Camp

Naděje

Darby

Bože, chci umřít. Není sladšího vysvobození, než-li smrt. Hlava mi třeští, jako by mi do ní bušili maličkými paličkami pomyslné opičky. Co jsem zase udělala, že mám sto chutí hodit se z nejvyššího patra činžáku? Chci to vůbec vědět?

Jako by do mě udeřil pocit Déja vu. Kolem břicha cítím horkou dlaň, která mi něžně hladí okolí pupíku. Prudce se posadím, když si uvědomím, čí ruka mě to objímá kolem nahého břicha. Bože, proč mám nahé břicho! Ale svou chybu si uvědomím, až ve chvíli, když mé tělo ochromí závrať, tak nesnesitelná, že skoro nemůžu ani zaostřit na své ruce, které mi leží v klíně. Žaludek se mi zhoupne a já vím jistě, asi tak jistě, jakože slunce je žhavá hvězda, že za A) přetáhnu Daniela něčím po hlavě a za B), že budu zvracet.

Z postele vyběhnu jako uragán a kdokoli by to pozoroval zpovzdálí by ze mě neviděli nic jiného, než barevnou, rozmazanou šmouhu.

Třískla jsem dveřmi, a už se nakláněla nad mísou a vyprazdňovala svůj žaludek. Až po chvíli své osobní agónie, jsem zpozorovala, že mé černo-modré vlasy s rezavými odrosty, které budu muset mimochodem brzo přebarvit, někdo drží aby se mi náhodou nepřipletli do mého 'duhového pole'. Proč duhového? Protože mám pocit, že mé zvratky mají snad všechny barvy duhy. Fuj. No jo když zvracíte a jediné, kde se můžete dívat je záchodová mísa, bohužel si všimnete i barvy svých zvratků. Delikatesa.

"Jak se cítíš?" Nejspíš jsem musela dostat otravu alkoholem, a teď mám halucinace, jinak si neumím představit, proč mi zrovna On, drží mé vlasy abych si je nepozvracela, a proč zrovna On, se stará, jak mi je. Proč místo posměšného hlasu, zní ustaraně? Jo to bude ono, vytrpím si tuhle bolest a pak už jen adios muchachos. Jak se to říká, jdi za světlem?

Zmoženě si opřu hlavu o příjemně chladné záchodové prkénko a snažím se ignorovat rušivé hlasy z dálky. Ale zkuste si ignorovat něco, když vám i menší moucha zní, jako kdyby vám do ucha pískali píšťalkou! 

"Normálně ji lituju." Najednou se ode dveří ozve další hlas a já sebou skoro neznatelně trhnu, čehož si Daniel všimne a konejšivě mě začne hladit po zádech. Ale ne vážně, co to kurva je?!

"Nechte mě umřít." Zděsím se nad svým hlasem, který zní, jako kdybych celou noc polykala písek. Lákavá představa, hned bych si to za tohle utrpení vyměnila. 

"Pořád mluví! Takže bude v pohodě." Kdybych měla dost síly, nejradši bych Erica ubodala špendlíkem, ale v tomhle stavu jsem ráda, že vůbec dýchám. Proč tam má pořád tu ruku?

S největším odhodláním, které v tomhle stavu můžu mít, se zapřu o záchodovou mísu, kterou jsem doteď důvěrně objímala, jako záchranný kruh a pomalu se postavím na roztřesené nohy.

Teplá ruka zmizí z mých zad, aby se záhy mohla omotat kolem mého pasu. Tak už, ale dost!

Nemotorně jsem Daniela odstrčila a nejistými kroky se vydala zpět do pokoje, hledat prášky proti bolesti.

Opatrně jsem si klekla ke svému kufru na zemi, zatahala za zip a začala prohrabávat celý kufr, ale prášky nikde. Kurva! To neudělala.

Celý obsah kufru jsem začala vyhazovat na zem, a vůbec mě nezajímaly pohledy, kterými mě kluci obdarovávali. Hlavní věc byla, že prášky proti bolesti, které jsem si zabalila, tady nejsou a já vím proč. Díky mámě, a taky znám důvod proč mi je sebrala.

Vždycky když si potřebuju vzít prášek, máma musí být u toho. A má to jen jedinou příčinu. Zmučeně si povzdechnu.

Měsíc potom, co jsem se vrátila z Anglie do Colorada, jsem byla na dně.  Hodně na dně. A tehdy jsem udělala věc, které lituju do dnes, a kterou můj mozek nemůže vůbec pochopit, proč jsem to vůbec udělala.