HIM II. - The Cruel Summer✔️

34. kapitola

„Miluju tě, Majkle. A jako důkaz, že já jsem tvůj a ty jsi můj, jsem pro nás nechal udělat tyhle řetízky," vydechne a obdaruje mě tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy u něj viděl. Plný štěstí a lásky. A já se neudržím a místo, abych mu alespoň popřál krásné vánoce, přitisknu svoje popraskané rty na ty jeho. Je mi jedno, že zítra se zas umažu jelením lůjem nebo že to bude bolet jako čert. Připravil mě o slova, a tak musím konat. A připadám si na jednu stranu jako blázen, protože zatímco on mi dává tak neskutečně krásný dárek, já mám pro něj jen nic neříkající míč.

On mi totiž nedaroval jako dárek jen ten řetízek. Ten řetízek je jen přílohou k tomu, co on mi ve skutečnosti dává. Svoje srdce...

***

Pot ze mě stéká stejně tak, jako když z vodovodního kohoutku stékají kapičky vody směrem do odpadu. Není to však tím teplem, které všude kolem panuje pevnou rukou. Dokonce to není ani proto, že bych měl horečku, i když podle oslabeného imunitního systému se cítím, jako bych byl pod palbou bacilů, které se mě každou chvilkou snaží skolit. Ne, nic z toho není důvodem, proč se potím, proč moje srdce bije jako splašené a proč tak strašně moc cítím  neskutečnou nervozitu, která prolézá mými vnitřnostmi jako zvětšující se parazit, jenž se nedá nijak zlikvidovat.

Důvodem toho, proč se cítím takhle, je rozhodnutí, k němuž jsem dospěl, a které už nemohu změnit. Takhle to totiž bude nejlepší. Pro mě i pro něj. Pro Dominika.

V ruce drtím řetízek s jeho iniciálem, zatímco se nacházím obklopený stromy, jež se tyčí všude po parku. Stojím přesně u třetí lavičky v uličce a čekám, až se objeví. Čekám, až uvidím tu jeho tvář. Až se ztratím v nekonečné černi jeho očí. Až se moje zorničky spojí s těmi jeho a já mu vyřknu vše, co potřebuji. Vše, co chci i nechci. Protože až mu to povím, vím že ho ztratím už možná navždy. Že už nikdy nebude možnost vzít svá slova zpět. Jenže jiná cesta nevede. On není souzený mně a já nejsem souzený jeho maličkosti. I když naše srdce bijí pro toho druhého. I když nikdy budou plná ran, které bude moct spravit jen ten druhý. Není nám přáno být spolu. A tak to je. Taková je pravda. S ničím nezaměnitelná. 

Hlavou se mi řítí myšlenka na štědrý den před třemi roky. Kdy mi ten řetízek daroval jen jako přílohu k tomu opravdovému dárku. V ten den mi totiž s naprostou důvěrou daroval své srdce. V ten den zpečetil náš vztah na duševní úrovni. A nikdy na to nezapomenu. Nikdy nezapomenu, jak moc šťastný jsem tenkrát byl. Jak moc pro mě znamenalo, že jsem pro něj stejně tak důležitý, jako on pro mě. Jakou moc vložil do mých rukou. V ten čas se zdálo vše perfektní. Protože mezi námi to bylo v tu chvíli perfektní. A nikdo tuhle chvíli nedokáže nahradit jinou. Moje srdce už totiž nikdy nebude plné a nepopraskané jako tenkrát. A moje duše už nikdy nezakusí pocit záření. Protože tenkrát zářila největším světlem. 

Jenže vše má své hranice a překážky a mezi nás se toho postavilo až příliš. Tolik věcí se nám postavilo do cesty, že si připadám jako blbec, že tahle chvíle přichází až po takových letech. Že jsem hrál hru osudu a byl jeho obětí, když já jsem tvůrcem svého štěstí. A pokud si to Dominik ještě neuvědomil, že i on drží svůj osud v rukách, potřebuje čas. Čas, který mu ukáže, že my dva k sobě nepatříme a on jistě najde štěstí v někom jiném. Ne takové, jako našel ve mně, ale dokáže najít své štěstí, které ho provede životem dál. Stejně jako já našel své štěstí ve Stewartovi.

Zpoza rohu vychází a přesně, jak jsem předpokládal, jeho černé oči mě vyhledávají. A moje modré se do nich vpíjí.  A zbývá jen jediná poslední rána, kterou nám oběma uštědřím, než se nám otevře nová cesta. Nové hledání. A nový život. Volný život.