Krvavá růže

19.

Hned co ukázal tu hlavu tak se mi zorničky zúžili. Anna jak byla klidná tak teď konečně k nám vzhlédla.. a pozvracela se. Je toho na ní hodně. Zeen taky nebyl daleko od toho. Naznačil jsem mu, že má odnést Annu ven, do jiného pokoje, že tu stejně nikdo není.
Zůstali jsme v pokoji jen dva. On se hihňal a já jsem pomalu k němu šel.
Bolelo mě jej takto vidět, nevěděl jsem co dělat. Byl tak.. tak jiný. Viděl jsem jak ten úsměv byl křečovitý, ale stejně jej nedokázal oddělat.
„Máš krásnou sestřičku." řeknu a pohladím jej. Vzal jsem tu hlavu a dal jí zpět do truhly. On se na mě jen nechápavě díval s tím, že se mi určitě nelíbí.
Přešel jsem k němu a zase jej objal. „co mám dělat pro to aby jsi nebyl tak.. tak zlomený. N-nickeli." pohladil jsem jej po tváři. „Miluji tě.. bolí mě tě takto vidět." ano. řekl jsem to. Moc romantické to nebylo, ale chci aby to věděl.

Oči se mi rozšíří, co to řekl?
„Nebuď hloupý, " třesu se.
„Ty mě nemůžeš milovat." Zářivě se usměju.
„Jsi teď jen zmatený a smutný."Zakroutí hlavou.
„A já jsem v pořádku, jen, jen se mi chce spinkat." Sesunu se k zemi a zahledím se do stropu.
„Nemůžeš mě milovat. Ti co opětovali mé city zemřeli a proto mě musíš nenávidět."

Viděl jsem v těch očích záblesk. Záblesk toho, že bych jej mohl dostat aspoň trochu zpět. Ale jeho rty říkali něco jiného. Mírně jsem zesmutněl.
Hned jsem si klekl k němu a dal mu ruce na tváře. Rozhodl jsem se mu to všechno říct. Třeba by se mohl aspoň.. aspoň trochu probrat.
„Nejsem zmatený, moc dobře si uvědomuji co se ti dělo. A už jsem ti to i říkal. Myslím to smrtelně vážně. Žiji jen pro tebe. Vše co tady na mě vidíš patří tobě. I má láska. Miluji tě a proto tě nechávám abys mi dělal ty věci a při tom se mi to líbí. Né jak když to udělali oni posledně. Tak prosím. Prosím. Věř mi.." zasekl jsem se. Donutil jsem jej ať se mi podívá do očí. „Nickeli.. náš slib." řeknu a pohladím jej. „Náš slib zněl, že ty budeš jediný kdo mě může zabít. Nikdo jiný mě nezabije. Nenechám ho. Patřím jen tobě. Ty rozhoduješ o mém životě. A já tě nikdy nebudu nenávidět. Na to tě až moc miluji."

Přivřel jsem oči.
„Slib. Náš slib... Doširoka jsem otevřel oči. Co ti dělali? "vyjekl jsem, i když odpověď jsem znal. Pokusil jsem se posadit, ale zamotala se mi hlava a udělalo špatně.
„Nedovolím, aby ti už ublížili. Ani to tobě ani Zeenovi. Zabiju je." Zahleděl jsem se na něj.
„Taky tě... " Zamrkal jsem. Nejde to říct. Takové jednoduché slovo a já.
„M-miluju." vydechnu. A snažím se nevnímat bolest. Po chvíli na něj promluvím, ale nepodívám se na něj.
„Mám, mám v sobě věc a moc, moc to bolí."

Zdál se mi.. lepší. V rámci možností. Nesmál se. Konečně se nesmál. Jen normálně mluvil. Nechtěl jsem mu ale říkat o tom co mi dělali, takže jsem o tom pomlčel a jen.. jsem čekal až domluví. „Ještě uvidíme" zašeptám. Nevím, jestli by chtěl povraždit celé své vojsko. No uvidíme jak jej přivítají. Asi budeme muset někam jinam než tam.
Něco chtěl říct a když to dořekl tak se mi rozzářili oči. Řekl to. Byl jsem rád. Ano. Miluje mě .
Jen lehce na něj zatlačím a on se na mě svalí. Takto jsem měl lepší přístup k jeho zadečku. Pomalu a jemně jsem do něj vnikl prsty a začal pomalu vytahovat tu věc. „Hlavně zůstaň uvolněný." mluvím z vlastní zkušenosti. Soudě toho jak se ale třásl tak to muselo být špatné.
Když jsem to vytáhl tak jsem to také zjistil. Věc podobná tomu vajíčku co mi tam jednou dal. Jenže tohle mělo ostny a všechny ostré věci.
Jsem rád, že jej Zeen zabil. Doufám, že Annu uklidnil.
„už.. už je to v pohodě.. už tam nic není." vydechnu a začnu mu olizovat dlaně. „Promiň, že jsi musel tolik trpět." zašeptám.