" To byl asi jen stres, už je mi dobře," pousmála jsem se a dál jsme to neřešili.
*Annie*
Bylo asi pět odpoledne a my se zrovna domluvili, že pojedeme na tu večeři. Vlastně jsem se na to hodně těšila, protože jsem dneska docela často myslela na Harryho a kluky a takhle vím, že na něho zase chvíli myslet nebudu, protože na to nebude čas.
Zašla jsem tedy do pokoje, hodila rychlou sprchu, vlasy si trochu navlnila, jemně namalovala, na sebe si oblékla červené šaty, černé lodičky a doladila jsem to černými náušnicemi a náramkem.
Potom už jsem se jen naposledy koukla do zrcadla a vyšla za mámou a Tylerem.
" Můžeme?" podívala se na mě máma právě ve chvíli, kdy přišel i Tyler. Musím uznat, že to oběma moc slušelo. Máma měla dlouhé černé šaty dozdobené zlatými doplňky a Tyler měl dobře padnoucí a stylový oblek.
" Můžeme," přikývla jsem s úsměvem a Tyler se mnou, na což se máma jen usmála a společně jsme vyrazili ke člunu a posléze na pobřeží.
Bylo to vlastně poprvé od rána, co mi bylo opravdu dobře, co jsem měla pocit, že se to všechno zvládne a budeme v pohodě.
Asi za půl hodiny jsme byli u břehu. Tyler nechal člun přesně tam, kde jsme ho měli minule a zase spolu jsme vyšli a vydali se k restauraci.
U restaurace nás hned čekal číšník a usadil nás ke stolu. Bylo to tady opravdu krásné. Všechny stoly byly pokryty bílými ubrusy a všechny stejně zdobené. Přitom všechen nábytek byl sladěn do jednoho a vše perfektně zapadalo do tohohle prostředí.
" Můžeme Vám doporučit naše speciality?" za chvíli už tady byl další číšník.
" Ano," přikývli jsme a dál už se nestačili divit. Okamžitě nám přinesli víno, pití a co nevidět tady byl i předkrm. Teď byl zase čas, kdy jsem přestala vnímat a jen si to celé užívala.
*Harry*
" Fajn, díky. Takže jdeme hledat. Kluci, vemte si horní patro a já s Niallem to uděláme tady," rozdal jsem úkoly a všichni se dali do práce.
" Mám ji!" zakřičel najednou Liam.
" Konečně," šeptl jsem si pro sebe, ale Niall to taky slyšel, protože se jen pousmál a kývl.
" Kde byla?" zeptal jsem se, jakmile jsme s Niallem přišli do pokoje za Liamem.
" Měl ji v kufru."
" V kufru?" nechápal ani jeden z nás.
" Jo," odmlčel se a ukázal rukou nahoru, kam se i rozešel, abychom ho následovali. Když jsme se všichni sešli okolo něho, začal opět mluvit: " Někdo mu ho musel udělat, a ne tak dávno, navíc jsme měli velké štěstí, protože ho Harry asi trochu vyrušil, měl ho totiž odemklý. Nevím, co se děje, ale je to divný. Ten kufr je dělaný tak, aby se tam opravdu dostal jen on, neexistuje žádná kopie, nic, je to unikát. Kdyby bylo vše, jak má být a my se tam snažili dostat, celé by to vybuchlo, ostatně tak, jako celé město."
" Musíme to prověřit, zavolal jsi toho kámoše? Buď nemáme moc času nebo jsme tu flashku měli najít," řekl jsem.
" Jo, a my musíme zmizet, ať je to jak chce, tady v bezpečí rozhodně nejsme. Jsme domluvení, kde se sejdem, pojedem tam a vy nás budete krýt, teď ale jdeme," odpověděl mi nazpět.
" Jdeme," přikývl jsem spolu s klukama, pro jistotu si nachystal zbraň a všichni, tak jak jsme to dělávali dřív, jsme vyšli ven, kde náš ale už čekalo další překvapení.
Kolem domu stáli snad všichni, co Steva nesnášeli. Hned taky chtěli začít střílet, když si ale všimli nás, tak se zarazili.
Věděl jsem, že tohle nečekali, tak jsem se toho snažil aspoň trochu využít a znít přesvědčivěji, než oni: " Jdete si pro Steva? Tak to asi už nebude potřeba."
" Jak to?" promluvil jeden z nich. K mému překvapení to byl jeden chlap od našich "spojenců", jestli se tomu tak dá říkat.
" Je mrtvý," řekl jsem s klidným a hlubokým hlasem.
" Kdo ho zabil?" zeptal se další.
