HIM II. - The Cruel Summer✔️

15. kapitola

„Tak snad ti bude chutnat," namítá Stewart, když přede mě staví opečenou slaninu se zeleninou. Jako obvykle vystavuje svoje tělo na obdiv a jediné, co ho zahaluje, jsou přiléhavé boxerky, v nichž jde ovšem všechno vidět. Snažím se proto udržet svoje pudy na uzdě a moc na něj nekoukat. Vzhledem k tomu, jak se však pořád tváří, bych řekl, že to dělá naschvál, a že mu dělá dobře, když ho okukuju. V tomhle je přesně ten typ sportovce. Přesně, jako jím dříve býval Dominik.

Se svým studem jsem začal bojovat už za doby, kdy byl Dominik ještě tu. Snažil jsem se milovat svoje tělo takové, jaké bylo. Nešlo mi to do té doby, než jsem si uvědomil, že s tím prakticky mohu něco udělat. A tak, po jeho odjezdu, jsem se začal mordovat v posilovně společně s Joshem. A s tím, jak moje tělo nabíralo na objemu, jsem začal více nabírat sebevědomí, co se tělesné stránky týče. Dnes mám pořád problémy s tím, abych se nestyděl. Nejsou však v takovém měřítku, abych si nesundal ani triko, když jdu do bazénu nebo na koupaliště.  V tomhle směru jsem se dokázal docela dost překonat a posunout.

Co však nedokážu překonat, je to ranní vstávání. Člověk by si řekl, že ze školy bude vycvičený, protože deset měsíců ranního vstávání by vás měly něčemu naučit. Mě naučily maximálně tomu, že jsem unavený víc, než kdy před tím. I to mi kapánek znesnazuje to, abych Stewarta neokukoval a neoplýval ódami na jeho zadnici či na vypracované svalstvo. Snažím se však ze všech sil vnímat jen to jídlo, které přede mnou stojí.

Když jsem se k němu vydal, bylo to s jasným cílem mu sdělit, že nějak ani nemám potřebu snídat. Jenže když jsem přišel, Stewart už pekl slaninu a krájel zeleninu, takže kdybych mu řekl, že nemám hlad, rozcupoval by mě na malé kousíčky. A tak jsem svou poznámku spolkl, usedl jsem na židli a v tichosti pozoroval jeho zadek pokaždé, když nevnímal. 

Vložím si kousek slaniny do úst, načež přiložím i cherry rajčátko a žvýkám, přičemž se snažím nevnímat ten jeho zvědavý pohled. Ovšem jakmile se mi to sousto dostává k chuťovým buňkám, je to něco neuvěřitelného a já úplně zapomínám na to, že jsem žádný hlad neměl. Ta slanina je naprosto perfektně ochucená a propečená tak, jak to mám rád. Zelenina je navíc čerstvá, jako kdyby si ráno přivstal, aby koupil tu nejčerstvější várku. U Stewarta však nikdy nevíte, čeho je schopen. 

„Chutná?" zeptá se zvědavě a já zvednu hlavu, abych se na něj podíval. Možná je to tím, že mi přijde atraktivní, možná je to tím, že propadám jeho kouzlu čím dál víc, ale z toho pohledu, kterým na mě právě míří, se mi zamotá hlava, jako kdybych sešel z kolotoče. Jeho jiskřící oči zkoumají každou mou grimasu, ústa má pootevřená ve zvědavém poloúsměvu. Všímám si i těch pih, které jsem doteď přehlížel.  Jeho obličej na mě má nenadálý účinek, díky němuž se musím napít, než mu odpovím.

„Kde ses to sakra naučil?" zeptám se pobouřeně, zatímco pokládám sklenici na stůl. Včera mě překvapil svou hrou na kytaru. Dnes mě překvapuje tím, že mi už podruhé připravil snídani a podruhé je skvělá. Jako by kluk, sedící naproti mně, byl všeuměl.

Neměl bych to porovnávat, ale mnohokrát, když jsem byl u Garretových doma s Dominikem sám a Dominik se snažil něco uvařit, dopadlo to příšernou katastrofou, která nás oba rozesmála. Miloval jsem jeho pokusy o kulinářský počin. Miloval jsem to, jak mě vždycky dokázal rozesmát. Na tomhle miluju to, že mě dokáže vždycky překvapit. Myslel jsem si, že je totální zabedněnec zahleděný jen do své osoby, ale spletl jsem se. Stewart toho skrývá daleko víc, než by si člověk mohl říct. A to je na něm neskutečně přitažlivé. Což mi vzápětí dokazuje, že tady už nejde čistě jen o ten fyzický kontakt a tělesnou přitažlivost. Tohle mě nutí se o něj zajímat mnohem hlouběji. Mnohem víc vnitřně.