HIM II. - The Cruel Summer✔️

24. kapitola

Samo sebou, že mamce hned došlo, u koho chci dnes strávit noc a ačkoliv se zdálo, že má prostě své nutkání se ptát dál a dál dokud mě zcela nezrujnuje a já nakonec nikam nepůjdu, překonala se a řekla jen, že mohu, a že ať si to užiji. Snažil jsem se obléknout tak nějak víc výrazně, aby si všiml, že mi záleží na tom, jak vypadám, což je vtipné, když mě zažil prakticky už ve všech možných i nemožných stavech. Přesto chci, aby věděl, že to kvůli němu jsem hodil svůj vzhled do pucu. 

Upřímně, když se sám sebe zeptám, co to dělám, odpověď zní nevím. Netuším, co dělám, jen vím, že to dělám kvůli sobě. Protože chci. Protože se mi líbí objevovat jeho kouzlo den ode dne víc. Líbí se mi, jak ho dokážu přivést do různých nálad stejně jako on mě. Jak se mi dokáže tak nevinně otevřít a s jakou upřímností spolu mluvíme. Líbí se mi prozkoumávat náš vztah, objevovat jeho nové části a cítit se tak skvěle, jak jen to v dané situaci kvůli němu jde.

Při cestě k němu jsem se stavil ještě v malém krámku na předměstí, abych koupil něco sebou. Pořád tam chodím na prázdno a on mě pokaždé tak skvěle pohostí. Vybral jsem lahev šampaňského. Ani nevím proč. Vypadalo tak hezky a koukalo na mě vlastně už od příchodu. A teď stojím se sevřeným hrdlem před jeho dveřmi a začínám se bát, že dělám chybu. Srdce to tak necítí, ale mozek neustále vysílá do mého celého těla pochybnosti, že se vracím zpět do starých kolejí, kdy mi nebylo pomoci. Jenže já tam nejdu jen pro to, abych se s ním vyspal. Jdu tam především proto, aby nebyl sám. A abych mohl dál spojovat puzzle v obraz. Protože stále netuším, kdo je Stewart Lockwood vcelku.

Zazvoním na zvonek a chvíli čekám. Třeba ani nebude doma a tím dostanu odpověď. S každou sekundou však ve mně narůstá jakési napětí. Jako kdybych ho měl navštívit po bůh ví jak dlouhé době. Nebo jako bychom se rozhádali a já se s ním přišel udobřit. Měl jsem si o tom alespoň s někým promluvit. Měl jsem zavolat Lucy, abych ji pověděl, že se chystám strávit noc u Stewarta. Vím, že by mi to nejprve rozmlouvala a vzápětí mi řekla, abych se choval tak, jak uznám za vhodné. Když jsme se bavili ráno, přišlo mi, jako by jí ani nedocházelo, že je to ten namyšlený a namachrovaný fotbalista ze třídy. Spíš, jako kdyby jí tyhle předsudky přešly. Možná je důvodem to, že její přítel Jason je taktéž fotbalista. 

Bílé dveře se otevřou a on jen s ručníkem omotaným kolem pasu a mokrý od hlavy až k patě otevře pobouřeně dveře, načež chce něco říct. Když však zbystří mou přítomnost, jako by se zasekl. Opět se mě snaží polapit svým uhrančivým pohledem. A když si mě prohlíží od hlavy až k patě, vím, že oblečení seskládané z džínových, černých kraťasů a modré košile s límečkem, kterou jsem nechal na dva knoflíky rozhrnutou, byla sakra dobrá volba.

„My někam jdeme?" ptá se a nezadrží ten svůj úsměv. Prohrábnu si vlasy, protože mi ofina spadla do očí, a usměji se zpět. Připadám si, jako kdybych přišel pozvaný a na rande, i když opak je pravdou. Určitě by se mnou na rande jen s ručníkem kolem pasu nešel. 

„Spíš já přišel k tobě," odvětím, přičemž uhýbá z cesty a já vkráčím dovnitř. Teď už není cesty zpět. Už mu nemohu říct, že odcházím. Do té doby, než se ty dveře otevřely jsem mohl utéct. Teď už tu musím zůstat. A prvotní nervozita ze mě opadá.

„S lahví šampáňa?" zeptá se, když mu předám velkou zelenou lahev s pozlátkem. „My budeme něco slavit?"

„Jen jsem si připomněl tvoje slova z odpoledne," otočím se čelem k němu, „že bys chtěl společnost. A vzhledem k tomu, že se mi taky nechtělo bejt samotnýmu, jsem tu."

Kouká na mě tak překvapeně, jako jsem na sebe koukal já v zrcadle. Neustále jsem si opakoval, jestli jsem si tímhle vším jistý. Jestli to opravdu chci, protože se moje společnost v jeho domě může přes noc zvrtnout v cokoliv. Může se přihodit naprosto jakýkoliv scénář. A i s tím jsem to právě přijal.