Krvavá růže

21.

„Řekni mi to,"zavrčím a hněv mi vyzařuje z očí, omdlel. Dívám se na něj a přemýšlím. Dal mi přeci svou krev, ale jak teda potom. Říznu se do dlaně a nechám svou krev kapat do jeho ran. Pomáhá to. Ano, ano. Pomáhá, pomáhá. Dál kapu svou krev do jeho ran, jsem naprosto zesláblý, ani se nenaději a sesypu se na něj ve chvíli, kdy on otevře oči a Zeen se vrátí do místnosti.

Nevnímal jsem a zrazu jsem cítil jak bolest ustupuje a vrací se mi malá síla. Jenže Nio omdlel. Proč by to pro mě dělal?
Zeen se na nás zmateně díval a já se mu snažil objasnit situaci. Poté se hned nabídl, že pro nějakou zvěř skočí.
„Počkej!" hodím mu pytlík. „Kdyby ti náhodou nevěřili, že jsi upír a patříš podemne." jen kývnul a šel.
já se snažil nás přesunout na postel. Marně. Zastavil jsem se na chodbě kde jsem se s ním svalil. Už nemůžu.

„Au." Vyjeknu a zahledím se na strop.
„Mám hlad." Zachichotám se.
„Je mi špatně a asi budu blinkat." Vydechnu a zahledím se na něj. Jen se na mě zmateně dívá.
„A chci sex, "zavrním. Co je to se mnou. Tělo mi hoří a přitom je mi zima.

Asi jsem jej probral tím pádem. „Taky mám hlad." zašeptám a lehce sebou cuknu, slyšel jsem totiž tiché vzlykání. Takový jen podtón, že jsem si myslel, že se mi to jen zdálo.
Pak se ale podivím nad tím jak to řekl. Měl jsem se chuť uchechtnout, i když mi bylo tak jak mi bylo.
Pak sebou ještě více cuknu. „Až budeme v pohodě.. " zamručím.
Zase slyším ten nářek. „Slyšel jsi to?" zeptám se tiše a pomalu se plazím k mírně přiotevřeným dveřím.
Když je ale otevřu tak se zděsím.
I přes to mě ale napadla hříšná myšlenka.
Až moc krve. Až moc lákavé.

Vydám se za ním. Opírám se o stěnu. Cítím krev. Nevoní dobře, ale je to krev. Krev! Okamžitě ji začnu slízávat ze země. Vyruší mě, ale vzlyknutí a zatahání za můj rukáv.
„Zabí mě, prosím. " Zmateně zvednu hlavu.
„A-anno?"

Před námi seděla opřená Anna o zeď. Břicho doslova rozpárané a celá se třásla. Z nějakého důvodu nebyla mrtvá. Zeen. Nechápu jak to udělal. Ale nechal jí trpět. Tak moc. Dívala se na nás prázdnýma očima a prosila. Bolestně. Třásla se a to jí způsobovalo ještě více bolesti.
Z úst jí tekl pramínek krve a také jsem si všiml, že ruce měla dobodané.
Zeen nebude takové zlatíčko jak jsem si myslel.
Měl jsem ale obrovský hlad. Ale nechtěl jsem jí to udělat. I přes to co mi udělala. Proto jsem pomalu k ní přešel. „Omlouvám se." zašeptám
„D-děkuji" odpoví mi a já jí jedním švihem rukou vrazil do hrudi, kde měla srdce a zastavil jeho funkčnost.
Bylo to těžké umění a velmi náročné. I přes to.. dokázal jsem to. I když jsem se třásl a měl pocit, že.. jsem si asi zlomil několik prstů.
„Oh... vy jste ji našli."

„Našli, "zasměju se a dál slízávám krev. Dantalion na mě nechápavě hledí.
„Co je? Vždyť nás chtěla zabít," opět se zasměju.
„Donesl jsi krev? "obrátím se na Zeena a on se hrdě usměje.
„Co teď budeme dělat?" zeptá se po chvíli. Slíznu si krev z prstu.
„Co budeme dělat? "otočím se na Dantaliona.

Nadskočím strachy když uslyším Zeenuv hlas. Jen se na něj lehce se strachem dívám a Nio se zase směje.
Nechápavě se na oba dívám a oni se zdají být.. Strašidelní.
Bojím se jích.
Lehce se roztřesu.
Miluji.. Dva psychopaty.
Lehce si povzdechnu. „jdeme jíst." oznámím tiše a pomalu se zvedam pro to abych si dal zvířecí jídlo. „klidně se o ní postarejte." zašeptam a odejdu z místnosti.

„Proč odešel? "znervózní Zeen a já též znervózním.
„Já, já nevím. Nic jsme neudělali." Zamumlám a odhalím si krk.
„Napij se a pak za ním půjdeme," bez zaváhání se ke mně vydá. Tiše vzdychnu. Začínám si na to už zvykat.
Pomůže mi vstát a společně se vydáme za Dantalionem. Sedí na židli a hledí do prázdna. Zeen si před něj klekne a položí mu hlavu do klína.
Já mu položím hlavu na rameno.
„Proč se zlobíš? "zašeptám.
„Co jsme provedli?"