HIM II. - The Cruel Summer✔️

9. kapitola

Ranní běh se Stewartem se protáhl nakonec až do samotné třetí hodiny, kdy jsme stihli proběhnout skoro celé město, u toho se zastavit v bistru na oběd a nakonec jít na odpolední procházku, během níž jsme si koupili zmrzlinu. Stewart mi pověděl důvod, proč šel se mnou ráno. Vzhledem k tomu, že jeho oblečení na dnešní přehlídku je sestaveno pouze z botasek, dlouhých fotbalistických ponožek a černých potrhaných teplákových kraťas, potřeboval trošku posilnit některé svaly. Jeho hruď totiž budou zahalovat jen barevné kšandy, které si natáhne schválně přes bradavky. Zaplať pánbůh, že po tomhle modelu sáhl zrovna on, jelikož tenhle jediný je nejodhalenější, když pominu toho bývalého fotbalistu z béčkové třídy, který si vybral jen plavky. 

Poté jsme se každý odebral ke svému domovu a já se ponořil do neskutečně osvěžující teplé sprchy, která uvolnila všechny ty svaly a zároveň odplavovala část toho napětí, které se mě od rána zmocňovala, někam do pozadí. Nejděsivější fakt na tom ale byl, že pokaždé, když jsem zavřel oči, jsem si představoval Stewarta. Viděl jsem ho, jak se usmívá. Viděl jsem, jak se jeho svaly napínají. Doslova jsem slyšel jeho hlas přes tu tekoucí vodu. Děsilo mě to a zároveň i uklidňovalo. Nevkládám do toho však velkou váhu. Moje pubertální hormóny si zkrátka dělají co chtějí a já jim nedokážu poručit, aby se laskavě odebraly do věčných lovišť.

Následoval rozhovor s rodiči, kterým už došla trpělivost, a začali se mě vyptávat, kam to každé ráno chodím a proč se vracím až v pozdní hodiny domů. Že jsem jim slíbil, že jim povím vše a nebudu jim lhát. Tudíž jsem jim řekl, že chodím běhat a odpoledne pak chodím na koupaliště kvůli tanečním hodinám, které budou v druhém ročníku daleko těžší, než doposud. O večeru jsem jim jen řekl, aby ani náhodou nepřemýšleli o tom, že nepřijdou na tu charitativní akci, že se tam určitě sejdeme. Nalákal jsem je připraveným překvapením. Po tom rozhovoru se zdáli uklidnění. Usoudili, že nevyvádím nic, co by je postavilo do ještě horší pozice. A i já se zdál klidnější, když mi řekli, že pokud pro ně mám připravené překvapení, pak zajisté přijdou.

A teď stojím v pánských šatnách před skříňkou číslo pět, zatímco z venku slyším nespočet hlasů. Tribuna se začíná zaplňovat a my jdeme vážně do tuhého. To napětí, které se posunulo při sprše do pozadí, právě teď bere svou ztracenou sílu zpět a já cítím neskutečné pochyby. O nic by nešlo, jenže když si rozpomenu, jakých výšek při tom zpěvu musím dosáhnout, dělá se mi sakra zle. Být tu Josh, tak mám jistotu, že mě svým hraním nenechá spadnout k těmto myšlenkám, jenže on tu není. Jeho kytara tu není. A už vůbec tu není jeho povzbuzující aura. 

„Netvař se tak, Majku," osloví mě Shane, který je převlečený do svého modelu. Ashley pro muzikanty zvolila černou barvu a zatímco Shane působí jako chodící noční obloha s milionem zářivých teček na svém triku a kraťasech , Aaron, stojící hned za ním, vypadá vypadá jako noční obloha při úplňku. Na některých místech má totiž světlejší černou, zatímco jiná místa jsou neskutečně uhlově černá. „Zvládnem to."

„S tím vysokým tónem," polknu na sucho a vystrašeně se na Shanea podívám, přičemž zjišťuju, že i Aaron mě pozoruje od hlavy až k patě. Pro mě Ashley zvolila červené tenisky, dlouhé bílé fotbalistické ponožky, červené tričko, na některých místech potrhané a bílou kšiltovku. To, až ji na konci písně povedu přes molo, abychom k sobě ladily, jelikož ona má bílé šaty, na některých místech potrhané, s fotbalistickými ponožkami v červené barvě, bílé boty a všemu dodává korunu její červená čelenka přes rozpuštěné dlouhé černé kadeře. 

„I s tím vysokým tónem," kývne Shane, i když jsem se neptal. „Majku, zvládl jsi ve škole daleko horší výzvy. Tohle je pro zábavu a navíc, ve škole se tím všichni blýskneme. Ještě když budem mít reklamu v televizi. Nic neztratíš, naopak, všichni získáme."

„Ale co ten vysokej tón?" zeptám se. Její hlas mi úplně rezonuje v uších, jako něco, co moje hrdlo nemůže v životě dokázat. Vždyť, když jsem zpíval to zpropadené God is a Woman, měl jsem hlas daleko jistější a vyšší, než teď. Uplynuly od toho tři roky. Tři zpropadený roky. 

