„Jste si jistí?" zeptala se Debbie a sevřela okolo sebe paže. Měla na sobě síťkové punčochy, koženou sukni a crop top ze stejného materiálu. Klepala se zimou už od doby, co jsme vlezli do auta, a nepřestávala si stěžovat na to, jak podcenila počasí. Přejížděla si po pažích dlaněmi a přešlapovala na místě, přičemž se její prstýnky, ozdoby na umělých nehtech a třpytky na punčochách zaleskly s každým pohybem. Noah zabouchl dveře od auta a na dálku zamkl, než se rozhodl Debb hbitě odpovědět.
Zvedl prst jako největší diva a použil svůj sassy tón: „Zlato, výběrem klubu jsem si vždycky jistý."
Já jen pokrčil rameny a nenápadně se usmál na Debbie. Noah měl rád hodně lidí, zábavu a všechno okolo, i když by to do něj člověk na první dobrou neřekl. Oblékl si své oblíbené světle hnědé kalhoty, které odhalovaly kotníky. Vždycky tvrdil, že na mužských kotnících je prostě něco atraktivního, a tak mě ani nepřekvapovalo, že je chtěl ukazovat – zvlášť po tom, jak moc se po bitce s monoklem okolo oka a trochu nateklou tváří necítil atraktivní v obličeji. Dokud mu hezké oblečení a návštěva klubu dělaly radost a nemyslel při tom na to, jak ho zmlátili, byli jsme já i Debbie víc než ochotní jít na jakoukoliv párty s ním.
„Kdo vlastně pojmenuje klub ‚E'? Vždyť je tolik kreativnějších možností!" zakroutila hlavou, když se chvilku dívala na blikající ceduli nad budovou. Stihl jsem napočítat asi do tří, než jí Noah začal precizně popisovat míru kreativity a abstrakce skrytou za jednoduchým názvem.
„Mohl bys jí to vysvětlit vevnitř, ne?" zeptal jsem se řečnicky a odvážně vstoupil dovnitř klubu. Stáli jsme před ním o minutu déle, než by se mojí úzkosti z neznáma líbilo, a tak jsem se rozhodl utnout svůj vlastní čas na mentální přípravu. Stejně jsem se ale nejistě ohlédl přes rameno, protože se za mnou neozvaly žádné kroky. Noah si poupravil volnou bílou košili tak, aby perfektně zapadalo do jeho kalhot a zkontroloval si tvar vlasů, než se rozhodl mě spolu s Debbie následovat. To mě trochu uklidnilo a já pokračoval dál.
Vcházel jsem dovnitř tmavou chodbou osvícenou tlumenými červenými světly. Z jinak jednobarevných stěn vyčnívaly dvoje dveře, asi toalety. Všechno mělo takový tajemný nádech, u nohou se mi linul kouř a všude okolo se ozývala hudba, jako by zněla ze všech stěn okolo. Cítil jsem rytmus až ve své hrudi a nemohl jsem říct, že by to byl pozitivní zážitek. Dunění mi procházelo celým tělem a v kombinaci se zvýšeným tepem mého srdce se mi to celé nezdálo jako ideální kombinace. Vzhledem k tomu, že hudba v té chvíli zněla ještě dost tlumeně oproti tomu, co mě čekalo za dalšími dveřmi, jsem se vyděsil. Nasucho jsem polkl a upnul zrak před sebe, kde se tyčily široké, černé, a hlavně zavřené dveře. Vypadaly skoro jako brána mezi dvěma rozdílnými světy.
„Stůj. Vstupné."
Zastavil mě drsný hlas. Skoro jsem nadskočil leknutím. „A nějaký doklad."
„Jo, jo..." zahmatal jsem do svojí kapsy a vytáhl z ní peněženku, abych ukázal občanku a zaplatil si vstup. To samé udělali Noah a Debb. Já jediný ale měl problém – nemohl jsem najít žádný doklad. Do ‚E' jsem nikdy předtím nešel. Vlastně, nikdy jsem nebyl v žádném pořádném nočním klubu. Možná právě proto jsem si zapomněl občanku. Nebo jsem prostě hlupák a nechal ji ve své druhé peněžence, pomyslel jsem si. Takovýto druh zábavy mě prostě nikdy nelákal, takže jsem se ani nedivil, že jsem zapomněl něco tak důležitého. Ani mě nenapadlo, že by to po mně mohli chtít. Teď se mi ale studem a nervozitou chtělo propadnout, ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli tomu, abych nezkazil večer Noahovi.
„Vypadám snad na šestnáct?" zeptal jsem se, když nevrlý security stále čekal na moji občanku.
„Chcem Éčku udržet dobrou pověst, takže doklady kontrolujem každému, bez toho, na kolik vypadají," vysvětlil mi a v hlase se mu postupně stupňovalo otrávení, „máš?"
„Umh, moment, někde by tu měla být-" znejistil jsem. Najednou jsem ucítil dotek okolo mých ramen, který mě zarazil a znervóznil ještě víc.
„O tohohle se postarám, Steve," řekl klidně neznámý hlas. Jeho zdroj mě vedl dovnitř klubu, mezi tím, co se jeho dlaň líně houpala dolů z mého druhého ramene, jak mě držel okolo ramen. Podíval jsem se mu do tváře. Mohlo mu být okolo třiceti – na tvářích strniště, okolo očí pár vrásek. Při trochu jasnějším světle klubu šlo vidět trochu líp, kdo mě to právě osahává.
„Pardon – pardon, znám vás?" vyhrkl jsem nejistě nějakou blbost a on se na mě ani nepodíval.
Mohl jsem vidět jeho ostré křivky v obličeji a způsob, jakým cizinec trochu našpulil rty a promnul je o sebe, než promluvil: „Ne, ale před Stevem vypadáme jako kamarádi, tak by bylo asi fér, kdybychom se poznali. Jsem Bruno, a ty?"
Konečně odtáhl svou ruku z mého ramene a místo toho mi ji formálně podal.
