sám otevřel a viděl to nejhorší co mohlo být.
Najednou se mi ale zúžili zroničky co řekl. Musím to ještě hrát. Je velmi silný. Cítím to z něj nemám u sebe nic stříbrného. Musím se jej nějak zbavit
„obchodní strategie se neprozrazují" usmeji se na něj.
Poté ale ztrnu. Ten smích. Usmívá se. Zase se usmívá místo toho aby brečel. Zase jsme na začátku. Říká takové věci a já.. Já to nemůžu vydržet.
I Zeen se tak tak držel. Chtěl po něm vystřelit. Ale oba jsme neměli možnost jak jej specifikovat.
„Zeene? Nechtěl bys ukázat tady pánovi, jednu krásnou místnost?" nedokázal bych jenom tak zabít. Ne tak jak Zeen. Ano je to odemne špatné. Ale Zeen to.. On to zvládne lépe než já.
Pak mi ale dojde ještě jedna věc. „za chvíli se za vámi připojím." polibim jej a zašeptám mu místo, že musím načerpat dostatečnou energii. Tak ať jej zdrží.
Odvede jej s milým úsměvem a já rychle kleknu k Nickeli. Začal jsem se hystericky omlouvat. Setřel jsem mu sperma a také jej kolíbal v náručí.
Tak moc mi to bylo líto.

Dál se směju a něco mě obejme. Dantalion. Roztřesu se ještě víc a chytím ho za rukáv.
„U-udělám všechno, všechno, pane. Už, už nebudu odmlouvat, jen, jen jeho už ne. Prosím, jeho už ne. " Roztřeseně dýchám a své oči upírám do stropu. Směju se.
„Už budu hodný. Hodný chlapec." Vlepí mi malou facku a říká, abych se probral. Prosí mě, abych se probral.
„Klidně mě potrestejte, pane. Jen, jen když už nebudu muset za ním, prosím. Potrestejte mě jako tehdy! " Přítomnost a minulost se prolíná a já nevím, kde jsem. Je tohle Dantalion nebo není. Nevím. Já nevím. Náhle se mi zakousne do krku a já vyjeknu. Držím ale. Je to pro pána. Zvedne a rozeběhne se pryč. Schoulím se do klubíčka.

„promiň Nickeli.. Musím to udělat. Hned za tebou přijdu." zašeptám a zakousnu se mu do krku. Vysaju několik krve. Potřebuji sílu. Abych pak se za ním mohl vrátit. Vím, že jej to bolí.
Bylo to tak bolestivé se na něj dívat. To jak se zase chichotal a nepoznával mě. Mluvil na mě, že jej chci znásilnit. Nechápu co se mu muselo stát. Musí nám to říct.
Došel jsem do místnosti, kde leželo tělo Anny. Ano pořád tam byla a Zeen tam držel toho upíra a ten se.. Kochal tím co se stalo.
Došel jsem tam s úsměvem. „co na to říkáte?" zeptám se mile a on se rozzáří s tím že nečekal, že jsem takový. Zamknu „víte pane.." pomalu si sundavám rukavice. „zda se, že jste ublížil Nickeli.. A to hodně." chce něco říci ale všimne si mých rukou. „asi byste měl vědět, že jsem z něj udělal upíra." začnu se psychopaticky smát. „a taky, že nenechám nikoho aby mu ublížil." dodám a začnu šeptat kletbu, která jej zabije.
Ano.. Může se to zdát lehké. Ale já při tom také trpím není to je jen tak něco za nic. Nikdy to tak nefunguje. Ale takto umře další upír co zničil Nickela.
Začal na mě křičet, že jsem tím zhresil. Nadával mi. Ale pomalu umíral.
Nechal jsem jej ve stavu kdy byl tak slabý, že se nemohl ani hýbat. I jak mluvil tak jej ti muselo bolet. „doveď jej zpět." řeknu chladně Zeenovi a rychle běžím za Nickelem. Který tam jen leží.
„Nickeli? Máš možnost se pomstít." zavrním.
Podlehl jsem temnotě. Tomu, že musí trpět ti co ublíží mým milovaným.
„ten upír co ti ubližoval. Ten co udělal ty špatné věci. Nechceš jej zabít? Nechceš aby trpěl jako jsi trpěl ty?" mírně se usmívám a hladím jej.

Zděšeně vyjeknu.
„Ne, ne, ne. Omlouvám se. Ne, nechtěl jsem. " Vezmu jeho tvář do dlaní a políbím ho. Stále se třesu.
„Tohle, tohle nejsi ty. Nejsi." Vzlyknu. To já z něj udělal tohle. Přimhouřím oči.
„Nedělej ze sebe tohle. To-tohle nejsi ty. " Dál se k němu tisknu a do pokoje vejde Zeen.
„Zemřel," odpoví prostě a mně se rozšíří zorničky.
„Omlouvám se, jsem slabý. " Zasměju se a zase se odtáhnu. Už jsem se uklidnil. Už je to zase pryč. Všechno schované.
„Můžeme pokračovat, jsem váš hodný chlapec." Začnu mu rozepínat knoflík u kalhot.
„Moc hodný. "