HIM II. - The Cruel Summer✔️

8. kapitola

Budík, oznamující příchod nového dne, dělá rámus přes celý pokoj, zatímco já jen tak tak vstanu. Ačkoliv to včera byla zábava, byla dosti náročná a zmohla všechny moje svalové partie. Nejen ty vnější, ale hlavně ty vnitřní. Hlasivky mám po té generálce jako v jednom ohni a hlava mě bolí, jako kdybych dostal úpal. Vypínám tedy otráveně budík a chvíli se rozkoukávám, než mi vlastně dojde, co je dnes za den. A já zničehonic zapomínám na jakoukoliv bolest či na svoje pochroumané hrdlo a běžím rychle do koupelny, abych vykonal ranní hygienu.

Pan Rees a později i Ashley nás nabádali k tomu, abychom tenhle den začali přesně tak, jako začínáme všechny ostatní dny. Nikdo totiž nesmí pojmout ani sebemenší špetku podezření, že se podílíme na tomto projektu. Pan Rees to odůvodnil pouze slovy, že chce, aby to pro všechny obyvatele města bylo pořádné bum, o němž se bude mluvit hodně dlouho. A Ashley to říkala hlavně kvůli mně a sobě. Pro moment překvapení. Protože až nás na tom pódiu uvidí a uvidí i to, proč na tom pódiu jsme, přestaneme být oba ti největší padouši z města.

Dalo by se říct, že jsem jejímu kouzlu podlehl až nezdravě brzo a většina lidí by si řekla, že jsem naivní hlupák. Vím, že se můžu kdykoliv mýlit a v ní pořád třímá ta neskutečná mrcha, která mi mnoho nocí nedala spát. Ovšem od té doby, co se mi se vším svěřila a sama od sebe mi dala důvody věřit tomu, co zastává, není jiného východiska, než zkrátka podlehnout jejímu šarmu. Když totiž porovnám můj první dojem, když jsem ji před třemi lety viděl poprvé a dnešní dojmy, jako by tamta Ashley ve vysokých kozačkách v červené kožené bundě s vlasy perfektně načesanými tak, jako by každý vlas měl přesně svoje místo, zemřela a nahradila ji tahle její lepší verze. Nezmalovaná, obyčejná s pomalu odkrývajícími touhami a představami. Ať je to totiž jak chce, Ashley je stále osoba, která něco cítí. A tím, že si na střední škole prošla doslovným peklem, si myslím, že to na ni zanechalo známky a ona ví, že není nadarmo intrikovat s lidskými city. Ne, když ví, že i ty její můžou přijít na zmar. 

Vracím se zpět do pokoje po ranní hygieně a narůstá ve mně neskutečné napětí, které se mísí i s radostí. Nevím proč, ale vkládám do dnešního dne všechnu svou náděj. Hlavně kvůli rodičům, kteří nic netuší a hlavně se mi čím dál víc vyhýbají. Jako bych dělal přesně to, co jsem dělal před dvěma lety, když po Dominikovi nezbylo nic víc, než jen řetízek, jenž připomínal naše selhání. Chovají se přesně tak, jako tenkrát a ačkoliv vím, že je za to vinit nemohu, mrzí mě, že jsem tak krátký čas doma a oni mě vlastně ani nevyslechli v tom, jak to bylo. Sami mi sice řekli, že ví, že to byla Dominikova chyba, ale pořád vidím v jejich očích tu dávku odsuzovačnosti k mé osobě. 

Házím na sebe sportovní oblečení, přičemž uslyším cinknutí telefonu, a tak ho uchopím do ruky, abych zjistil, kdo mě to tak brzy těší svou zprávou. Tajně doufám, že to bude Lucy nebo Josh, kteří vzdali své snahy o udržení kontaktu. Josh vlastně po jednom dni, Lucy se držela další týden. Jsem asi ještě dítě, protože část mě jim chce odpustit, jenže část mě je nemůže vystát za to, co udělali. A lhal bych, kdybych řekl, že u Lucy mě to nemrzí daleko víc. Vždycky mi totiž kryla záda. V jakékoliv situaci a nebála se ze svých úst použít i vulgární oslovení jen, aby zachránila můj zadek. Jenže to bylo před tím. Teď, jak se zdá, je jednodušší na mě svalit vinu, i když ona sama ví, že jsem nic neudělal. Že to byla jen hra. Nic víc. 

Zpráva však není ani od jednoho z nich. Píše mi Stewart kupu vysmátých smajlíků, tak jak to dělává, a ptá se mě, jestli bych nechtěl přijít k němu. Nevím, o co mu jde a proč chce, abych ho navštívil, ale vidina toho, že jdu zase ráno běhat, mě odpuzuje. Obzvlášť dnes, když cítím takový příval emocí, jako už delší dobu ne. Jsem zkrátka napjatý z toho, jak se to odehraje a jakou to bude mít odezvu.