„Umh... Tommy," pousmál jsem se a trochu studenou dlaní stiskl tu ke mně nataženou. Nečekal jsem, že můj první zážitek v klubu proběhne v gentlemanském duchu. Uvnitř jsem se třásl, ale nechtěl jsem to dát najevo. Pohledem jsem střelil ke dveřím, do kterých právě vešla moje dvojka. Povzbudivě na mě ukázali palce nahoru a odešli k baru.
„Dlužíš mi vysvětlení, Tommy. Jak sis představoval, že se dostaneš do mého klubu?"
„Já-já nevím," panikařil jsem ještě víc, „mě nikdy nikdo takhle nevzal a sám bych nešel, takže..."
„Poprvé? Kolik ti je?" potichu se zasmál. Pro něj, jako pro majitele klubu, jsem asi vyzařoval auru naprostého večírkového panice. Mně to až tak vtipné nepřišlo, zvlášť vzhledem k tomu, že jsem měl pocit, že můj srdeční tep se zvedl na úroveň běhu půlmaratonu.
„Devatenáct," hlesl jsem a uhnul pohledem, čehož si on hned všiml a omluvil se.
„Nemyslel jsem to špatně, promiň. Jenom je zajímavé, že někdo tvého věku nikdy nebyl na pravé párty – ale tím líp pro mě. Alespoň ti všechno můžu ukázat."
Tím znovu přilákal moji pozornost. Mrkl na mě a já se pousmál. I když ho osvěcovala jenom blikající světla, poznal jsem i jeho barvu očí. Hned mě napadlo, že jsou podobné jako Adamovy oči. Dalo by se v nich utopit. Samotná myšlenka na Adama mi způsobila vnitřní sevření, takže jsem se od ní hned chtěl rozptýlit.
Z myšlenek mě hned vyrušila Brunova poznámka: „V klubu ve všední den? Odvážné."
„Jo, prostě jsem dneska měl chuť na něco jiného," řekl jsem suše. Úplně mi docházelo, jak nudně musím znít. Moje povaha nebyla zrovna tak zábavná jako třeba Noahova, nebo Debbie. Vsadil bych se, že Bruno hodlal za chvíli přesídlit na někoho jiného.
„Moc toho nenamluvíš, že? To nevadí, nějaký alkohol ti rozváže jazyk. Jako majitel vím, které pití je nejlepší. Jdu pro to, počkej tady," mluvil, přičemž ze mě nespouštěl oči, a pak si ještě tiše zopakoval moje jméno: „Tommy."
„Díky," zamumlal jsem, „myslím..." Když odešel, vydechl jsem vzduch, o kterém jsem nevěděl, že ho zadržuju. Svoje nepřirozeně narovnaná ramena jsem svěsil v úlevě, že chvíli nemusím hrát perfektně upravenou osobu, když mě ten známý neznámý Bruno nepozoruje.
Když se vzdálil do bezpečné vzdálenosti, Noah a Debbie okamžitě doběhli ke mně. Museli vyzvídat, to by nebyli oni. Noah si v kapesním zrcátku překontroloval svůj make-up, který musel mít, aby skryl modřiny na obličeji, a hned se do mě pustil: „Tvůj nový objev?"
Zdůraznil jsem svoje překvapení v hlase, když jsem mu odvětil: „Ani nevím, kdo to je. Nějaký Bruno a prý majitel."
„Aw, Tommy," Debb se zachichotala jako stydlivá školačka a poškádlila mě „to je až přehnaná lovestory. Prostě si poprvé vlezeš do klubu a hned si někoho najdeš."
„Nenašel jsem si ho, on mě ukradl, viděli jste to, ne?" obhajoval jsem se. Sám bych ho asi nehledal, vypadal totiž trochu strašidelně a vůbec ne jako někdo, kdo by mohl mít zájem o kontakt se mnou. Kdyby to zůstalo na mně, vyhnul bych se mu.
„Jasně, jasně, on tě ukradl," mávl rukou Noah, „máš u sebe kondomy? Nevypadá na někoho, kdo by nechodil na testy, ale nikdy nevíš." Nakrčil jsem obočí a okamžitě mu začal vyvracet myšlenku na jakoukoliv situaci, ke které mířil.
„Kondomy? Ne – já – Noahu! Nehodlám se s ním vyspat!"
„Jak chceš, ale nabízí se jako celkem přijatelný kus a vypadá, že je zkušený. Být tebou to alespoň zkusím," mrkl na mě, „navíc, nemusíte zajít až úplně k sexu, vždyť máte taky ruce a –"
Přerušil jsem ho: „Stačí, nepotřebuju detaily. Nevyspím se s ním. Vždyť mu nemůžu dát ani pusu! Neumím dělat takové kroky." Přiznal jsem, jak moc velký panic ve skutečnosti jsem. Zase.
„Oh, blíží se tvůj už-brzo-milenec. Zvedni hlavu a usmívej se! Zvládneš to, brouku. Tady máš, kdyby náhodou," řekl potichu a strčil mi něco do kapsy. Bruno se objevil až moc blízko. Noah pohotově popadl Debbie za ruku a tahal ji zase pryč. Vzchopil jsem se a nasadil nejupřímnější úsměv, jaký jsem uměl.
„Snad tvým přátelům nevadí, že jsem si tě ukradl pro sebe?" znejistil Bruno a podal mi pití. Whiskey, myslím? Smrdělo to trochu jako karamel nebo dřevo, možná kombinace obojího. Už od pohledu na hnědou barvu nápoje v lesklé sklenici se mi stáhl krk. Evokovalo mi to hořkost a taky přesně takový pocit, jaký bych čekal, že by třicetiletý seriózní muž chtěl cítit při pití alkoholu. Já se ale cítil spíš jako neomalené kuře než vážný pijan. Musel jsem ale zatnout zuby a nenechat se před Brunem ponížit.
„Vůbec, vystačí si sami," zakroutil jsem hlavou a nenápadně trhaně vydechl při dalším pohledu na obsah sklenice.
„Výborně," pochvaloval si, „v tom případě: na dnešní večer, Tommy." Symbolicky jsem pozvedl ruku a pak do sebe, hned po něm, hodil panáka. Tekutina se rozlila mým hrdlem, stejně jako její nečekaně silná chuť. Musel jsem tajně zakašlat. Věděl jsem hned v ten moment, že nic podobného pít už v životě nebudu.
