HIM II. - The Cruel Summer✔️

14. kapitola

Docházím před vchodové dveře s hlavou přeplněnou vším možným. Měl bych se po dnešku cítit dobře. Tak dobře, jak se jen člověk po skvěle odvedené práci může cítit. Jenže místo toho se mi žilami rozproudila mizérie. Cítím se pod psa. Jak fyzicky, tak mentálně. A nemůže za to čistě jen fakt, že si zase připadám sám. Ani nevím, proč se tak vlastně cítím. Ale je to tak.

Z kapsy lovím klíče, když v tom mi cinkne telefon, a tak vytáhnu s klíči i mobil a podívám se, kdo mi píše. Tajně opět doufám, že je to jeden z mých bývalých přátel. Ale není to ani Lucy a ani Josh. Je to jeden z těch nových lidí, kteří dělají můj život v poslední době o něco víc pestrým.

Ashley Rees
Kam jsi zmizel? Doufám, že jsi v pohodě. Slyšela jsem o tom výstupu, co se tu stal, tak jen doufám, že jsi opravdu v pořádku. Ještě jednou ti chci moc poděkovat za dnešek. Bylo to neuvěřitelný a jsem moc ráda, že jsi do toho šel. Bez tebe by to nemělo takový kouzlo. Snad ta zpráva není moc zamotaná a vyznáš se v tom. :)

Otevírám dveře a zprávu si čtu ještě jednou. Zlepšila mi náladu, o něco málo. Kdo by si tenkrát pomyslel, že dostanu zprávu od Ashley, která mi zlepší náladu? A kdo by čekal, že dva údajní největší nepřátelé spolu budou tak jednoduše vycházet po tom všem? Protože ať je to, jak chce, Ashley má v sobě nějaké kouzlo, které vás nedrží zpátky. Není tou dívkou, která mi naháněla strach a z níž jsem měl noční můry. 

Zavírám dveře a sundávám si boty, přičemž odepisuji, že jsem šel domů, protože jsem unavený, což je pravda. Únava na mě po tom incidentu s Dominikem sedla nevídaným způsobem. A já se jen těším, až prostě vypnu, ulehnu do postele a usnu tvrdým a ničím nerušeným spánkem. Pokud se mi tedy podaří usnout, v což ze všech sil doufám. 

„Majku?" ozve se z kuchyně mamky hlas, který mě vrací do reality a já se proto stavím do vchodu do kuchyně. Oba moji rodiče sedí za stolem a dívají se na mě nic neříkajícím pohledem. Útroby se mi stáhnou do maličkých štěrbinek a já si jen říkám, že to prvotní nadšení z nich opadlo. Anebo už jim někdo dal vědět o mém výstupu s Dominikem. Pokud ano, dělal jsem celý ten amfiteátr pro nic za nic. „Mohl by sis k nám přisednout."

Vzhledem k tomu, že Emily není nikde poblíž, usuzuji, že ji rodiče už uspali, aby nemusela být u další z přednášek, které se mi chystají dát. Beznadějnost se mým nitrem prohání jako vichřice s bouří, která sebou přináší zkázu. Chce se mi křičet do všech stran, protože toho na mě začíná být až moc. Všechno na mě padá ze všech stran. A já nevím, kde začít, abych všechno vrátil do původního stavu.

„O co jde?" zeptám se potichu a sednu si naproti nim, jako pokaždé, když se mi snaží mluvit do duše. Do již tak pochroumané duše, která se jen tak tak drží. Kolik ještě zvládne snést rán, než to vzdá? Je mnohem silnější, než moje srdce. Ale je stejně tak potrhaná jako onen sval v hrudním koši. A už dávno přestala zářit.

Rodiče mě chvíli skenují pohledem, jako by se snažili přijít na to, jak se mnou mluvit. Nejvíc mi tento okamžik připomíná den, kdy jsem jim odpovídal na otázky ohledně toho, co se se mnou stalo. Na otázky týkající se mé sexuality a toho, co je mezi mnou a Dominikem. S tím rozdílem, že tenkrát se mi nedívali do očí, jako by se báli. Dnes se to otočilo, protože já jen stěží dokážu koukat do jejich očí.

„Chtěli jsme se ti omluvit," ozývá se táta a já doslova slyšel tu ránu dopadajícího kamene ze srdce. Překvapeně se na ně na oba podívám a zjišťuji, že mě pobaveně pozorují. Zřejmě jsem je se svým ztrápeným obličejem pořádně pobavil.

„Za co?" vypadne ze mě nekontrolovatelně vysokým hlasem. Jako by někdo do mého hrdla zasadil píšťalku. 

„Chovali jsme se k tobě hrozně a mysleli jsme si hrozné věci," odpovídá mamka. Když na ně tak koukám, přemýšlím o tom, jak i po tolika letech spolu dokážou být tak sehraní. Vlastně jsem ještě ani pořádně nezažil, že by se spolu nějak významně pohádali. Jsou spolu od vysoké školy, ale za celou tu dobu spolu vychází tak dobře. A já mám nutkání se jich zeptat, jak to provedli. Jak to, že i po tolika letech jsou stále šťastní. A jak je možné, že spolu dokážou tak snadno vycházet.