" Já. Většině z vás jsem slíbil, že se o to postarám a ta flashka nikdy nevyjde na veřejnost, šel jsem se o to postarat."
Pár z nich se tvářilo klidně, pár bylo nervózní a někteří se jen posmívali. Za tu dobu, co se v tom pohybuju poznám naprosto přesně, kdo si v tu chvíli co myslí a jakou mám šanci na to, je přesvědčit. Používal jsem to vždycky, věděl jsem, kdy je šance a kdy toho člověka musím prostě zabít. Přiznávám, že ne vždycky tím byli kluci nadšení, ale nakonec se skoro vždy ukázalo, že jsem měl pravdu.
" Jenže Steve říkal, že nejde zničit," začala ta druhá polovina, ta, co tomu vůbec nevěří a taky ta, které bylo v tuto chvíli víc.
" Zavolej ho sem, budeme to muset vyřešit tady," šeptl jsem k Liamovi a dál pokračoval k nim: " A já vám řekl, že to možné je. Tak proč si nepočkáte a aspoň to nezkusíte? Nemáte už co ztratit."
" A proč ti máme věřit? Když máš Annie, tak už nejsi ten starý Styles, kterému se dá věřit, teď už budeš stát vždycky za ní. Bylo by jednodušší vás teď všechny zabít."
" Jo? Tak proč jsem jí zabil jejího vlastního tátu? Proč jsem odjel a nechal ji tam samotnou? Mohlo by se jí cokoliv stát a já bych ji nezachránil. Proč raději řeším toto, než abych s ní někam utekl a už nikdy se nevrátil? Kdybych ji miloval, tak jí tam nenechám s cizím klukem, ať se mi o ni stará ne? Annie je super holka, ale byla tu jen proto, abych se dostal zase zpátky ke Stevovi, a to už od začátku."
" Harry?" podíval se na mě vyděšeně Louis.
" Je to tak," podíval jsem se bolestně na Louise i zbytek kluků, pak jsem zase nasadil ten pohled Harryho Stylese a podíval se na všechny ostatní.
" Myslel jsem, že ses změnil," ušklíbl se někdo z davu.
" Lidi jako já se nikdy nemění," šeptl jsem, ale sám jsem věděl, že to není pravda a věděl to i Niall, i když nic neříkal, věděl jsem, že ten jediný to ví, rozumí tomuhle všemu.
*Annie*
" Slečna Fox?" objevil se tu zase náš číšník, a to právě ve chvíli, kdy jsem dojedla poslední zbytek našeho jídla, byla jsem opravdu spokojená, vlastně i šťastná.
" Ano?" usmála jsem se na něho.
" Pojďte prosím se mnou, máte hovor."
" Třeba je to Harry," podívala jsem se na ty dva a vstala. Následovala jsem číšníka až k recepci, kde mně předal telefon a odešel někam pryč.
" Halo?" ozvala jsem se.
" Je tam Annie Fox?"
" Ano, proč?"
" Myslím, že Harry by ti chtěl něco říct," cítila jsem v tom posměch.
" Co se stalo?" napadaly mě nejrůznější scénáře.
" Prostě poslouchej," přikázal mi.
" Jo? Tak proč jsem jí zabil jejího vlastního tátu? Proč jsem odjel a nechal ji tam samotnou? Mohlo by se jí cokoliv stát a já bych ji nezachránil. Proč raději řeším toto, než abych s ní někam utekl a už nikdy se nevrátil? Kdybych ji miloval, tak jí tam nenechám s cizím klukem, ať se mi o ni stará ne? Annie je super holka, ale byla tu jen proto, abych se dostal zase zpátky ke Stevovi a to už od začátku." " Myslel jsem, že ses změnil." " Lidi jako já se nikdy nemění."
" Slyšela jsi dobře? Možná by ses na něho neměla tak spoléhat," zase ten samý úšklebek a pak jen zavěšení. Nevěděla jsem, co dělat, to, co Harry řekl tak moc bolelo. Nikdy jsem si nemyslela, že by se něco takového mohlo stát. Pořád ve mně byla ta důvěra, že to řekl, protože musel, protože by ho jinak zabili, ale moc dobře jsem věděla, že bych to v tom hlase aspoň trochu musela cítit. Přece ho znám. Ne Ann, nikdy jsi ho neznala, ozval se zase ten příšerný hlas.
Lidi jako já se nikdy nemění, vyšla na povrch jeho poslední věta, která taky odstartovala ten vodopád mých slz. V ten okamžik jsem se nemohla, nechtěla, vrátit zase ke stolu, prostě jsem pustila to sluchátko a odešla. Rozběhla jsem se k pláži a běžela, dokud jsem se nezhroutila na písek a nezačala brečet.