„Jsi v pohodě?" zeptal se vlídně. Přikývl jsem a dělal, že jsem naprosto v klidu.
„Pojď," chytil mě za ruku a táhl na parket. Vsunuli jsme se mezi ostatní vlnící se lidi. Nevěděl jsem, kam přesně dát ruce, nebo jak dlouho se na něj mám dívat, aby mu to nepřišlo trapné. Vzadu krku jsem navíc pořád cítil zvláštní alkoholovou pachuť. Všechno jsem vnímal jako strašně nepřirozené – prostě nic nebylo jako s Adamem, se kterým jsem se i přes ty jeho hloupé výmysly cítil...
Bruno mě nenechal přemýšlet a přitiskl mě k sobě. Ruka za mým pasem potvrzovala, že nemám kam utéct. Snažil jsem se pohybovat do rytmu zároveň s ním a jednoduše se bavit bez invazivních myšlenek na někoho, kdo na mě stejně kašle.
„Neboj, dostaneš se do toho," povzbudil mě s hravým úšklebkem. Samotnému mi to moc jistoty nedodalo, ale rozhodl jsem, že se budu snažit.
***
„... a nejlepší na tom je, že mě nikdy nechytili!" chlubil se mi Bruno. Já se nekontrolovatelně smál a válel se na baru. Kupoval mi jednoho panáka za druhým a vzhledem k tomu, jak málo jsem byl zvyklý na alkohol, mě to brzo dostalo. Užíval jsem si jeho společnost i pocit, co ve mně vzrůstal při každé další poznámce nasáklé energií hravého flirtování.
„Bože," vydechl jsem, „jsi hrozně zábavný."
„Sluší ti to, když se směješ," komplimentoval mě. Skoro všechen stud ze mě opadl s počtem promile v krvi.
„Děkuju! Ty jsi hrozně sexy," zdůraznil jsem slovo hrozně, „a to se ani nemusíš smát." Došlo mi, že se opravdu nedržím zpátky, jakmile se napiju. Líbilo se mi, že jsem necítil svůj obvyklý stud a že jsem se dokázal uvolnit do takové míry, že mi ani moje vnitřní trapnost nepřišla tak nepříjemná jako vždy.
„Jsem?" zeptal se, jako by si nebyl jistý. Já si v mírném návalu nervozity upravil vlasy. Bál jsem se na ně sahat, aby mi jich nevypadlo ještě víc. Naštěstí jsem ještě úplně neplešatěl, takže pár vlasů sem a tam šlo přehlédnout.
„Mhm," kousl jsem se do spodního rtu a natočil se i s barovou stoličkou víc k němu, abych působil víc sebevědomě. Chtělo se mi předstírat, že jsem to tou poznámkou nezvoral.
„Někomu se rozvázal jazyk," opřel se rukou těsně vedle mého boku a naklonil se ke mně. Jeho dech šel cítit alkoholem, ale to můj taky. Pohyboval se až nebezpečně blízko.
„Myslím, že by ses o tom mohl přesvědčit," promluvil jsem nazpátek a doufal, že pochopí, co myslím. Bez jakékoliv odpovědi mě drsně políbil. Okamžitě převzal kontrolu nad mojí pusou a jediné, co jsem mohl dělat, bylo spolupracovat. V břiše mě všechno začalo lechtat, z části z nové vzrušující situace a z části ze strachu z neznámého, ale ať už převažovala jakákoliv část, neplánoval jsem se odtáhnout. Dlaní jsem mu přejel po tváři a on mě chytil za bok.
„Pojedeme ke mně?" promluvil mezi polibky. Ignoroval jsem otázku. Nevěděl jsem totiž, jak na ni odpovědět. Pokračoval v boji s mým jazykem. Ani nevím, jak to stíhal s dechem, ale nepotřeboval pauzu. Na rozdíl ode mě. Já se musel odtáhnout pro trochu vzduchu, abych tuhle intenzitu dokázal ventilovat.
„Tak co, chceš jet?"
„Ehm, já..."
Uprostřed mojí odpovědi se k nám do konverzace přidal někdo jiný. Noah, naprosto na šrot.
„Nerad vás ruším, ale já a De-" chytil se mě za ramena, když zakopl o vlastní nohu, „já a Debbie musíme jet. A ty jedeš s náma, zlato." Oproti Noahovi jsem ještě totálně střízlivý, pomyslel jsem si.
„To je v pohodě, pojedeme ke mně," Bruno se snažil odpálkovat Noaha. Asi bych ho taky poslal pryč, ale Debbie potřebovala pomoc s naložením ho do auta. Nemohl jsem ale zapřít fakt, že malá dušička ve mně byla opilému Noahovi vděčná, že přišel a vysvobodil mě z cesty do cizího domu, kde by pravděpodobně došlo k sexu, na který jsem rozhodně a tisíciprocentně nebyl mentálně ani fyzicky připravený.
„Musím jít, omlouvám se, Bruno. Moje číslo je..." hned, jak jsem zmínil číslo, vytáhl svůj mobil. Spíše po paměti jsem nacvakal čísla do mobilu a vrátil mu ho. Stiskl mi dlaň před tím, než si převzal mobil a stáhl mě k sobě.
„Škoda. Ještě se uvidíme. Měj se, Tommy," vtiskl mi poslední polibek a pustil mě pryč.
Nabral jsem opilého Noaha a zablábolil něco jako: „Tak pojď."
Sám jsem nevěděl, co mluvím. Adrenalin z líbačky s Brunem ze mě opadl a kontrolu převzal alkohol. Debbie mi ho pomohla podepřít z druhé strany a společnými silami jsme ho odtáhli k autu.
„Budeš řídit?" zeptal jsem se Debb. Vypadala z nás nejvíc jako člověk. Opilý člověk, ale člověk. Vzhled mě a Noaha se mohl rovnat mrtvolám, takže to v rozstřelu Debb a Noaha padlo na ni. Moje absence schopnosti řídit by nám v takové situaci asi stejně moc nepomohla.
