Krvavá růže

14.

Cítil jsem jak se mi mlží před očima z bolesti co jsem zažíval. Udělal jsem toho moc špatného. Necítil jsem se pořád čistý. Pořád jsem myslel na to, že jsem udělal špatnou věc. Neměl jsem tolik hřešit. Vypustil jsem dva lidské jedince. Děti. Ti kteří měli pracovat.
Proč jsem to udělal?!
Vychrstl Jsem si na sebe další část
Zanedlouho jsem omdlel.
Moc jsem si toho nalil.
Ráno jsem se probral pro svítání. Záda mě pálila.
Cítil jsem odpuštění.
Smyl jsem si všechnu špínu vodou a také dopřál mému šel oddech.
Bez náznaku bolesti jsem se oblékl a ještě spravil účes. Nemohl jsem si jej rozplést. Něco mi zase zabraňovalo.
Vešel jsem do sálu za rodiči. Na zemi ležel vystrašený upír co spíše připomínal člověka. Něco říkal o tom co se dělo.
Zda se, že se něco chystá.

„Doneste obvaz! "
„Pomoc!"
Všude tolik hlasů.
„Prosím, veliteli... "
Moc hluku.
„Né, moje dítě!"
Moc pláče.
Moc mrtvol.
Chci utéct.
Nemůžu.
Chci plakat, nemůžu.
Chci se přestat smát.
Nemůžu.
Vyhráli jsme.
Ale za jakou cenu...
Přijdou další.
Další.
Bude jich víc.
Zase budou plakat.
Zase budou naříkat.
Zase mě budou proklínat.
Ale tak to je.
Jsem vrah.
A jsem ten, kdo musí nést ten úděl.
Úděl, za který se zabiju.

Chystali jsme se na bitvu. Mohou kdykoliv zaútočit. Co jsme se doslechly tak další křídlo padlo. Podle řady bylo na řadě to naše.
Nebo si nás nechají schválně na konec? To jsme nevěděli. Jen se chystal na obrovský boj.
Byl jsem ve svém pokoji. V bílém koženém oblečení, i s kápí, ozbrojen mečem se zlatou rukojetí. Vlasy pevně sepnuté v hlavě. Stále jsem v nich měl korálky. Nemohl jsem se toho zbavit. Prostě.
Něco mi říkalo ať to za každou cenu nesundám.
A prázdným výrazem jsem šel zkontrolovat stav a procházel se po paláci. Kde byl docela zmatek díky tomu co se všichni dozvěděli.
Nikdo to ale z občanů nádvoří nevěděli.

„Proč jste tak smutný? Vyhráli jsme. " Zeen byl šťastný. Teď byli všichni šťastní. Radovali se z vítězství.
„Ráno tu budou." Zbledl.
„Ale, pane! "
„Zabav alkohol. Bitva ještě neskončila. Ať připraví katapulty a všichni jdou spát."Sám si sednu na parapet. Je klidná noc. Až moc klidná. Ticho před bouří...

Otec zvolal, že zvědi našli místo, kde by se mohli potencionálně ukrývat. Také kde dnes zaútočíme. Také zdůraznil to, že budeme samozřejmě úspěšní, protože se už ví lehce o stříbře, kdy mají možnost nás zranit, ale my se jenom tak nedáme.
Před soumrakem jsme vyjeli. Potřebujeme moment překvapení a také v noci vidíme lépe jak lidé. Proto jsme měli i takovou výhodu. Musíme to skoncovat do rozednění.
Slepě jsem následoval svého otce i když jsem tušil špatnou věc. Nevěděl jsem proč. Ale bál jsem se té bitvy.

Ozval se poplašný zvon. Chytili se do první pasti.
Poplach a příprava byla rychlá. Brzy už byli všichni na svých místech.
Lučištníci, katapulty, roztavené stříbro. Byli jsme v malé pevnosti. Musíme vydržet do rána. Až vyjde slunce, půjdeme do boje na zemi. Teď ale by to byla sebevražda. První šípy byly vystřeleny. Ozvaly se výkřiky, stříbrné špice. Neprohrajeme. Tentokrát ne.

Byli připraveni. Věděli, že přijdeme. Přišli jsme sice o moment překvapení, ale bylo nás více. Jsme silnější a také tu máme speciální jednotku, která nám dělá cestu zevnitř. Vycvičeni jen proto aby zabíjeli a také aby byli jak neviditelní.
Z nějakého důvodu jsem měl ale pocit, že je brzo objeví. Je to sebevražda vletět takto mezi lidi. Ale otec rozkázal. Všichni poslechly.
Síly byli vyrovnané, občasně jsme se dostali dál, ale dalo nám to hodně ztrát.
Ale odolávali hodně.
Síla stříbra.
Já měl ale jediný úkol.
A to zabít velitele. Nikdo mi v tom nezabrání.