HIM II. - The Cruel Summer✔️

36. kapitola

Vydatný déšť se z vedlejších z měst přiřítil i do Crestonu a všechno kolem obdařuje svými pařáty, jež jsou plné vody. Uplynuly další dva dny, kdy jsem se snažil vyřešit otázku, jak Stewartovi sdělit, co k němu cítím. Fotbalista se mi totiž vůbec neozval a prakticky jsem ho ani neviděl. Od Dominikova odjezdu, jako by se život vrátil zpět do zajetých kolejí. Já se pro všechny obyvatele opět stal tím klukem, jež vystupoval na stáži a ničím jiným nevybočoval z davu. Málokdy za ty dva dny si vlastně někdo ukázal prstem mým směrem. Až jsem se podivoval nad tím, jak málo stačí k tomu, aby lidé zapomněli. Jenže oni nezapomněli. Jen už to nedávají tolik najevo.

Letní prázdniny jsou téměř u konce a myslím, že všichni si uvědomují, kolik se toho za jeden čas může semlít. Že se z přátel mohou stát vaši odpůrci. Že vaši odvěcí nepřátelé mohou mít odvrácenou tvář, kterou se rozhodli postavit do popředí. Tu tvář, která je každému sympatická. Ukázalo se, že zarytý milostný příběh nikdy nedospěje ke svému štěstí, protože tamtudy prostě cesta nevede. A nejspíš ani nikdy nepovede. A pak je tu ten nečekaný zvrat, kdy se z vašeho tehdejšího předmětu uspokojení stane někdo, kdo vás uhrane. Tohle město si bude mít v dalších měsících o čem povídat. Nikdo však neuvidí dovnitř. Do toho, jak to hlavní aktér, kterým jsem se stal na letní měsíce já, všechno cítil. Nikdy nepocítí to štěstí, které jsem cítil já. Nikdy nepocítí tu neuvěřitelnou sílu porážky, která mě před dvěma dny srazila na kolena. Budou ten příběh vyprávět z pohledu svého. Tak, jak to vnímali oni.

Otevírám venkovní dveře a na chvíli se zastavím. Stále nevím, jak to se Stewartem vyřešit, ale tím, že budu sedět doma a pozorovat svítící kolečko u jeho fotografie, nic nevyřeším. Jen to, že budu upevňovat silnou vůli deprese. Takže jediná cesta, která teď vede, je až k jeho domu, kde budu bouchat do té doby, dokud mi někdo neotevře. Dokud mu neřeknu, co cítím. A jak moc to cítím.

„Chystáš se někam?" ozve se za mými zády ženský hlas. Otočím hlavu a přesunu zrak na svou matku, která se s potměšilým úsměvem dívá přímo do mých očí. Stále nevím, jak to dělá, ale jako by zkrátka vše věděla. Jako by věděla, kam mé kroky budou právě mířit. Jako by tušila, že se opět někomu chystám vylít své srdce. 

„Za ním," odpovím, protože nechci lhát ani zamlžovat. Chci, aby znala pravdu. Vím, že pochopí, o kom mluvím. Teď, když tu není nikdo jiný, koho by si s mými city mohla spojovat. Když tu není Dominik. 

„Jsem moc ráda, že ses konečně rozhodl," usměje se a rozejde se ke mně. „Tolikrát jsem ti za tu dobu chtěla říct, abys tu nechodil jako tělo bez duše, ale šel a řekl mu to."

„Jak to víš?" zeptám se jen. Ani mě nepřekvapuje, že o všem ví. Tak stejně, jako se už nestydím před ní mluvit o svých citech. Nemám co ztratit. Naopak získám spoustu užitečných rad. Od někoho, kdo našel lásku před tolika lety a stále stejně ji cítí. Od někoho, kdo našel svou cestu před dávnými časy a snad ani jednou z ní nesešel.

„Víme s tátou už delší dobu," stoupne si do dveří přede mě a chytne mou ruku do té své, „že bys netrávil čas jen tak s nějakým klukem. Ano, je tu Josh a jsou tu i kapelníci, ale to není to samé. Našel jsi v tom klukovi spásu, protože pokud se nemýlím, ti nabízí něco, co nikdo z tvých přátel nedokáže. Totiž svobodu. Plnou."

„Má cenu se vůbec divit?" zeptám se s úsměvem. Kdo jiný by mě mohl znát lépe, než moji rodiče? Snad jen Lucy. Ale nikdo nikdy nebude znát podstatu mého srdce tak, jak to umí rodiče. Protože povahu a to, komu se naše srdce otevřou, ovlivňují naši rodiče už jen tím, jaké nám předali geny.

Mamka zakroutí hlavou a uvězní mě v silném objetí. Jako by ji nevadilo, že déšť je tak silný, že se ji dostává až do chodby v níž stojíme. Jako by ji teď nezáleželo na špinavé podlaze. Ne, když se chystám k tak důležitému rozhodnutí. Protože toto rozhodnutí ovlivní další moje kroky. A další rozhodování.