„Jo," přikývla. Sáhla Noahovi do kapsy, vytáhla klíče od auta a odemkla si. Naložil jsem Noaha na zadní sedadlo a sedl si vedle něj. Neobtěžoval jsem se se zapínáním bezpečnostních pásů, ani mě to v ten moment nenapadlo. Spíš mě přemohla radost, že jsme všichni živí a zdraví a že sedíme v klidu v autě. Debb bez jakéhokoliv slova nastartovala a vyjela směrem k mému domu. Bydlel jsem nejblíž, navíc, oba u mě odpoledne nechali věci, aby nemuseli jezdit za město.
Po asi čtvrt hodině celkem tiché cesty vedle mě začala houkat siréna.
„...feel like a dangerous womaaaaaaan!" začal z ničeho nic zpívat Noah. Asi zaslechl rádio. Rozesmál jsem se, stejně jako Debbie za volantem.
„Somethin' 'bout you!" Debb přidala hlasitost rádiu a společně jsme začali zpívat - zároveň s Noahem: „Makes me wanna do things that I shouldn't!"
Všichni jsme se smáli jako šílení, dokud se za námi neozvala policejní siréna. Tentokrát opravdová siréna, ne jenom vášnivé zpěvy Noaha.
„Poldové," zvážněla Debbie a najela ke kraji silnice, „hlavně nic neříkejte. Neděláme nic nelegálního, ne? Třeba, že bychom pašovali pět kilo trávy přes hranice... omylem."
Proč to vůbec říká? Dostal jsem strach, ani nevím proč. Nic jsme neprovedli, nebo ano? Oh, jasně, jenom Debbie řídí pod vlivem. Jsme v háji, povzdechl jsem si.
Vedle předního okýnka se objevil policista s baterkou v ruce. Debbie okno samozřejmě stáhla předem, asi aby vypadala, že je při smyslech a že nemáme co skrývat.
„Doklady, prosím," řekl slušně. Vytáhla Noahovy doklady z přihrádky a předložila je. Policista si je zkontroloval, pak zasvítil na nás dva na zadním sedadle a pokládal další otázky.
„Jste majitelkou vozidla?"
„Ne, majitel je vzadu," odpověděla klidně. Policista nespokojeně mlaskl.
„Víte, že jedete vysokou rychlostí? Vystupte si, prosím. Všichni."
„A do prdele," zamumlal Noah, když se snažil vyvalit ven z auta. Musel jsem mu pomoct na nohy. Přivolal druhého poldu, ten držel v ruce nějakou pěknou věcičku a mířil s ní k Debb.
„Tady do toho dýchněte, slečno," zaslechl jsem.
„Zvedněte ruce," pokynul druhý policista. Soustředil jsem se spíš na něj než na ty dva šašky vedle, se kterými jsme se právě pravděpodobně dostali do problému. Prohmatal mi všechny kapsy a celé tělo ve snaze na mně něco najít. Bušilo mi srdce, jako bych právě uběhl závod, ale nechtěl jsem to nechat znát.
„Čistý," prohlásil policista, když skončil s ohmatáváním mého těla. Pustil se do Noaha.
„Čistý být může, ale jedou s náma, slečna má něco v krvi," oznámil první policista druhému a hned na to to přetlumočil jí.
„Všichni pojedete s námi a strávíte noc na stanici. Máte právo na jeden telefonát, zaplatíte pokutu a můžete jet domů."
„Víte, co mě zajímá? Proč nikdy nevidím mláďata holubů?" zeptal se Noah a já se začal stydět za jeho celou existenci.
Policisté si vyměnili otrávený pohled a pak jeden zavelel: „Do auta, všichni."
***
Dostali jsme jednoduchou informaci: „Sedněte si tady a posedíte si tu do rána."
Všechny tři nás naházeli do cely, ve které seděl ještě jeden chlápek. Nemluvil s námi, jenom seděl v rohu a díval se do země.
„Mů..." zamotal se mi jazyk, „můžu si zavolat?"
Ozval jsem se hned, co za mnou, jakožto za posledním vězněm, zavřeli dveře. Chystali se zamknout.
„Pojďte," polda mě zase celkem drsně vytáhl z cely. Zamknul za ostatními a mě vedl k podobnému telefonu, jako bývá v telefonních budkách.
„Po zadání čísla máte dvě minuty na hovor," vysvětlil mi. Přikývl jsem a snažil se rozvzpomenout. Věděl jsem, komu chci zavolat. I když mi to nemusí vzít, risk je zisk. Svíral jsem mobil v ruce a zaslechl jsem ránu. Noah se za mnou v cele elegantně položil na tvrdou lavici. Až tak elegantně, že si u toho málem rozbil hlavu. Na druhém konci seděla Debbie s výrazem, jako by každou chvíli měla zaspat. Všichni tři jsme se fakt zřídili. Možná ten klub nebyl tak dobrý nápad.
„Ah, musím volat," připomněl jsem sám pro sebe a přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Trochu se se mnou motala celá místnost, včetně lidí v ní. Vytáhl jsem ze svého zmateného mozku Adamovo číslo, a to samé číslo jsem vytočil na policejním telefonu. Doufal jsem, že to Adam uslyší a vezme. „Zvedni toooo," nasadil jsem hloupý hlas a čekal, až se z telefonu přestanou ozývat táhlé, pravidelné zvuky.
„Ano? Doufám, že je to něco vážného, když to musíme probírat v tuhle hodinu," v telefonu se mi ozval známý hlas. Skoro mi z toho tónu naskočila husí kůže. Věděl jsem, že na něm mám velký crush, ale ve stavu opilosti se tyhle pocity projevovaly celotělně. Čelem jsem se opřel o studenou zeď a usmál se.
„Jsem tak šťastný, žes mi to konečně zvedl!"
„Tommy, do hajzlu, proč-"
„Jsem na policii, baby," protahoval jsem líně slova, abych se vyhnul tomu, že se mu musím přiznat „a potřeboval bych, abys mě přijel vysvobodit."
