HIM II. - The Cruel Summer✔️

21. kapitola

Chemii jsem nenáviděl ze všech předmětů vždycky nejvíce. Nejen, že byla zbytečná, ale navíc zabírala až příliš mnoho prostoru v mých mozkových kapacitách. Sžírala každou mozkovou buňku a já se po každé hodině cítil vyčerpaný, jako bych běžel maratón, i když jsem vlastně seděl celých čtyřicet pět minut za lavicí a snažil se vnímat, co učitel vykládá. Samo sebou, že kdybych se takhle o chemii vyjadřoval před rodiči, asi mě vymění za někoho, kdo má sklony k těmto předmětům. Můj táta je třeba neskutečný znalec chemie a pokaždé, když se baví o svých školních letech, nezapomene se zmínit, jak strašně chemii miloval. V těch situacích vlastně i pochybuji, že je mým otcem.

Tahle hodina ale byla jiná. Nevnímal jsem učitele a dokonce ani tikající hodiny. Jediné, na co se můj zrak upínal skoro celou hodinu, byl Stewart. Většinou mezi námi přede všemi nepanovala žádná interakce. Prostě, jako kdyby ten druhý ani neexistoval. Jenže, když jsem hned na začátku hodiny zbystřil, jak se neustále otáčí mým směrem a v puse žužlá propisku, nedalo mi to a začal jsem toužit po tom, aby si mě vzal úplně přede všemi.

Nic to však neměnilo na faktu, že hodina byla stále v průběhu a učitel nás všechny bedlivě pozoroval. A tak jsem občas jeho pohled neopětoval, což ho možná dráždilo ještě víc. Viděl jsem v jeho očích, že to chce stejně tak moc, jako to chci já. Protože čím častěji jsem se mu oddával, tím víc z mé hlavy mizel Dominik.

Už je to skoro měsíc, co se s ním setkávám u něj doma a oddáváme se naší vášni. A měsíc stačil na to, abych pomalu začínal zapomínat Dominikův hlas. Aby se z mých ušních bubínků vytrácela ta svůdnost jeho hlasu, když šeptal. Místo toho slyším Stewartovo šeptání.

Když hodina skončila, rozloučil jsem se s Lucy i Joshem a ještě chvíli zůstal sedět na místě, protože ani on se nikam nechystal. Navíc jsme před sebou měli volnou hodinu. A jak se zdálo, v učebně chemie zrovna teď nikdo hodinu mít neměl. Jako kdyby si někdo řekl, že se to musí stát zrovna teď a tady.

Nakonec jsme tu zbyli jen my dva a já čekám zařezaný na svém místě, zatímco on se otáčí, pořád s tou propiskou u úst a hladově se na mě kouká. Teplo se rozšiřuje celým mým tělem už jen z toho pohledu. Nohy se mi klepou nedočkavostí, zatímco se neubráním laškovnému úsměvu. Celý vnitřek spaluje oheň nervozity a vzrušení. Jen z toho pohledu.

„Tady?" zeptá se, i když  je mu jasné, že mi je absolutně jedno, kam si zalezeme. Bude to vlastně poprvé, co to nebude u něj doma.

„Máš snad jiný místo?" zeptám se a on vstává, přičemž kráčí ke dveřím, zavírá je a otáčí se čelem ke mně. Jeho pohled je stále hravější a jeho ruce se mírně třesou. Zřejmě i jím proudí vzrušení. A já cítím radost z toho, že s ním dokážu stejné věci, jako on se mnou.

„Vlastně," rozejde se pomalu ke mně s tím svým vzrušeným pohledem, „je mi jedno, kde to uděláme. Jsem tak nadrženej, že mi může prasknout," ukáže prstem dolů, kde se v jeho kalhotách vyjímá docela velká boule. Něco, jako by se ve mně hnulo.

Natočím se na židli směrem k němu, přičemž se usměji. Mám neskutečnou radost z toho, že mi umožní další část mé zapomínací procedury. A jsem moc rád, že i on se mě ani po měsíci nemůže pořádně nabažit.  A dříve, než se stačím vzpamatovat, si na mě sedne a políbí mě tak dravě, že další kus Dominika Garreta, se dostává pryč z mého organismu.

***

Řešení problémů nikdy nebylo mou silnou stránkou. Ve škole, když nastal nějaký problém s mou klasifikací, jsem prostě čekal, dokud se to nevyřeší samo. Když jsem měl problémy se zdravím, byl tu můj otec, na něhož se dalo spolehnout. A když jsem míval problémy s Dominikem, většinou se našlo řešení v tu správnou chvíli. Vždy tu byl ale někdo, kdo mě dokázal postrčit ke správnému rozhodnutí. A většinou to byla právě moje zrzavá přítelkyně, která jako by si věděla rady se vším. Jako kdyby spolkla všechnu moudrost světa, i když vlastně sama zápasila se svými vlastními démony, nad nimiž nakonec zvítězila