HIM II. - The Cruel Summer✔️

16. kapitola

Deštivé období se spustilo nad Crestonem, zatímco já stojím promoklý jen, abych trochu procitl. Jsou to už dva měsíce, co odjel a já necítím zhola nic. Jen tu nekonečnou prázdnotu, která mě škrtí a dusí. Nedokážu se ani pořádně nadechnout od bolesti, která ochromuje veškeré moje vnímání. Nedokážu na něj přestat myslet a neustále musím koukat na sociální sítě, zda je aktivní. Pořád dokola se snažím opakovat si, že on už není můj a já nejsem jeho. Opakuji si i slova té dohody, kterou jsme uzavřeli. Nekontaktujeme se, nebudeme se navštěvovat a ani nijak vyhledávat. Musíme se naučit žít jeden bez druhého. Jenže jak to mám ksakru provést?

Den ode dne je horší. Vnímám jen na půl ucha a kontroluji každých pět minut telefon, zda si to náhodou nerozmyslel a nenapsal mi. Jenže žádná zpráva od něj a ani o něm. Uzdravila se mu ta noha? Je v pořádku? Myslí na mě tak, jako já na něj? Má někoho?

Ta představa, že teď drží ve svém náručí někoho mě zneklidňuje. Říkával, že on je déšť, tak kde ksakru je a proč ho necítím, když teď prší? Kde je a proč se na mě neusmívá tak, jako to dělával? Proč se cítím tak prázdný?

„Daltone?" uslyším a v marné naději otáčím svou hlavu s tím, že ho opravdu uvidím stát v dešti, jak se na mě směje. Jenže on mi neříkal Daltone. Pro něj jsem byl vždy Majk. Jeho Majk. A tohle není Dominik, ale jen Stewart Lockwood. Jeden z těch debilních fotbalistů. „Co tady sakra děláš? Proč stojíš proboha v tom dešti? Zbláznil ses?"

Vychrlí na mě salvu otázek, zatímco mě nekompromisně vezme silou za ruku a táhne mě k tomu bílému domu za mnou. Ani nevím, proč jsem se při cestě ze školy zastavil zrovna tady. Ani vlastně nevím, jak dlouho už tu stojím. Netuším nic. Jen to, jak strašná prázdnota ve mně zevlí. A že ji nedokážu zacelit ničím. Dokonce ani vzpomínkami.

Déšť najednou mizí za bílými dveřmi a v mém zorném poli se objeví promočený Stewart, který právě sundává batoh ze svých zad.

„Jsi ty vůbec normální?" zvýší na mě hlas. „Je mi jedno, proč ses rozhodl stát v dešti, ale vzhledem k tomu, že mě tvůj táta ošetřuje a pokud by zjistil, že jsem tě nechal umřít na prochlazení, asi už by mě na ošetřovnu nevzal a já potřebuju špičkovýho doktora. Takže sundej ze sebe ty hadry a já ti přinesu ručník."

Vidím, jak mizí z mého zorného pole, a tak se za ním otáčím. Uvědomuji si, že měl ze všech fotbalistů k Dominikovi nejblíže. Že třeba bude vědět, co s ním je. Jak dopadl s tou pochroumanou nohou. Bude jistě vědět, jestli někoho nemá. Jestli už na mě nezapomněl.

Ani nevím proč, uposlechnu Stewartův rozkaz a svléknu ze sebe ty promočené věci. Jediné boxerky zahalují moje tělo. A když se Stewart vrací se dvěma ručníky v ruce, i on je jen ve spodním prádle. Což mě přivádí k neskutečnému nápadu. Zkusil jsem prakticky všechno. Zkusil jsem alkohol, ale ten jen umocnil každou vzpomínku. Zkusil jsem trávu, která působila asi tak stejně jen s tím, že jsem se pak cítil ještě hůř. Zkusil jsem vybít všechnu svou zlost v posilovně, až ve mně nezbylo nic. Jediné, co jsem nezkusil, bylo někoho svést. A Stewart je přede mnou skoro nahý a nebrání se pohledu mezi mé nohy.

„Tady-" nestačí říct, když se moje dlaň vší silou dotkne jeho hrdla, načež ho přimáčknu na zeď a v dravém polibku přitisknu jeho rty na ty své. A když se jeho paže omotávají kolem mých boků, vím, že to chci. Že mi to možná dokáže pomoci. Nehledě na to, že se odevzdám jinému chlapci, než je on.

***

„Dobře Lockwoode," namítnu, když dokoukáváme již druhý film, který pro změnu vybral Stewart. Jednalo se o film Stánek s polibky. O romantickou komedii, při které se Stewart mohl počůrat smíchy. Říkal, že už to viděl, ale že chce, abych to viděl taky. A tak jsme si to pustili a opravdu se mi to líbilo. Od začátku až do konce. „Nepřestáváš mě dneska překvapovat. Od kdy koukáš na romantický komedie?"