„Na policii? Co se stalo?" Jeho tón se okamžitě změnil. Z naštvaného na starostlivý, z nepřístupného a chladného na můj oblíbený. Najednou na mě promlouval znovu od srdce, a ne s tou jeho blbou maskou.
Trochu se mi z toho zamotala hlava. Musel jsem se rukou opřít o nejbližší věc, abych nespadl.
„Chyběl jsi mi," vydechl jsem.
„Tommy, řekneš mi, co se stalo?" naléhal. Dostal jsem ušní orgasmus jenom z toho, jak vyslovil moje jméno. Skousl jsem si spodní ret, pustil ho a hravě odpověděl: „Budeš si to muset zjistit sám, až přijedeš! U-uvidíme se brzo."
„Kde je ta policejní stanice?"
„Já nevím, nejbližší policejní stanice od klubu E? To najdeš, věřím ti. Jo, a je tu se mnou ještě Noah a Debb, kdyby něco. Nech si dost místa v autě pro nás všechny!"
„Tommy, vyřídím si to s tebou, až tě najdu," promluvil drsně a mně se podlomila kolena. Elektrický výboj, co vyslal můj alkoholem a Adamem omámený mozek, mi projel až do konečků prstů.
„Přijeď si pro mě, vezmi si mě kamkoliv a udělej se mnou cokoliv si budeš přát," zašeptal jsem, rádoby svůdně, „a vezmi si peníze, padla na nás nějaká pokuta. Děkuju, miluju tě, zlato!"
Když jsem dodal část o penězích, už to tak hezky neznělo.
„Modli se, abych nenakopal tvou opileckou prdel," upozornil mě, překvapivě až moc klidně. Všechno, co říkal, mi znělo určitým způsobem sexy.
„Těším se."
Než stihl odpovědět, položil jsem mu hovor. Na displayi mi blikalo volných 30 sekund, ale já už je nepotřeboval. Náš hovor se trochu protáhl, vzhledem k tomu, že jsem nedokázal odpovídat tak rychle, jak bych chtěl. Ale věděl jsem, že Adam přijede, a to bylo hlavní.
„Přijede pro nás!" zaradoval jsem se a natáhl ruce do vzduchu. Strážník mě hodil zpátky za mříže a já se posadil na jediné volné místo – vedle chlápka, co byl taky zadržený.
„Hej, mladej," promluvil na mě tiše. Nečekal jsem to, ale zareagoval jsem.
„Zdravím?"
„Pojď sem blíž," pobídl mě. Rozhlédl jsem se, jestli se nikdo nedívá. Debb s Noahem se něčemu smáli, on jí ležel na klíně. Bezmyšlenkovitě jsem se přesunul blíž k neznámému.
„Vypadáš opile, to je sranda. Chceš, aby tobě a tvým kamarádům bylo ještě líp?" Proč ne, řekl jsem si. „Jo."
„Vezmi si tohle a dejte si," podstrčil mi nenápadně malý sáček s pár tabletkami, „o prachy se nestarej, poprvé zdarma. Ptej se na Chlupatého Johnnyho na ulici, tak mě najdeš."
„Díky," pousmál jsem se. Hlavou mi proběhly všechny ty nové věci a zábava, kterou bychom mohli zažít s tabletkami. Pokrčil jsem rameny a schoval si sáček do kapsy. Možná později.
„Neměla bys chodit s Justinem. Já ho chci," zesmutnil najednou Noah.
Debbie si povzdechla: „Proč vždycky mluvíme o chlapech?"
„Já nevím, chceš mluvit o holkách? Třeba Louise?" rýpl si a Debb ho praštila do ruky. On se ale zvedl, posadil se vedle ní, pořádně ji objal a dal jí pusu na tvář.
„Noahu, táhne z tebe alkohol!" odstrčila ho se smíchem.
„Z tebe taky, snad to Louise nebude vadit, až sem přijde," znovu ji začal popichovat.
„Ona sem nepůjde, díky bohu, alespoň mě neuvidí, když vypadám jak popelnice." Popelnice? Vážně?
„Ale přijde. Jsou teď s Adamem nejlepší kamarádi, nebo co," přesvědčoval ji. Musel jsem souhlasit.
Vytáhl jsem eso z rukávu: „A víte, že Adam prý bude mít dítě?"
„Co?" podívali se na mě oba udiveně. Hned mi ale došlo, že tu informaci už vědí.
„A jo, vlastně to víte, seděli jste za nima na tom srazu ohledně plesu," povzdechl jsem si. A to už jsem si začínal myslet, že je překvapím.
„Já o ničem nevím," obhajoval se Noah a už se zvedal, aby líp slyšel nejnovější drby. Ale víš, jenom si teď nedokážeš vzpomenout ani na vlastní adresu, proletělo mi hlavou.
„Jeho holka Melanie si nějak vynechala antikoncepci a pak spolu spali na jejím večírku a teď asi chce od Adama nějaké prachy na dítě," vysvětlil jsem, „Debbie mi všechno info, co slyšela, dala přes mobil."
„Už vím, proč jsem radši kluk," řekl a znovu si lehl na Debbie. Ta se zamyslela.
„Antikoncepce? Ta ale vždycky nefunguje takhle. Jako, mohla by, ale... já nevím."
„Ne? Takže Adam nebude mít dítě s tou šlapkou?" zajímal jsem se.
„Někdo tady žárlí!" vyplázla na mě jazyk, ale když viděla můj zaujatý výraz, zvážněla a pokračovala. „Většina žen má problém otěhotnět brzo po tom, co vysadí antikoncepci. Asi záleží, jak dlouho ji nebrala, ale třeba za týden nebo dva se určitě nemohla dát uvnitř do normálu. Teda, asi se to může stát, ale pravděpodobnější je, že oblbuje Adama a chce buď jeho prachy, nebo to, aby s ní zůstal. Je to jenom to, co jsem četla, ale můžeš si to klidně najít na netu." Mlčel jsem. Na jednu stranu mi došlo, že bych mu to měl říct, ale na druhou stranu se mi chtělo ho nechat se koupat ve vlastní blbosti. Koho napadne se s někým vyspat bez kondomu?
