HIM II. - The Cruel Summer✔️

4. kapitola

Sedět na zahradě a pozorovat s kytarou v ruce západ slunce je činnost, kterou jsem ještě nikdy neprovozoval. A musím uznat, že to byla velká chyba, protože když si k tomu pomalu zapadajícímu slunci hrajete nějakou random melodii a do toho si broukáte, uklidňuje to mysl, duši i tělo. Cítím se tak nějak vyvážený. Po dlouhé době se necítím ve stresu ani pod palbou. Mám takový pocit, že už jsem našel kouzlo vnitřního klidu. 

Připomínají se mi tím časy z loňského léta, kdy mi Josh dával lekce hraní na kytaru. Podmínkou pro podání přihlášky na univerzitu totiž byl um hraní na nějaký hudební nástroj. To, že umím hrát na nervy, se nepočítalo, takže jsem do kolonky kytara zapsal ano, protože jsem věděl, že Josh je špičkový učitel. A jak se ukázalo, opravdu je, protože měl s mýma nemotornýma rukama spoustu práce, a než jsem se vůbec naučil něco pořádně zahrát, z léta už zbývala jen polovina. Nikdy nezapomenu na to, kolik slz jsme oba vybrečeli smíchy. Nebo kolikrát jsem měl na mále a s tou kytarou málem třískl o zem. To jsou právě ty chvilky, kdy si uvědomíte, že mít přátele je obrovská podstata lidského bytí. Najít duše, s nimiž můžete sdílet spoustu radostných okamžiků.

Do včerejšího večera jsem si myslel, že si možná jen nalhávám, že mezi mnou a Joshem je nějaká bariéra. Že náš vztah je pořád na stejné úrovni, jako byl před nástupem na vysokou. Ale nenalhával jsem si nic a Josh mezi nás opravdu stavěl pomyslnou zeď, aniž by si to sám uvědomoval. Jeho včerejší slova mě zasáhla ještě možná víc, než Dominikova náhlá změna z „miluji tě" a „všechno je možné" na „nemůžeme spolu být". Bylo to tak nečekané. A tak nepopsatelně potupné. Byl jedinou osobou, od které jsem nečekal žádnou ránu pod pás. A i on mi zasadil úder.

Nechci se litovat nebo něco takového. Život takhle zkrátka chodí. Někomu vložíte svou důvěru a srdce do rukou a on dříve či později stejně tu ruku stiskne a všechno spálí na prach. Pokud jsem se po včerejšku něčemu naučil, pak tomuhle. Jediný člověk, kterému opravdu stojí za to plně důvěřovat, jste vy sami. Nikdo jiný.

Ani si to neuvědomuji a na kytaru hraju melodii jedné ze svých nejnověji ulovených písniček. Říká se, že když jste smutní, uvědomujete si význam textu mnohem víc, než když jste šťastní či něčím zaneprázdnění. A usuzuji tedy, že v tuhle chvíli jsem asi smutný, protože si v duchu zpívám k té melodii padnoucí slova, která mi dávají význam. 

My arms are open

But then I get close and

I'll push you out

Pull you back like an ocean

Wanna be all in

But I'm bad with emotion

Maybe cuz my heart

Was made to be broken

Zase mi to nedochází, ale zpívám nahlas. Ani nevím, kdy jsem začal, ale část toho smutku, jako by odplouvala pomalu na mráčku někam v zapomnění, kde snad najde své využití. Je mi devatenáct, ale uvnitř se cítím tak na padesát. Jako by moje nitro stárlo daleko rychleji, než můj zevnějšek. Je to docela i dost možné. Když si vezmu čemu všemu bylo moje proklaté nitro vystaveno. Utajované lásce, zlomenému a zhrzenému srdci, touze po pomstě, jedinému přání a následnému znovuzlomení srdce. A to vše během jednoho roku. Stále na to vzpomínám, jako by to bylo včera. Stále na to vzpomínám, protože to se z hlavy nedá vypudit. Musel jsem se s tím naučit žít.

„Ahoj," protne celé moje zamyšlení hlas, který je mi tak dobře známý. A tak strašně moc důvěrný. Přestávám se svou činností a obdaruji ho nejistým pohledem. Bojím se, co mi Josh Matthews přišel říct tentokrát. Není však sám, doprovází ho i zrzka.