HIM II. - The Cruel Summer✔️

19. kapitola

Už se skoro setmělo, ze slunce už jsou vidět jen pomalu skomírající paprsky oranžové záře a po celém Cresonu se rozsvěcují pouliční lampy. Vzduch přesto všechno ovšem stojí na místě, jako kdyby si řekl, že nikam nejde. Že nepotřebuje putovat, protože mu je takhle dobře, neuvědomujíc si fakt, že lidi, kteří se ho snaží dýchat, se kvůli němu potí a dusí. Přesto je to ten typický a nezaměnitelný letní večer, které jsem vždycky miloval. Baví mě se totiž přesně v takovém rozpoložení potulovat po městě se sluchátky v uších a pozorovat dění kolem mě. 

Vzhledem k tomu, že nadchází konec víkendu, nikde moc lidí není. Všichni se odebrali do svých domovů s tím, že ráno opět musí do práce. Jen několik dětí a puberťáků, kteří mají prázdniny, se potulují kolem parku, nákupního střediska či náměstí. Není se však čemu divit. Každý boží rok to zde chodí stejně. Celé roky, které jsem schopný vnímat svými smysly, tu je léto naprosto stejné. Přes den chaos, v noci klid. A o víkendu přesně naopak. Sobota značí noční život všech náctiletých, ale i mladých dospělých.

Tentokrát dění kolem sebe nepozoruji se sluchátky v uších, ale tichou společnost mi dělá Stewart, který kráčí po mém boku, jako nějaká moje ochranka. Rozhodl se tak, když jsme cvičení kapely nakonec odvolali, protože po Joshově výstupu neměl nikdo chuť dál cvičit a předstírat, jako by se nic nestalo. A na všech muzikantech bylo jasně vidět, že i když jsou na Joshe naštvaní, pořád je to mrzí. Ještě, aby ne. Hrával s nimi celá léta. Svedl je dohromady tak, jak řekl. Ovšem to nemění nic na faktu, že si za celé tohle fiasko může především sám. Jenže to by to v první řadě musel pochopit.

Procházíme kolem parku a řetízek, jenž je schovaný pod trikem, jako by mě povědomě začal pálit do hrudi, jen aby mě upozornil na to, kudy procházíme. Nevím, jestli to tak opravdu je a ten řetízek mě pálí nebo mě trestá moje podvědomí, ale cítím to jasně a zřetelně na kůži. A nedovolím si ani špitnout i přes to, že to bolí. Zajímalo by mě, když tu teď je, jestli při procházení kolem parku cítí podobné chvění a pálení jako já. Jestli to místo pro něj znamená stejně takové utrpení, jako pro mě. 

Především by mě ale zajímalo, zda řekl Cassandře pravdu. Ničím nepřikrášlenou a čistou. Jestli jí odvyprávěl všechno, co se stalo a co vedlo k tomu, že poznal ji. A jeslipak jí pověděl o vánocích a co se mezi námi stalo. O tom pochybuji. Neřekl by jí o tom, protože by to znamenalo, že ji podvedl. Protože je to tak, on ji podvedl a já mu s tím pomáhal. A ačkoliv Cassandru rád nemám, tohle si od něj nezasloužila. 

„Co se ti honí hlavou, že máš tak přitroublej výraz?" protne ticho Stewart a vrátí mě do reality. Procházíme vyklizeným náměstím, na němž je bezprostřední klid. Tady vždycky moje večerní túra končí posazením se na ten horký povrch jedné z laviček. Pak pozoruji v sedě. 

„Ale nic," odvětím a sedám si tedy, načež on napodobí mé gesto a sedne si vedle mě. Vnímám jeho blízkost, cítím, že sedí mnohem blíž, než by si měl sednout. A pořád nevím, co vůči němu mám cítit. Pořád jsem zmatený, nevyvážený. Pořád netuším, co čekat od svých vlastních emocí. Hormony po něm šílí. Každý jeden splašený hormon si přeje Stewarta vysvléct do naha. Ale emoce a city jsou z toho všeho zmatené.

„Daltone," daruje mi další ze svých pochybovačných pohledů, „moc dobře vím, co se ti honí hlavou, jen jsem to chtěl slyšet od tebe. Viděl jsi to, že jí drží za ruku, i když slyšela vaši hádku..Z toho si myslím, že jí Garret o vás dvou  neřekl a ona se to dozvěděla až tady. A nějaká tvoje mrší část si přála, aby ho pustila k vodě."

„Samo sebou, že tak to není," namítám skoro ihned, i když ano, přál jsem si, aby ho pustila k vodě. Aby si sbalil svoje saky paky a odjel zpět do hlavního města. A ve škole, aby se pak na mě vrhnul, jako zvíře. Jenže vím, že tak to nejde. Nejsem naivní. Nezajímal bych ho, kdyby se s ním rozešla, protože se jasně vyjádřil, že jeho rodina mě nemá ráda. A stejně tak si nepřejí, aby byl se mnou. On není schopný bojovat za to, co máme mezi sebou a akorát mi tím podkopává nohy. I já to vzdal. Vzdal jsem nějaký boj.