Z myšlenek mě vyrušil Noah, který začal opět mluvit. Smáli jsme se jako malí. Jeho opilecké řeči byly neskutečně vtipné a naše absurdní situace tomu ještě napomáhala.
Přerušila nás až návštěva, která právě prošla dveřmi do budovy.
„Dobrý večer... nebo, hm, ráno," promluvil známý hlas.
„Je tady," radoval jsem se jako malá holka a koutky se mi samovolně zvedly do úsměvu. Vstal jsem z lavičky a přešel blíž k dveřím od cely, abych líp slyšel, co si povídají s policajty.
„Chtěli bychom zaplatit pokutu za naše přátele a vzít je domů," promluvil druhý hlas. Ten jsem tak dobře nepoznal, za to Noah i Debb se rázem probudili. Debbie se začala upravovat, což mi u ní v tomhle stavu přišlo trochu nepřirozené. Asi se chtěla zalíbit.
„Podepište mi tohle a majitel vozidla a řidič vozidla se nám ozvou na tohle číslo..."
„Děkujeme," ozvalo se za chvilku.
Mužská postava, oblečená v kožené bundě a černých, roztrhaných skinny jeans, s tunely v uších a s drsným výrazem v tváři přišla směrem k cele. Byl krásný. Krásnější než obvykle. Trochu jsem se ho bál. Stejnou ‚trochu' mě ale jeho samotná přítomnost vzrušovala. Všechny ty panáky s Brunem najednou odbouraly moje zábrany i vůči Adamovi.
„Ahoj, zlato!" široce jsem se usmál a zamával na něj zpoza mříží. Vedle něj se postavila s ustaraným výrazem další osoba. Louise. Adam si založil ruce na prsou a čekal, až mě vyvedou z cely.
*Adam
Když jsem viděl zřízeného Tommyho, jak se na mě usmívá a mává z cely, měl jsem chuť ho praštit přes jeho opilý ksicht. Samozřejmě, že reálně bych to nikdy neudělal, ale zasloužil by si to za to, do jakých sraček se stihl dostat za jednu noc. Hodlal jsem mu vpálit do ksichtu svůj názor.
Právě ho z oné cely vyváděli, takže jsem na to měl dostatečný prostor, ale zrovna na policejní stanici mi nepřišlo jako nejchytřejší nápad někoho sjet na tři doby. Hned, co ho pustili, se mi zřítil do náruče. Měl jsem co dělat, abych ho stihl zachytit.
„Adame, konečně ses mi přestal vyhýbat," usmál se na mě sladce. Mně hlavou běhalo jen to, co s ním to pití dělá a jestli to dokáže rozchodit.
„Nejsi zvyklý na alkohol, zítra je škola a ty se tak zřídíš, to ses kurva předvedl," zavrčel jsem blízko jeho ucha a zrovna tak hlasitě, aby to slyšel pořádně. S mojí pomocí se nějak postavil na nohy. Já mu věnoval naštvaný pohled a pomalu se s ním odebíral ven z budovy, směrem k mému autu.
„Louise, zvládneš to?" zavolal jsem na ni. Odpovědí mi bylo prosté: „Jo!"
Dobelhali jsme se společnými silami až k autu a mně i za takovou krátkou cestu nejméně dvakrát napadlo, že si ho jednoduše hodím přes rameno a dojdu si s ním k autu v klidu a míru. Představa mých poblitých zad mi ale takový nápad dost rychle vyvrátila.
Postavil jsem ho vedle sebe, opřel ho o auto a otevřel mu dveře na místě spolujezdce, než jsem pokynul rukou, aby nastoupil. Tommy se uchechtl, spravil si svoji rozepnutou koženou bundu a směle vyrazil o dlouhé dva kroky dopředu, aby se dostal do auta. Při prvním nášlapu ale zakopl o rovnou zem a málem se skácel. Instinktivně jsem se mu vrhnul do cesty a znova ho zachytil. Obě jeho ruce přistály na mých ramenou, aby se mohl zapřít. Sklopil hlavu a na moment sledoval své nohy, pravděpodobně proto, aby je mohl sladit do pozice jedince schopného chůze.
Zvedl ke mně zrak, zamrkal a se širokým úsměvem utrousil tiché: „Ups!" S klidem bych mohl říct, že kdyby mi někdo v ten moment měřil tlak, asi mu vybuchne tlakoměr. Kretén. S nulovou tolerancí jde na nějakou párty, kde se slije jako hovado, a ještě se nechá zavřít. A ještě ho musím zachraňovat, místo toho, abych se v klidu vyspal. S obrovským povzdechem jsem ho strčil směrem k autu a on zavrávoral už poněkolikáté, ale chytil se otevřených dveří a naštěstí nespadl. Místo toho, aby si nasedl, se ale otočil ke mně s výrazem, který mi napovídal, že na mě vyvalí moudrost světa.
„Zazpívej mi něco!" Zas se dožadoval nějakých sraček a já mu rozhodně nehodlal vyhovět. Místo vděku za do, že jsem, i když nasraný, přišel a zachránil mu zadek, chtěl víc a víc hovadin.
„Fuck, neser mě a vlez dovnitř," zakroutil jsem nevěřícně hlavou a znova mu naznačil rukou, kudy přesně se do auta leze. S hravým úšklebkem a malým dětským ‚ne-e' mi odporoval.
„Sedni si," strčil jsem ho na sedadlo spolujezdce.
„Au, to bolí!" zafňukal. Protočil jsem očima a zabouchl za ním dveře. Trochu jsem se lekl, že jakmile zůstanou odemklé, že mi z auta vyleze klidně po čtyřech jen proto, aby mě ještě víc nasral.
„Adameee, zazpívej mi něco, prosím!"
Obešel jsem auto a posadil se za volant. Slyšel jsem to otravné kňourání a cítil zvědavé oči, jak mě pronásledují ještě předtím, než jsem si sedl. Věnoval jsem mu zklamaný pohled, zapnul si pás a nastartoval. Vše v tichu. Rozsvítilo se nad námi varovné světýlko a já věděl, že s Tommym svedu další boj – tentokrát o to, aby si zapnul pás, ať můžeme vyjet.
