HIM II. - The Cruel Summer✔️

35. kapitola

Cítím se jako vyšťavená skořápka, když sedím před domem na chodníku a marně čekám, až se tu ukáže Lucy. Jsou to asi jen dvě hodiny, co jsem mu sdělil to, co jsem potřeboval. Vím, že to potrvá ještě dlouho, než se smířím s tím, že Dominik už nikdy nebude můj. V sobě jsem uhasil veškeré plamínky nadějí, které jsem doteď choval. A slova, jimiž jsem ho nadobro odehnal, stále rezonují v mé hlavě jako nezastavitelný kolovrátek. Nemohu je vypudit a myslím si, že mě budou pronásledovat ještě několik let, než nadobro utichnout v roušce zapomnění.

Vidím před sebou stále tu jeho tvář staženou bolestí, zaplavenou tsunami slz. Dokonce jako kdybych slyšel, jak se jeho rozbolavělé srdce tříští. Jak ničím i jeho poslední zbytky naděje. Myslím si, že sám tušil, proč ho k sobě volám. Že to není pro to, abychom si mezi sebou vyříkali to, co se stalo za toto léto. Ale abychom tomu udělali konečnou přítrž. A já musel být tím, kdo vzal nůžky a vzal tu stejně zbarvenou nit. 

Jestli se cítím skvěle? Ne, vůbec ne. Cítím se však svobodně. Mizerně, ale svobodně. Jako by nás ta nit stále svazovala k sobě. Jako bychom jí byli svázání a bylo jen na nás, zda ji rozstřihneme. A já už to nevydržel, nemoci dýchat, mluvit, žít, svázaný tou neskutečně silnou nití. Otevírají se mi nové cesty, nové překážky, nová vykoupení. A uzavřel se kruh. Kruh opakování. 

Vím, že už nikdy nikoho nebudu milovat tak, jako jeho. Nikdy nepocítím tu sžíravou lásku, která by klidně mohla rozežrat moje nitro a já bych se ji plně odevzdal. Nikdy nikomu nesvěřím svoje srdce celé, protože v té půlce bydlí on. A bude tam zabydlený do mého posledního výdechu. A i když miluji Stewarta, čímž jsem si jistý, nebudu mu moci nabídnout to, co už nemám. Tu plnou lásku se vším všudy. Své poprvé se vším všudy. A nedělám si plané naděje, že by mohl zastínit šrámy, které Dominik způsobil. Dokáže však jednu zásadní věc, kterou Dominik nakonec nesvedl. Totiž boj o to, co mezi sebou máme. Jsem si jistý, že Stewart by dokázal bojovat, pokud by musel. 

Setřu si slzy z tváře a snažím se trochu vzpamatovat. Dominik odjel jen do hlavního města a pořád se budeme vídat ve škole na několika přednáškách. Nezemřel ani se neděje to, co před třemi lety. Uvidíme se. Jen už budeme vědět, že oba máme své hranice. A každý jdeme po rozdílné trase. Naše cesty už nekříží nic. A nám zbývají vzpomínky na ten neskutečně krásný společný čas. Dominik a Michael – nerozlučná dvojka. 

„Stalo se něco?" ozve se nade mnou Lucy se starostlivým tónem. Okamžitě usedá vedle mě a rukou mě začne hladit po zádech. Snažím se vzpamatovat, být silný, ale tím, že je tu ona, mám jistotu, že se můžu sesypat. Proto se mi z očí rozsypou slzy a já si opřu hlavu o její rameno. 

„Řekl jsem mu to," vydechnu jen a snažím se stále potlačovat tu deroucí se paniku, která omamuje moje smysli. Paniku toho, že ač je to naprosto absurdní, nedokážu žít, pokud on tu se mnou nebude. Přitom to je přesná situace jako kdysi. Vnímal jsem to stejným způsobem. „Nechal jsem ho jít."

„Bylo to tak nejlepší, Majku," reaguje na to Lucy. „Nemělo cenu se zbytečně trápit, když jste oba věděli, že to nepůjde. Nebude to fungovat. A jsem na tebe pyšná, jak jen můžu být. Jsi silný a zvládneš se přes to všechno posunout dopředu. Máš spoustu přátel a je tu kluk, kterej nechce být jen tvůj kamarád. Nabízí ti otevřenou náruč a svoje srdce. Nepromarni to, protože vím, že i ty někde v hloubi pro něj city máš."

„Miluju ho," potvrdím ji její teorii. Je to vůbec možné milovat dvě osoby? Je vůbec možné, že i přesto, jak moc miluji Dominika se do mého srdce přikradl i Stewart? Možné to nejspíš bude, když to takhle cítím. A vím, že až přejde prvotní šok ze ztráty Dominika, budu muset jít vyřešit věci s tím fotbalovým pobudou.