Camp

Spolubydlící

Darby

Dojeli jsme na břeh jako poslední.
Byl to malý ostrůvek s větším dřevěným domkem, což musí být jídelna, kolem které byly nasazené krásné stromy a po zemi písčitá pláž pokračující trávou, která pokrývala třičtvrtinu ostrova, který byl kolem dokola obehnán mořem. Údivem mi málem klesla brada.

Když jsme vystoupili z loďky všichni na nás upřeli zrak a koukali, jako kdyby před nimi stál sám papež ze svaté země.

"Možná té otázky budu litovat, ale i tak se zeptam, proč jste sakra oba mokří?" Dereck se snažil udržet hlas v klidné rovině, ale jeho tikající oko ho prozrazovalo.

"Šli jsme si zaplavat." Odvětila jsem znuděně a jen z principu pokrčila ležérně rameny, na což jsem si vysloužila nechápavý a pobouřený pohled v jednom.

"Cože jste ?!" Dereck to slovo skoro vykřikl, ale stále se snažil držet posledního stébla trpělivosti co měl. Jeho tik v oku zesílil.

"Šli jsme si zaplavat, jseš sakra hluchej?" Daniel se na něj velice hlasitě obořil, což byla pravděpodobně poslední kapka kterou mohl náš zdeptaný vedoucí snést. Jsme v háji.

"Vy dva! Jelikož vidím, jak se máte oba rádi a rozumíte si,' V téhle části věty jsme si oba hlasitě odfrkli a hodili po sobě nenávistné pohledy, které nemohly Dereckovi utéct. 'tak určitě oceníte, že jste ve stejném týmu. A abych nezapomněl, uklidíte celou kuchyň, dnes i zítra." Nemohla mi ujít v jeho hlase náznak radosti z jeho malého vítězství, které doprovázel jeho přeslazený úsměv.
Tenhle trest přežiju.

Sotva ten černovlasej blbeček otevíral pusu k dalším nemístným poznámkám, ho náš vedoucí s tikajícím okem propálil pohledem.
Možná jen přeci nebude tak hloupý, když opravdu zmlkl a tiše rezignoval.
---
"Poslední dívčí chatka číslo deset. Emily, Kate, Ember a Kim. Prosím vyzvedněte si své klíčky." Dereckův hlas se ozýval z megafonu po celém nádvoří.

No tak počkat, něco mi tady nesedí, jak jako poslední? Podezíravě jsem se na něj zašklebila, ale poslouchala dalsí rozřazení. Samí kluci, už žádné holky. Zamračila jsem se ještě víc.

"Poslední čtveřice bude bydlet v chatce číslo patnác. Aaron, Daniel, Erick a Darby. Vemte si klíče, pak rozchod!" Dereck se na mě zašklebil, jako ten nejděsivější anděl pomsty a mě se zhoupl žaludek. Půjdu skočit z mostu. Až ho najdu.

"To nemůžete myslet vážně! S ním mám bydlet celý měsíc?"
Vůbec jsem se nesnažila kontrolovat svou hlasitost, prostě jsem tu pořvávala a přitom máchala rukama pro lepší pochopení mého znepokojení jako pomatená ženská.

"Proč kurva, nemůže jít bydlet s ostatníma ženskýma na holčičí chatku, vždyť je to holka!" Daniel se připojí k mému znepokojenému protestu s velice zoufalým výrazem ve tváři. Nebýt tohle jako z noční můry, musela bych se jeho neštěstí zasmát.

"Podle pravidel, by dívky a chlapci neměli sdílet stejné pokoje." Zakřičím na něj a chytám se posledního tonoucího se stébla naděje. Moje tvář musí vyzařovat stejnou frustraci jako Danielova, protože Dereck se na nás kření jako sluníčko.

"Abychom si to trochu ujasnili. Takže za prvé žádná sprostá slova, za druhé, není žádná další dívčí chatka a proto je nutný tento postup a za třetí, to xo řeknu, platí." Věnoval nám tvrdý pohled a byl připraven otočit se na patě a odejít.

"Stále je tu jedna možnost, když tady není žádná další dívčí chatka, tak bych prostě mohla jet domů a všichni budem šťastní." Křečovitě se na něj usměju, ale víc než jako úsměv to musí vypadat jako zoufalý škleb.