„Zapni si pás, dělej," poručil jsem mu a čekal, až to udělá. Cítil jsem na sobě znovu zkoumavý pohled, ale neopětoval jsem mu ho. Naopak jsem se díval ven z okna – vlastně, do odrazu, abych na Tommyho viděl, ale nemusel se na něho dívat přímo. Chvíli si mě prohlížel, olízl si rty a naklonil se ke mně. Vydechl mi na stranu krku a pošeptal: „Donuť mě."
„Drž hubu a okamžitě si zapni pás!"
Odstrčil jsem ho od sebe tak, že zapadl zpátky do sedadla.
„Zazpíváš mi něco? Vím, že zpíváš krásně. Slýchával jsem tě ve sprše aaaa... máš nádherný hlas," přiznal se mi. Ignoroval jsem, co říkal, protože bych ho jinak musel asi opravdu alespoň jemně praštit.
Zopakoval jsem svůj požadavek: „A jestli mi pobliješ auto, zabiju tě, takže si to dvakrát rozmysli. Zapni si pás!"
„Vlastně jsem tě jednou viděl v sprše, jsi fakt... bože, mám na tebe totální crush."
„Lezeš mi na nervy, ale já na tebe taky," utrousil jsem si pro sebe. Věděl jsem, že mě neuslyší, a i kdyby, zítra si to nezapamatuje. Když jsem se na něj podíval, sklopil pohled. Natáhl jsem se přes něj a zapnul mu bezpečnostní pás bez zbytečných keců. Nehodlal jsem s ním v tomhle stavu mluvit.
Vyjeli jsme. Ani ne po deseti minutách cesty jsem zaslechl zvuk odepnutí pásu a ucítil dotek na svojí noze. Nekomentoval jsem to, i když mi to nechtěně sevřelo břicho. Jakkoliv opilý byl, pořád to byl on, kdo říkal ty divné věty jako ‚vezmi si mě, baby', ‚miluju tě, zlato' a kdo pokládal nenechavé ruce na různé části mého těla. Určitá část mě si přála, aby se to dělo, jakmile bude při smyslech, ale ta větší část si přála, aby moje idiotské pocity nezničily naše kamarádství a abych na něho dokázal v tomhle smyslu zapomenout. Věnoval jsem se dál řízení a nechal svoje nepříjemné motýlky v břiše umřít. Tommy mi stiskl stehno a pak začal rukou postupovat nahoru.
„Dej tu ruku pryč," řekl jsem naštvaně. Nechtěl jsem, aby na mě sahal s takovým podtónem ve stavu, do jakého se sám propil. Samozřejmě, že mě neposlechl. Místo toho mi dal další ze svých opileckých odpovědí.
„Víš, chtěl bych o to přijít s tebou, " zaryl mi jemně nehty do vnitřní strany stehna. Znovu jsem zakroutil hlavou a najel na kraj silnice. Odepnul jsem i svůj vlastní pás a vrátil mu ruku na jeho vlastní stehno. Opět jsem se natáhl přes něj. Když jsem mu po druhé zapínal pás, ucítil jsem balíček v jeho kapse.
„Kondom? Plánovals s někým šukat?"
Hravě se zasmál a prohodil: „Možná s tebou..."
„Jasně, sis to ještě stihl naplánovat. Pěkné," oplatil jsem mu úsměv, samozřejmě falešný a ironický. Představa, že ho někdo opíjí na baru a pak si ho v tom stavu bere do auta, nebo do postele, nebo na nechutné klubové záchody, nutila moje orgány ke stažení v pocitu znechucení.
„Byl tam takový pán. Bruno, majitel klubu," vysypal ze sebe. Zpozorněl jsem. Tommy se sebejistě usmál a vyklopil ze sebe další přiznání: „Hrozně mě chtěl."
„Yeah, Bruno," zopakoval jsem ostře jméno Tommyho nové známosti.
Odvážně mi sjel rukou po břiše skoro až mezi stehna a natáhl se pro moje rty, se slovy: „Žárlíš, hm? Ale nemusíš se bát, chci jenom tebe."
„Ne," zastavil jsem ho. Sevřel jsem mu zápěstí, aby dál nepokračoval a promluvil: „Jsi opilý a nevíš, co děláš. Takhle to nechci. Litoval bys toho a já taky."
„Máma děťátka tě nenechá se líbat s klukem, co?" škádlil mě. Vrátil jsem jeho ruku zpátky na jeho stehno, znova. Sedl jsem si zpátky a nasunul se na kraj sedadla, dál od něj. Začínal mi lézt na nervy.
„Jak to vlastně kurva víš?!"
„Zlato, já," ukázal dramaticky na sebe, „o tobě vím všechno." Hned poté ukázal na mě a zasmál se. „Tak o tom alespoň nemluv, nepotřebujem, aby se to dostalo ven," podíval jsem se ven z okna. Byla naprostá tma, s výjimkou pár postranních světel, co osvítily silnici. Všude ticho a klid, jenom tenhle magor vedle mě mi to narušoval.
„Kdybys nebyl idiot..." mlaskl nespokojeně. „Každopádně! Já a tenhle chlápek Bruno jsme se líbali, jemu to žádná mamka nezakazuje."
„Tušil jsem to. Jako – jde z tebe cítit nějakého chlapa. A chlast, samozřejmě," poklepával jsem prsty na volant a nevracel pohled k Tommymu, „majitel – kolik mu je, padesát?"
„Adam Lambert žárlí!" smál se z druhé strany auta. „Tak hrozně mě miluješ! Prostě si to přiznej, srabe! Nechceš šukat nějakou Melanie Slutvitt, chceš mě!"
Olízl jsem si spodní ret, vydechl a otráveně zopakoval otázku: „Kolik mu je?"
„Asi třicet."
„Sugar daddy první noc v klubu? Pěkná práce, Tommy," usmál jsem se falešně a konečně se na něj podíval. Vypadal neupraveně, trochu mastně od protančené noci v klubu s cizím chlapem, ale hlavně vysmátě jako slunce samotné. Jako by mě právě nenasral každým druhým slovem, co ze sebe vypustil.
