Krvavá růže

1.

Dantailon Sorath - normálně

Nio - tučně @Tiktakbum

Třeskot zbraní, bolestné výkřiky a krev. Všude je tolik krve. Je to impozantní. Poposednu a dál zírám na výjev pod sebou. Nohama zvesela houpu a tiše si prozpěvuju. Vyhráváme. Jako pokaždé, ale nyní se to moc nehodí. Zase ale nechci dát povel k ústupu, bylo by to moc divné.
Zvuk trubek mě probere ze zamyšlení. Bělovlasý jezdec na černém koni a se znakem královského rodu se vrhl do bitvy a kosí mé muže jako trávu. Uchechtnu se. To je ono. To je přesně ono.
Hlasitě zapískám a mí muži se začnou stahovat do bezpečí. Upíři se brzy na to začnou radovat a prohledávat mrtvé. Jak naivní a důvěřivý, příliš zaslepení vlastní hrdostí a ješitností. Jejich chyba.
Seskočím ze stromu a začnu hlasitě kňourat a pajdat směrem od upířího vojska. Netrvá dlouho a klečím před nimi na zemi. Po tvářích se mi kutálejí slzy a hlasitě fňukám.
„Nechte mě prosím žít, prosím." Hlasitě se smějí a napodobují mé prosby ještě víc ukňouraným hlasem. Jednou takhle budou prosit mě. Vždy prosili a vždy marně.
„Má hezkou tvářičku, vezmeme ho do města a třeba něco hodí." Hrubý hlas jejich velitele proťal smích a hukot. Zahledím se na něj a pohled mi sklouzne na bílovlasého muže. Snad ještě kluka. Je z vyšší kasty. Dívá se na mne pohrdavě a bez zájmu. Rty se mi zkroutí do drobného úsměvu, ale poté se okamžitě znovu rozpláču. Vše jde podle plánu.

Den jako každý jiný v této strašné době. Je po válce. Ale i tak se ti zpropadení lidé nechtějí vzdát. Každou bitvu jsme vyhráli. Lidé neměli šanci. Až teď musím připustit, že se jejich odboj... jménem Krvavá růže možná trochu zlepšila. Odolávají sice déle, ale i tak jsou jejich ztráty obrovské.
Byl jsem povolán abych pomohl. Abych donesl světlo na to temné místo. Rodiče mi říkají vyvolený. Jsem stvořen proto abych za ně bojoval, žil jak chtějí a také se choval kultivovaně.
Hned co jsem dojel na bojiště s mým věrným koněm, který je pro mě jediným přítelem. Vítr mi čechral mé dlouhé vlasy a na krku mi hopsal klíček, jediná vzpomínka na bratra. S kamennou tváří jsem začal vykonávat svou práci. Neměl jsem ani pud vůči lidem. Viděl jsem je jen jako podřadná monstra co se snažili zvítězit i když to vůbec nebylo možné.
Nebylo to lehké. Ale i přes mírná zranění jsem uspěl. Utíkali. Zase. Jako vždy. Není nic svatějšího než umřít v bitvě za svou vlast.
Před námi se objevil muž. Pohrdavě jsem se na něj díval. Prosil, že nechce umřít. To ale neví, že jej čeká ještě hořší věc. Otroctví. Nadosmrti nám bude sloužit.
Bude jak věc. Jako někdo kdo je ještě pod zvěří a hmyzem.
Velitel jej ale vzal. Chvílemi jsem jej pozoroval jak se snažil udržet krok. Jeho fialové vlasy byli zvláštní.
Moc jsem se nad tím ale nepozastavoval. Jel jsem za mými rodiči. Oznámit průběh bitvy.
Poté jsem ale zjistil, že mi dají odměnu. Velice zvláštní odměnu v podobě otroka.
Toho fialovlasého muže.

Vlekli mě snad vší špínou, zacházeli se mnou jako s krysou. Odpornou nechutnou krysou. Jsou tak povrchní a hloupí a to bude jejich koncem. Zavřeli mě do cely k ostatním lidem. Tohle už dávno lidé nebyli. Ženy, které přišly o své děti, muži, kterým vzali rodiny. Všichni zlomení a prázdní. Jen nádobky plné krve. Nemělo smysl takové zachraňovat. Nikdy už nemohli být normálními. Nikdy už se nemohli stát znovu lidmi.
Musel jsem zde být zhruba den. Ve špíně, výkalech, zvratcích a krvi. Když, mě spoutali a vlekli mě do jakési komnaty, měl jsem možnost povšimnout si mnoha chodeb a zákoutí. Tohle tady bude na dlouho. Vhodili mě do místnosti před to bělovlasé monstrum. Zůstal jsem klečet na kolenou. Díval se na mě tak znechuceně a s odporem. Musel jsem se usmát. Nešlo to jinak. Naše sympatie jsou vzájemné.