Camp

Srážka s idiotem

DARBY

Jako hromádka neštětí sedím ve svém pokoji pod enormním oknem, koušu si nehty, které už teď nevypadají tak vábně, jako v létě, kdy jsem si je naposled nalakovala načerno, matným lakem, klepu pravou nohou čímž dávám dosti najevo nedostatek nikotinu v mé krvi. Nikotin je velice silná droga, no bohužel se na ní můj organizmus stal závislým a zmínit se byť jen půlkou slova Loganovi, rozsápal by mě jako hada.

Loupnu pohledem po pravé straně mé ruky, kde leží můj otrhaný, starý batoh, ve kterém jsem kdysi dávno nosila a uchovávala své spreje, které mi dávno daroval Logan. Byť je to už nějaký ten pátek, co mě můj velký brácha vzal nelegálně sprejovat po zdech, konečně co ses taky odvázal bráško, tak má vášeň ani o píď neklesla, ba naopak po tak dlouhé době, kdy jsem se nemohla odvázat a vypustit tu starou Ary, která neměla starosti, která nevěděla, jak krutí lidé můžou být, bude tohle můj nejextravagantnější kousek, co jsem kdy ze sebe dokázala vymáčknout. 

Sice se táta velice těšil, že pozve nové sousedy k nám na večeři, kde se pochlubí svým kuchařským uměním, ale já už dříve než se o tom jen stačil zmínit slůvkem věděla, že na této okázalosti ses já podílet nebudu. Nechci tím tátu zklamat, ale já ze sebe potřebuji vypustit to, co jsem měla už dávno. Svou múzu. Svou vášeň pro umění.  A to sedět s nějakými snoby, v příliš těsných šatech nepůjde.

Když se s zdřevnatělýma nohama zvedám z podlahy, odhrnu jednu ze záclon a vykouknu z poza okno ven. Za nádhernými, starými, cihlovými domy se sklání k obzoru slunce, což značí, že zanedlouho se dostaví hosté. No bohužel, já už tady dávno nebudu.

Do ruky v rychlosti popadnu tužku a papír, a na něj rychle naškrábu vzkaz pro Logana, už jednou jsem zmizela beze stopy, po druhé už by mi to tak hladce neprošlo, a ani jim nechci dávat sebemenší náznak toho, že bych si přála být jinde než tady s nimi. 

MUSÍM SI NĚCO VYŘÍDIT, PROSÍM NEZLOB SE NA MĚ, BRZY BUDU DOMA. KRYJ MĚ BRÁŠKO. TVOJE SESTŘIČKA, ARY.

Vzkaz rychle složím, neslyšně přeběhnu ke svému šatníku, ze kterého vyhrabu starou mikinu s kapucí, která je celá pokrytá barevnými šmouhami, z mých bývalých výstřelků.

Mé vlasy, které jsou teď napůl černé a napůl rezavé, díky tomu, že jsem si je neměla kdy v předešlých dnech nabarvit, stáhnu jemnou gumičkou do ohonu. Moje, hlava vypadá, jak Jin a Jang. Pfff.

V rychlosti si přes hlavu přetáhnu mikinu a kapuci si rovnou nechám nataženou, aby mé rezavé vlasy ve světle večerních lamp, neházeli tak výrazné odlesky.

Zrovna když sahám pro svůj věrný batůžek, uslyším ze zdola zvonek. Hlavu ke dveřím otočím takovou rychlostí, až mi znepokojivě nahlas křupne za krkem. Se skučením hlavu otočím do normální, ne tak krkolomné pozice, nahodím batoh na záda, vzkaz nechám na stole a nasadím si své černé tenisky, které jsem si pro případy jako je tenhle nechala zastrčené v nejtmavším rohu své skříně.

"Ary?!" Loganův hlas se nese z prvního podlaží, až sem ke mně.

V duchu odprosím všechny svaté o milosrdenství svého bratra až se vrátím domů. Můj osud je sečten.

Na nic víc nemyslím a funguji jako na autopilota. Odhrnu záclony, otevřu okno, opatrně a zároveň tempem 'utíkej než tě zmerčí brácha!', se snažím sešplhat po vinné révě, kterou začal pěstovat můj otec na domácí víno, ještě roky předtím, než jsem odsud utekla. Díky ti za to!

Se silným oddychováním, díky mým kuřáckým plicím, se za chvíli dobelhám až na zem. Tím nejrychlejším sprintem se vydám k předním vrátkům domu, od kterých vede nejrychlejší cesta k mému cíli. Jednou jsem otočila hlavou, abych viděla jak jsem na tom, jestli už Logan přišel na to, že jsem fuč a zavřel okno nebo stále kouká vražedně z okna.

Jenomže jeden pohled se mi stal osudným.

Poslední věc než skončím na zemi, je tvrdý náraz do nějakého idiota, který se mi jako natruc, musel postavit do cesty.

Deja vu.