„Co je tu za problém?" přidá se do debaty Stewart, který mi situaci nikterak neulehčuje se svým pobaveným výrazem a tím božským tělem. Čert, aby to vzal.

„Majk kolabuje z vysokýho tónu," namítne nezúčastněně Aaron, který si mě přestal prohlížet a vychází z pánských šaten směrem do chodbičky, kde už jistě stojí pan Rees i s Ashley a každému připomínají jejich pozici. 

Stewartovy velké ruce chytnou moje ramena a otočí mě čelem k sobě. Jeho hnědé oči se vpíjí do těch mých a mě se do hlavy opět přiženou všechny ty obrazy, které jsem ve sprše viděl. Nejradši bych se právě teď složil a už nikdy nevstal. 

Čekám nějaký dlouhý proslov o tom, že to jistě zvládnu, že to zmáknu levou zadní, a že zná můj hlas. Jenže Stewart jen kouká do mých očí, jako by se mě snažil zhypnotizovat a já si sakra říkám, co to dělá. Hypnózu jsem sice ještě nezažil, ale pokud to zkouší, nějak mu to nejde, protože můj mozek stále pracuje na plné obrátky a já vnímám zkrátka úplně všechno.

Periferním viděním sleduji, jak jeden za druhým odchází ze šatny, protože jsou hotoví, zatímco já tu stojím se Stewartem a ze strany na tváři cítím Shaneův pohled. Zřejmě si taky musí říkat, o co se ten bídák snaží. Pak ale jeho stisk na mých ramenou povolí a sklopí svůj pohled. 

„Tak hypnóza nezabírá, skvěle," řekne frustrovaně, jako kdyby to snad opravdu myslel vážně. Otočím se na Shane s tázavým pohledem, ale ten jen mykne rameny a prosmýkne se kolem nás, až nakonec v šatně nezbývá nikdo jiný, než já a ten hypnotický pobuda. 

„To ses mě fakt snažil zhypnotizovat?" zeptám se nevěřícně a zároveň i pobaveně. 

„Ne," zasměje se najednou a shodí z obličeje ten frustrovaný výraz, „přivíst tě na jiný myšlenky, což docela zabralo ne?"

Až zpětně si uvědomuju, že Ariana se se svým hlasem ztratila bůh ví kam a jediné, co zaplnilo mou hlavu, byla otázka, o co se to vlastně snažil. Odvedl mou pozornost od problému, čímž ji teď zpět na ten problém upoutal. Jenže divné na tom je, že strach najednou nemám a beru si Shaneova slova k srdci. Opravdu tímhle nemůžu nic ztratit a čím lepší výkon podám, tím lepší světlo to na nás na všechny vrhne. Navíc, i když se mi nepovede ten vysoký tón, pořád to mohu zakamuflovat. Moc odborníků na zpěv v Crestonu stejně není, takže ať je to, jak chce, vyhrajeme tak, jako tak.

„Jo," odpovím překvapeně a uvolněně. Je to osvobozující pocit přestat se zničehonic bát. 

Stewart ke mně přistoupí blíž a sklání se ke mně, jako by se mi chystal dát polibek, ovšem těsně před mými rty jeho hlavy uhne k mému uchu a mně naskakuje husí kůže z jeho šepotu. Připomínají se mi tím všechny ty intimní chvíle, které jsme spolu strávili.

„Když si nebudeš jistej," šeptá, „představ si mě nahýho." A s tím odchází s potutelným úsměvem, který mi ještě stihne věnovat. Ve dveřích se pak vymění s Ashley, která nad ním zakroutí hlavou a přispěchá ke mně. 

Na tváři má nervózní výraz, zatímco se snaží působit klidně. Jak ji pozoruju, čekal jsem, že použije daleko víc make-upu, když se jedná o takovou akci, ovšem jediné, na co dívka sází, jsou její prodloužené řasy, troška pudřenky a sytě rudá rtěnka, která k jejímu a vlastně i mému outfitu padne jako ulitá.

„Všechno v pohodě?" zeptá se a já rozeznávám ty známky hysterie v jejím hlase. Docela mě to pobaví. Na sobě však nedávám nic znát. 

„Jo, prostě tam nakráčíme a nakopeme jim prdele," řeknu, abych dodal jak ji, tak sobě trochu té odvahy. „Vymyslelas to celý naprosto bravůrně, takže se nic nemůže pokazit."

„To doufám, jinak mě trefí," odpovídá dívka a ta hysterie je ještě větší, než jsem myslel. Proto ji objímám, abych ji aspoň trochu morálně podpořil. Sice ještě nejsme na takové úrovni přátelství, kdy bychom se objímali pokaždé, když se vidíme, ale někde se začít musí. Stejně jako se Stewartem.

Pouštím ji a věnuji ji jeden letmý úsměv zrovna ve chvíli, kdy se všude kolem nás rozezní hlas pana Reese z mikrofonu. A srdce se mi zhoupne až do kalhot, zatímco s Ashley ruku v ruce kráčíme vstříc rozhodujícímu okamžiku.

„Dámy a pánové, začínáme."