HIM II. - The Cruel Summer✔️

1. kapitola

Přemýšlení o jistých věcech se v tuhle chvíli může zdát jako naprosto zbytečné a neopodstatněné. Sám sobě se snažím namluvit, že tím, že tu bude Dominik, se nic nezmění. A prakticky se ani nic nezmění. Jenže to vědění, že tu opravdu po tolika letech bude, je na jednu stranu velmi příjemné, ale na tu druhou velmi znepokojující. Tím, že tu bude, se mi budou vracet staré vzpomínky, které se snažím zakopat pod zem a moc na ně nemyslet. Tohle město jsme spolu už od malička procházeli společně. Jeden bez druhého jsme nedali ani ránu. A fakt, že tu bude, ale já s ním nebudu moc být, je velmi frustrující. 

„Už se připravuješ?" vchází do mého pokoje mamka, když zírám do stropu a polemizuju o tom, jak se nejlépe vyhýbat Dominikovi, Cassandře i Matteovi. Vyšvihnu se do sedu a obdaruji mamku upřímným úsměvem. Je tak skvělé být zase doma po takové době. 

Když mě Josh přivezl před dům, už tu na mě všichni čekali. Táta, máma i malá Emily, která měla neskutečnou radost. Takovou, že se rozbrečela. Byla to dojemná chvíle. Samozřejmě následovalo zpovídání se, co všechno jsem zažil, jaké to tam je, a že se příští rok určitě už musím uvolnit na vánoce. Jindy by mi ty jejich otázky přišly otravné a já bych se snažil je nějak šikovně odbýt, aby si toho nevšimli. Dnes ale, když jsem si uvědomil, jak strašně moc mi celou tu dobu chyběli, jsem je nijak neodbyl. Naopak, pověděl jsem jim o všem. Dokonce i o tom, co se stalo na štědrý den, a že se nemusí bát. S Dominikem nic nemám. 

„Ještě ne," odpovídám. A kam že se to mám vlastně chystat? No přece na večírek. Večírek, který pořádá Stewart Lockwood. Bývalý kapitán fotbalového družstva na Crestonské střední a shodou okolností i můj bývalý předmět v zapomínání na Dominika. Nešel bych tam, ale Lucy, která ze srdce nenávidí večírky, mi napsala, že by se tam chtěla podívat. Nechápu proč, ale když jde o Lucy, kývnu i na nemožné.

„Já jen, že Lucy už čeká dole a je docela nedočkavá," namítá mamka a já se podívám na mobil, přičemž zjišťuji, že už je po osmé hodině. S Lucy jsme se původně domluvili už na půl sedmou, ale nakonec jsem to stačil zahrát alespoň na tu osmou. Teď, když se blíží malá ručička na čtvrt, si myslím, že mě moje zrzavá kamarádka asi roztrhne vejpůl. Jenže co na tom? Spíš by mě zajímalo, proč k němu chce vůbec jít. Nebo spíš na tu párty.

„Dobře, kdyžtak ji prosím řekni, ať chvíli vydrží, jen na sebe hodím něco novýho," řeknu mamce a už pádím ke skříni. Mamka se zasměje a opouští pokoj, zatímco nastává dilema. Nakonec na sebe beru černé triko a černé džíny roztrhané u kolenou, načež jako tryskáč sebíhám schody dolů, kde už vidím svou zrzavou kamarádku v plné parádě. A nestačím se divit. Možná už mi dochází, proč chtěla jít na party. A čeká ji dlouhosáhlé vyprávění.

Lucy, která po většinu času odsuzuje šmínky a všechny ty holčičí věci, má namalované řasy, na tváři má pudřenku, vlasy má nalakované, její tělo je zahaleno do přiléhavé halenky v bílé barvě a těsných džínů v modré barvě. Všechno to pak doplňují boty na podpatku. BOTY NA PODPATKU, VE KTERÝCH MI TVRDILA, ŽE NEUMÍ ANI CHODIT!!

Se zájmem a bez pozdravu projdu kolem ní, přičemž ji celou tu dobu s obdivem pozoruju. Beru si boty a koženou bundu se slovy, že se vrátím v rozumnou dobu. Rodiče se v tomhle kapánek změnili. Dříve by stanovili určitou dobu, kdy se mám vrátit domů. Jenže po tom, co odjel Dominik a já si prakticky dělal, co jsem chtěl a nedokázaly mě srovnat ani tátovi pohlavky, jsem se vracel domů klidně i nad ránem. Když se mi rozum vrátil zpět, díky Emily, rodičům už to vlastně bylo nějak jedno. Jako by nade mnou zlomili hůl. Takže i když bych jim oznámil přesnou hodinu, bylo by jim to jedno. Táta mi jednou stejně řekl, že za své činy musím zodpovídat sám. Že už jsem dospělý.