HIM II. - The Cruel Summer✔️

11. kapitola

Z hodin zpěvu jsem si většinou odnášel stejný pocit, jako tenkrát při prvních hodinách na stáži. Nedokázal jsem ani jednou vytvořit tak silné pouto s publikem, že samotný kantor nade mnou zlomil hůl a většinou mě vybíral do skupin jen s velikou nelibostí. Zkrátka mi to nešlo kvůli nervozitě, která mě vždy obalila z toho, jak na mě všichni budou pohlížet. Pokaždé jsem se bál, že selžu, což se většinou i stalo. Prospěl jsem prakticky jen kvůli tomu, že jsem měl splněn povinný počet kreditů a teoretickou část jsem měl na jedničku. Nikdo z mých přátel nedokázal pochopit moje selhání, ale já věděl přesně čím to je. Bylo to tím, že jsem měl pocit, že každý v té třídě je daleko lepší, než já. A po celou dobu toho roku jsem se s tím snažil vypořádat mantrou, kterou jsem si vymyslel.

Až ke konci roku jsem si uvědomil, že je absolutně jedno, jestli je někdo lepší, než já, protože o tom život je. Uvědomil jsem si, že nemusím splňovat veškeré předpoklady pro perfektnost a nemusím být ani mezi nejlepšími deseti. Stačí si uvědomit, že vás ta daná činnost baví. A čím víc vás baví, tím lepší výkon podáte. Jedno jediné vystoupení se profesoru líbilo. Jedno jediné z tolika. A také si mě po tom vystoupení vzal stranou a řekl mi slova, díky kterým jsem si tuhle věc uvědomil. Majku, konečně mám pocit, že jste si uvědomil, že si tu píseň stačí užít.

Mohl za to prakticky i fakt, že s námi při tom posledním vystoupení hrál Josh, který se ze začátku zdráhal, protože Cassandře ve skupině chyběl kytarista. Courtney si na něj ale došlápla. A samo sebou, že když Josh zahraje na kytaru, veškeré vnímání světa jde mimo mě.

Jenže teď tu Josh nebyl a já to zvládl. Sice mi hlas párkrát ujel při těch kudrlinkách, v nichž je Ariana tak proslulá, ale celý koncept té písničky jsem podal tím stylem, jako kdybych nezpíval cizí písničku, ale svou vlastní. Jako by každý ten tón patřil mě. Já se podílel na jeho vytvoření. A třešničkou na dortu pak byl ten vysoký tón v podobě výkřiku. Bylo to něco, co ve mně probudilo život. Jako bych se vrátil zpět o několik let k táboráku. Protože i tenkrát jsem do toho vysokého hlasu vložil veškeré své city.

Všichni kolem mě probíhají do šatny, zatímco se snažím vzpamatovat z toho všeho. Před sebou mám jedny černé a jedny hnědé oči, které mi darují nespočetný příval šoku. Mísilo se v nich neskutečné překvapení a nepříjemný šok. A pokud mi Dominik uměl zasadit ránu hned na začátku s tím, že Kaiovi odpustil, proč bych nemohl zasadit ránu zpět tím, že se na veřejnosti ukážu se svou údajnou největší nepřítelkyní. Protože když jsem na začátku školního roku viděl, jak se Kai s Dominikem baví, jako by se nikdy nic nestalo, nebudu popírat, že mě to nenaštvalo. Byl jsem naštvaný. A trvalo mi hodně dlouho, než jsem si na tenhle úkaz zvykl.

Pan Rees na pódiu něco mluví, přičemž se konečně vzpamatovávám a i já kráčím do šatny, kde na mě ovšem čeká překvapení. Všichni kluci kolem mě se zahalují do tmavého oblečení, přičemž každé z nich působí jinak, ale přesto připomínají jedno a to stejné. Noční oblohu. Jediný, kdo stojí u skříňky a kouká do mobilu, je Shane a Aarona vlastně ani nikde nevidím. Co se to ksakru děje a proč se nepřevlíkají do svého civilního oblečení?

„Majku?" ozve se za mnou Ashley a já se proto překvapeně otočím. Nevím, kdy to stihla, ale vlasy má svázané do vysokého culíku, zatímco má na sobě černý korzet posetý snad milionem třpytících se krystalů. Působí jako nějaká bohyně pomsty s tím, jak jsou její linky nakreslené. 

„Co se děje? Já myslel, že jdeme jen jedno kolo," namítnu zmateně, zatímco koukám do jejích očí a snažím se rozluštit, co má v plánu. Jenže ať se snažím, jak chci, nedokážu přečíst absolutně nic. Jen to, že má něco na srdci a chce mi to sdělit.