HIM II. - The Cruel Summer✔️

27. kapitola

Přijde mi, jako by čas kolem mě proudil mnohem jinak, než kolem ostatních. Když je tak pozoruju smát se a vykládat si vtipné historky, přijde mi, jako by rány, šrámy a čas neměly na jejich situaci žádný vliv. Jako by tíha každé sekundy nezatěžovala jejich životy. Jako by si byli jistí, že oni jsou páni času, a že to nemůže nikdo změnit. Jednou mi přece jen Lucy řekla, že když si všechno rozvrhne do časového harmonogramu, zbyde ji čas na vše. Jenže jak si mohla být tak jistá? Jak si stále může být tak jistá, že čas není jejím největším nepřítelem. Touhle dobou už bych měl být alespoň trochu v pohodě. Nezabývat se tím, že on tu není. A nepřemýšlet nad tím, zda někoho má.

Jenže každý jeden úsměv, který vidím na těch obličejích, mi jen připomíná, že já nemám důvod se smát, bavit či se jen blbě usmát. Nemám důvod šílet z dalšího ročníku jídelního festivalu. A nemám důvod vlastně už pro nic. Josh s Lucy se baví, jako kdybych tu vlastně ani nebyl a nepřipadá mi, že kdybych zmizel, nebavili by se beze mě. Mají zábavu a já jim nic nezazlívám. Jen tu asi už prostě nemohu být. Nedokážu sdílet to nadšení, že se zase nadlábnou zadarmo, protože chuť k jídlu je něco, co jde poslední dobou naprosto mimo mě.

„Kam jdeš?" ozve se Lucy, když vstávám od stolu. Cítím se tak strašně prázdně. Neskutečně moc prázdně.

„Na záchod," odvětím nezaujatě a přitom si ze stolu seberu sklenici s nějakým alkoholem a vypiji ji na ex. Vím, že alkohol nijak nepomáhá zacelit moje roztrhané nitro, ale i tak mám pořád důvody k tomu, abych pil alkohol. Je to totiž poslední dobou ta jediná věc, která mě dokáže přinutit k nějakým pocitům a emocím. Většinou spíš k těm negativním, ale aspoň k nějakým.

Podívám se na ně na oba a zjišťuji, že mi věnují pobouřený pohled. Nic. Žádná emoce. Daruji jim tedy svůj prázdný pohled a rozejdu se směrem k záchodům. Proklatí Santiagovi musí mít tak velkou restauraci a záchody jen jedny. Kdo tuhle budovu vůbec navrhoval?

Doplahočím se ke dveřím s panáčkem a rozevřu je dokořán. Nikdo tu není, nebo alespoň před zrcadlem ne. A tak se opírám asi o třetí umyvadlo zleva a civím na sebe. Černý oblek na mě visí, jak na věšáku, modré oči nehýří ani zdaleka žádnými emocemi. Jako by byly mrtvé. Skenují mě. Tmavé kruhy pod očima jen vynikají na smrtelně bledé tváři. A plavé kadeře už ani trochu nezáří jako dříve. Připadám si jako zničená troska. Jsem zničená troska.

„Moc zábavy asi nemáš co, Daltone?" objeví se opřený o kabinku Stewart Lockwood. Se svým slizkým úsměvem si mě prohlíží. Jako by mě soudil. „Měl by sis trochu užít, jestli víš, jak to myslím."

Nevím proč, ale alkohol a on jsou jediné dva elementy, které ve mně dokáží vyvolat emoce. Ani jedna z nich ale nikdy není pozitivní. Při alkoholu mám spíš deprese, při Lockwoodovi vztek, než mi udělá dobře. Nevím, co mě to popadne, ale přesně tak, jako tenkrát u nich, ho popadnu za krk, otevřu s ním kabinku a kopnutím za námi zavřu.

„Chceš to viď?" zeptá se mě a zničehonic to je on, kdo mě drží pod krkem a svoje tělo má namáčknuté na mě. „Chceš, abych ti udělal dobře, vidím to na tobě. Proč si o to prostě a jednoduše nikdy neřekneš!"

Místo nějakých slov se zmocním jeho vášnivých rtů, které mi polibky oplácí. Nesnáším ho. Nenávidím ho do morku kosti. Ale musím uznat jedno. On mi pomáhá aspoň na chvíli zapomenout. A to je pro mě momentálně to nejdůležitější. Jiného východiska není.

***

Rychle zastrkávám růži zpět do náprsní kapsičky na saku a vycházím ven z toalet. Najednou mi všechno přijde mnohem lepší a kdyby Dominik přišel teď, asi bych se jen začal smát a nebral na jeho slova zřetel. I když pořád musím myslet na to, s jakou vervou mi ta všechna slova sděloval. A s jakou vervou se mě snažil přesvědčit o tom, že to má v hlavě srovnané. Ovšem nemá. Sám si to musí uvědomovat, inteligentní je na to dost. Já sám si jsem jistý, že to v hlavě mám srovnané. A kdyby jen v hlavě. Celé moje bytí je od začátku těchto prázdnin jeden velký zmatek a bordel.