Krvavá růže

31.

Ráno jsem se probral dříve jak Zeen. Věnoval jsem mu pusu na tvář a oznámil mu, že se jdu podívat jak je na tom situace. Jen něco zamručel a otočil se. Já se jen uchechtnu a jdu okolo hledat.
Nikde nikdo.
Volám a ani jeden z nich tady není. „Nickeli!" strachuji se a snažím se najít záchytný bod kde by mohl být.
Neopustil nás, že ne?
To by neudělal.

„Tady! "zakřičím a vejdu dveřmi dovnitř.
„Byli jsme se porozhlédnout kolem." James vejde za mnou a obejme mě kolem pasu.
„No jo, zavzpomínat na staré časy, "usměje se a pustí mě. Já se natáhnu k Dantalionovi pro polibek, ale on uhne a tak má ústa přistanou na jeho tváři.
„Jdu vzbudit Zeena,"zavrčí a já se za ním nechápavě dívám.
„Problémy v ráji?" rýpne si James.

Konečně slyším Nickela. Chci jej obejmout a políbit jej ale když vidím že vchází dovnitř v objetí s Jamesem tak mě to zamrzí.
Pomalu nás vyměňuje. Jak říkal. Nejsme dostatečně dobří.
Nestačíme mu a on chce určitě někoho normálního. Proto když mě chce polibit tak záměrně uhnu s tím, že jdu vzbudit Zeena.
Dojdu za Zeenem a hned jej obejmu. „myslím, že nám Nickel mizí." Rozpláču se a on mě ještě v polospanku začne konejšit.
Poté odejde s tím že to jde vyřešit.

Sedím v křesle a pozoruji oblohu z okna. James se šel ještě projít. Vyruší mě odkašlání a já vyskočím na nohy.
„Zeene! " chci ho taky políbit, ale on stejně jako Dantalion uhne.
„Co je to s vámi!" zavrčím a opět se posadím.
„Nic jsem vám neudělal. "
„Odstrkuješ nás." Já, že je odstrkuju! Neodpovím. Nechci křičet. Prostě dokud se neuklidní tak to nebudu řešit. Nechápu, co jim přelétlo přes nos. Se Zeenem si vyměníme ještě pár názorů a on vztekle vyšlape schody. Brzy se ozve Zeenovo sténání a Dantalionovo též. Bolí to. Nechtějí mě tam. Odejdu na zahradu. Tohle poslouchat nechci.

Ležel jsem v posteli a jen přemítal nad tím co je pravda a co ne.
Přišel zrovna Zeen když už jsem se chtěl jít Nickeli omluvit za to jaký jsem. Nechci aby odešel. Nechci aby máš opustil. Aby nás nenáviděl.
Zeen nic neříká. Jen mě pozvali zpět a začne si mě brát. V očích měl smutek a bolest. Nechápal jsem ho.
Bral si mě tak tvrdě a celou dobu nepromluvil ani jedno slovo.
Jakoby si něco kompenzoval. Odstrčit jsem jej ale neodstrčil. Neměl jsem sílu ani šanci. Bylo to až moc dobré na to abych odolal.
Proto jsem i bezmyšlenkovitě začal sténat.
Zeen si mě až moc značkoval a dělal mi bolestné kousance. Až moc bolestné. „p-pockej... Co co se děje?" neodpovídal a jen přirážel tvrději a tvrději.
Podlehl jsem.

Seděl jsem na zahradě a i tak slyšel jejich steny. Nevydržel jsem to a rozeběhl se k jezeru. Svlékl jsem se a skočil do vody. Voda příjemně chladila a uklidňovala. Plaval jsem dlouho a už jsem byl celkem i unavený. Náhle mě obejmuly ruce a natiskly na sebe.
„Jamesi! Co to kurva děláš! "snažím se od něj dostat, ale on mě dál pevně drží. V téhle hloubce on dosáhne v pohodě. Já ne. Dál se zmítám, jsem ale až moc unavený.
„Co sakra chceš?"

Zeen nedokázal přestat. Byl jsem k němu zády. Už několikátá poloha kdy mě udělal a stále pokračoval.
Začínalo mě to bolet. Nebylo to příjemné a já se cítil, že to už nezvládám.
Chtěl jsem jej zastavit. Ale ucítil jsem studené kapky na mých zádech.
Brečel.
Otočil jsem jej a přítáhl do objetí. „klid klid.. Určitě se vrátí." zašeptám a líbám jej do vlasů.
„nevrátí. Sám jsi to říkal a nevěříš, že to bude lepší." vyjekne Zeen.
Pořádně mě objímal a já poprvé viděl tuhle vyděšenou stránku. „nechci o něj přijít nemůžeme o něj přijít." třese se a já jej jen utěšuji. Nic jiného totiž nedokážu.

Ponoří mě pod vodu a mě se do plic dostane voda. Zoufale sebou házím. Marně. Konečně mě vytáhne a já se doplazím na břeh, kde začnu kašlat vodu.
„Promiň, myslel jsem to jako srandu, "zasměje se a já jen nevěřícně vytřeštím oči.
„Srandu?" zopakuji tiše a začnu se pomalu oblékat. Z vlasů mi kape voda a studí mě na na těle. Obléknu si jen kalhoty a vydám se domů.
„Notak, Nickeli, omlouvám se. Jsi nějaký smutný, co se stalo? "
„Nic," odseknu a vztekle nakráčím do domu. To co spatřím, když vejdu dovnitř mi na náladě nepřidá. Rychle vyběhnu po schodech nahoru. Ten pohled na ně, jak se objímají a líbají tak moc bolel. Nepotřebují mě a asi se rozhodli dávat mi to nyní plně najevo. Tiše vzlyknu. Proč mě vynechávají? Proč mě nemilují? To se jim hnusím? Jiné vysvětlení tu není. Pohlédnu na své ruce. Vždyť já sám se sobě hnusím. Zamknu se pokoji, který patřil Marion. Schoulím se tu do klubka. Proč to pořád všechno tak moc bolí?