Tak moc mi teď ublížil. Jako by ve mně něco prasklo a roztříštilo se to na tisíc kousků.
*Harry*
" Fajn, počkáme. Mimochodem, myslím, že tvé holce se tvá slova moc líbila." V ten okamžik jsem chtěl tomu parchantovi vrazil kulku do srdce, ale věděl jsem, že bych se tím prozradil.
" Aspoň jsi mi ulehčil práci, jestli to slyšela." Tohle bylo snad to nejhorší, co jsem kdy musel říct, měl jsem v sobě prázdno. Věděl jsem, že už se mnou nebude chtít mít nic společného, ale zachraňuju jí život, jinak to prostě nejde. A tuhle větu jsem si musel opakovat po zbytek tohohle celého.
" Jsem tu," objevil se tu po chvíli konečně Liamův kamarád a dali se do práce.
Všechno to trvalo asi něco přes hodinu, co jsem se na ně musel dívat se stejným výrazem v obličeji, bylo tak těžké to celé nepustit a jen tam tak stát a čekat, zatímco se mi v hlavě odehrávaly všechny pocity a to, jak jsem Ann nehorázně ublížil.
" Nejde to," ukázal se tu Louis, podíval se na mě, ale jakoby mě neviděl a šel dát.
" Kam jdeš?" oprskl jsem se na něho a vydal se za ním, on mě ale v půlce zastavil.
" Nejde to opravit, nehodlám tu umřít, jdu jim ji vrátit."
" Jsi normální, takhle nás zabijí ještě dvakrát tak rychleji," nechápal jsem ho, jen jsem kroutil hlavou, ale on se normálně otočil a šel dál. Nevěděl jsem, jak ho zastavit, tak jsem na něho prostě namířil zbraň a nabil.
" Mě nezastavíš, Harry," ušklíbl se. Už to mi ale přišlo divný, Liam mi nikdy neřekl Harry, když se něco dělo, nikdo jsme se neoslovovali.
" Jestli mě zabijete, umřete taky," pokrčil rameny u chlápka uprostřed, pak mu ji opatrně předal a začal se pomalu vracet. Já jsem na něm měl pořád namířenou zbraň a všichni ostatní na nás.
" Na tři dolů," naznačil pusou a začal počítat. Trvalo to věčnost, ale nakonec jsem to tři uslyšel a bez přemýšlení udělal to, co po mně chtěl a se mnou všichni ostatní, Liam se rozběhl a ozvala se rána, po které už jsem nic nevnímal. Začalo mně bzučet v uších a před obličejem jsem viděl jen dým.
" Zvedej se!" přikázal mi někdo a vlekl mě pryč, pak jsem ztratil vědomí úplně a přestal slyšet všechno kolem sebe. Probudil jsem se , až když jsem zase začal slyšet hlasy a zvuky okolo sebe.
Pomalu jsem otevřel oči a začal se rozhlížet okolo sebe. První, kdo si všiml, že jsem vzhůru byl Niall.
" Harry? Jsi v pohodě?"
" Já.. jo. Kde je Liam?" začal jsem si to celé uvědomovat, byl nejblíž tomu výbuchu.
" Bude taky v pohodě, akorát to odnesl nejhůř, ještě spí. Chtěli jsme vás vzít do nemocnice, ale nešlo to, museli jsme hned sednout na letadlo a vrátit se zpátky."
" Jo," kývl jsem a zase zavřel oči, během sekundy jsem zase spal.
*Annie*
" Ann! Zlatíčko," obtočily se kolem mě něčí ruce, skoro jsem to nevnímala, ale podle hlasu věděla, že to byla máma.
" Pšš, neplakej. Všechno bude dobré," utěšovala mě asi hodinu.
Potom i s Tylerem. Každý seděl z jedné strany a říkala mi, ať nepláču.
" Ublížil mi, tak moc mi ublížil," vzlykala jsem a nešlo to zastavit.
" Vezmeme ji domů," slyšela jsem a po chvíli taky cítila, jak mě Tyler bere do náruče. Automaticky jsem si ruce obmotala kolem jeho krku a tou únavou i usnula.
Tak tu jsem s dalším dílem. Omlouvám se, že jsem hrozně dlouho nic nevydala, ale nebyl opravdu čas. Vím, samé výmluvy :D .. Pokusím se vám to aspoň dopsat do konce, protože moc dílů už nám nezbývá ;) ... Moc děkuju těm, kteří to pořád čtou a čekají na další díly, moc si toho vážím :).
Pac a pusu :*
J.