„A ve vězení jsem potkal dalšího milého pána. Dal mi," zahrabal si v druhé kapse a vytáhl sáček s něčím neznámým uvnitř, „tohle."
Vytrhl jsem mu sáček z ruky a začal zkoumat, co to je. On na mě valil nějaké kecy, jakože beru jeho majetek, ale ignoroval jsem ho.
„Vzal sis to?" otočil jsem se na něj s přísným pohledem. Protáhl se, rozevřel ruce a s malým pokrčením rameny nevinně odpověděl.
„Možná!"
„Mám akorát dost těch tvých sraček. Dal sis tu tabletku, nebo ne?!"
„Přestaň na mě být zlý!"
Povzdechl jsem si.
Pokračoval nabídkou: „Řeknu ti to, když mě políbíš."
Měl jsem chuť omlátit si hlavu o sklo a jeho poslat domů pěšky. Ale to jsem nemohl.
„Nebudu tě líbat, já jsem tě ani nechtěl vidět! Proč jsi nevolal svojí mámě, když tě zatkli? Proč jsi nevolal Brunovi, když tě tak strašně chtěl?"
„Protože ty jsi takový můj zachránce a tohle byla šance, jak si s tebou konečně popovídat! Jinak bys se mnou nemluvil a já nevím proč. Možná proto, že mě tolik miluješ, ale nechceš si to přiznat! To je ono!"
Promnul jsem si rty o sebe a položil tabletky před Tommyho.
„To je extáze, pravděpodobně ani ne čistá. Může se ti zvednout tlak, rozbušit srdce a bude ti blbě, budeš se potit a ucítíš, že jsi unavený. Kdyby byla dobrá, budeš tancovat ještě pár hodin. Vzal sis?" odvedl jsem ho od tématu ‚Adame, miluješ mě'.
„Nevzal," odpověděl mi konečně normálně. Jeho hravý výraz i tón zmizely, jako by ho něco donutilo magicky vystřízlivět. Asi jsem ho zasáhl až tak, že vypnul ty srandy, co mi vykládal.
„Výborně, můžeme jet," vydechl jsem a natáhl se znova k Tommymu, abych mu zapnul bezpečnostní pás. Vzal moje tváře do dlaní a vtiskl mi krátký polibek na rty. Překvapilo mě to a ani jsem se nestihl odtáhnout včas. Nesnášel jsem se za to, ale měl jsem v sobě tolik nechutně zamilovaných pocitů jenom v té vteřině, co mi dal tu krátkou pusu. V jeden moment se ve mně odehrála smršť pocitů pohrdání sebou samým a mně neznámých až moc intenzivních citů k němu.
„Chybíš mi, proč se mnou nechceš mluvit?"
Nevěděl jsem, co říct. Otevřel jsem pusu, na náznak toho, že něco řeknu. Jediné, co jsem udělal, bylo povzdechnutí. Nemohl jsem mu říct, že se snažím zbavit lásky k němu a zároveň se utvrdit v tom, že tohle všechno zničí to, co jsme měli doteď a že mi určitě ublíží – a taky, že moje snaha stojí za hovno a že nic nevychází podle plánu.
„Vezmu tě domů. Je pozdě, už bys tam měl být," změnil jsem téma a odtáhl se.
„No tak, Adame! Přestaň být tak chladný vůči všemu!" dupnul si. Ochlasta. Nenechal se mým krátkým mlčením a cíleným ignorováním odbýt.
Znovu začal vyšilovat: „Takže jsi ochotný se za mě pobít, ale nejsi ochotný se sebrat a políbit mě? Měj koule, Adame! Udělej konečně to, co chceš, když tě nikdo nevidí. Jsme tu sami, tak co ti brání?!"
Jako bys to ty mohl kurva pochopit. Opřel jsem se loktem o podpěrku a palcem si přejel po rtu. Nechtěl jsem si přiznat, že mi v hlavě proběhla i myšlenka na to, že se znovu nahnu a znovu se nechám políbit. Připomněl jsem si ale zas a znova, že je na šrot a že ještě nepřišel ten správný čas, pokud vůbec někdy přijde. Ale v něčem pravdu máš – měl bych udělat to, co chci, ale nemám na to koule.
„Jasně, potrestej mě tichou domácností!" Dramaticky rozhodil rukama.
„Uklidni se, drunk-ass. Ráno budeš mít kocovinu, nachystej si k posteli aspirin a vodu. Dneska v noci si neber svoje prášky, nemíchej léky a alkohol. A jestli se zítra vůbec zvedneš z postele a půjdeš do školy, nemusíš do hodin," vjel jsem zpátky na silnici a pokračoval, bez toho, abych dál rozebíral to, co se mi tu snažil nakecat, „pár lidí dělá na předělávání sálu na plesové téma a já mám poslední hodinu tance. Nějak tě tam protlačím, jestli budeš chtít."
„Díky," zamumlal.
Hned na to mi položil další ze svých zásadních dotazů: „Vypadám špatně v čepici?"
„Ne," odpověděl jsem. Chtělo se mi dodat, že mu beanie sluší, ale spolkl jsem tu poznámku. Kopl bych se za ty blbé poznámky a komplimenty, co mě napadaly.
„Můžu přespat u tebe?" ptal se znova.
„Jak chceš," pokrčil jsem rameny. Pokračoval jsem v cestě a soustředil se na ni, ale moje oči občas spadly k jeho dlaním. Jestli na mě bude ještě něco zkoušet, reálně ho k tomu sedadlu přivážu.
„A už mi něco zazpíváš?" rozzářil se trochu. Divil jsem se, že na to ještě nezapomněl a pousmál jsem se nad tím, jak moc se ze mě snažil vyždímat písničku.
„Umh... co si představuješ?"
„Tak třeba... stay od Rihanny. Znáš text?" podíval se na mě se zábleskem nadšení v očích, když jsem konečně svolil ke zpěvu. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jak zpívám – prostě jsem zpíval, když se mi chtělo. Tommy byl první, kdo mě kdy pochválil, nebo spíš první, od kterého jsem to bral vážně.
„All along, it was a fever."