HIM II. - The Cruel Summer✔️

3. kapitola

Cítím se, jako kdybych vstoupil na horskou dráhu, opilý namol. Všechno, každičký jeden sval se mi v těle ozývá bolestí, zatímco se plahočím z postele na záchod, abych vykonal ranní hygienu. V ústech cítím hořkou pachuť alkoholu a do mé mysli se pomalu ale jistě přikrádají vzpomínky na včerejší večer. Jakmile si vzpomenu na Joshova slova, moje nitro, jako by se nějakým způsobem zocelilo, protože na rozdíl od včerejška, kdy se na mě nahrnula veliká spousta emocí, dnes necítím nic. Nic kromě fyzické bolesti. Necítím vztek, zklamání, zkrátka jako by se celé mé nitro vypnulo. 

Vcházím do koupelny, přičemž ostré světlo zářivky mě bodne do očí tak, že mám pocit, jako by mi vypálilo oči. V hlavě jako by se mi roztříštilo sklo, jehož střepy nabodávají můj mozek. To však nemění nic na faktu, že až při pohledu do zrcadla utrpím obrovský šok a už teď se snažím vymyslet lež, jakou povím rodičům. Sice jsem se zapřísáhl, že jim nebudu lhát, ale pokud bych měl vyprávět celý ten nesmysl, který se odehrál včera, asi bych se sám propadl ostudou. Přesně jako včera.

Když jsem totiž políbil Stewarta, někdo mezi nás skočil a odstrčil mě do pozadí, načež se strhla obrovská bitka. Nevím, od koho jsem dostal přesně já ránu, že mám pravé oko obalené fialovou barvou a každé mrknutí mě bolí, ale jsem si jistý, že to nebylo úmyslně. Nebo možná jo. Každopádně ani netuším, jak ta bitka dopadla, protože jsem se ze všech sil zvedl, odmítl pomoc od Joshe, který se tvářil tak moc kajícně a na vlastní pěst jsem se vydal domů. Nevím proč, ale přijde mi, že když se konečně začnu bavit, přijde nějaká pohroma. Tentokrát, nebo spíš opět, to byla pohroma se jménem Dominik Garret, jenž mezi nás skočil a odstartoval tak bitku, jíž nikdo neočekával.

Opatrně si opláchnu obličej, přičemž se snažím zachytit alespoň nějakou malinkatou část mých pocitů. Jenže ať hledám, jak hledám, cítím se prázdně. Prostě jen jsem. Žádné pocity, nemám vlastně ani náladu. Jako by mě někdo vymazal. 

„Zlato, už jsi vzhůru?" ozve se zpoza dveří mamka. Poznávám ten tón hlasu. To, jak se na mě bojí promluvit, protože netuší, jakou reakci ode mě očekávat. I tohle jsem zapříčinil já svými eskapádami, jichž jsem se v minulosti dopustil. Aby se mě vlastní rodiče báli. 

„Jo jo," odpovídám nakřáplým hlasem. „Za chvíli budu dole."

Řekl bych, že z těch časů si oba ponesou obrovské šrámy, protože jsem jim dával vážně zabrat. Choval jsem se jako ten nejhorší spratek. Přitom o mě měli jen starost, jenže já na ně kašlal. A nejhorší na tom je, že i když o tom takhle přemýšlím, necítím to tak. Necítím lítost vůči nim. Ani pokoru. Zkrátka nic.

Dokončuji ranní hygienu a netrvá dlouho, sedím u jídelního stolu v kuchyni pod palbou pohledů. Táta, který by jindy pronesl nějakou zajímavou poznámku z lékařství, se jen nenápadně po očku kouká. Mamka, ta stojí u kuchyňské linky opřená zády, rukou si podpírá ústa, i když poznávám, že by ráda něco řekla. Nemluvě o těch slzách v očích, které se snaží potlačit. A Emily, ta už od začátku obdivuje barvu, v jaké jsem si, podle jejích počátečních slov, nabarvil oko. 

„Když jsem přišel domů, dal jsem si o botník," namítnu, i když se mě nikdo neptá. „Pil jsem jen trošku, ale i to málo stačilo, abych se dostal do nálady. Omlouvám se, jestli jsem dělal nějaký hluk."

„Proč nám zase lžeš?" vytasí se na mě táta, aniž by na něco čekal. Na tváři mu přibylo nespočet vrásek, které se jen prohlubují, když na mě kouká. Proč sakra nic necítím? 

„Jak – jak to myslíš?" zakoktám se. Vůně smažených vajec přede mnou to všechno celé jen zhoršuje, protože mám břicho jako na houpačce. Zřejmě asi za chvíli hodím šavli.