Camp

SMS

Darby

Sedím s Loganem v nově otevřené kavárně v naší ulici na rohu a popíjím své karamelové latté, které mi on sám koupil. Miluju karamel a pokud se ještě smíchá s kávou? Upsala bych svou duši ďáblu za tuhle skvělou kombinaci, kdybych ji mohla pít, kdy se jen dá.

Už měsíc jsem ve svém rodišti se svou rodinou, stále si zvykám a snažím se necuknou s sebou, kdykoliv vidím i byť malou podobu Olivera. I Logan si všiml mého paranoidního chování, ale čím déle tady jsem, se víc a víc uvolňuji a snažím se dostat do starých kolejí, i když ne zrovna dvakrát se mi to daří.

Když jsem utekla, stará Darby zůstala v Anglii a do Ameriky přijela úplně nová, jiná, zatvrzelá. A teď se mají obě sloučit. Je to matoucí, když nevíte jakou část své osoby máte poslouchat, když jsou úplné protiklady. Ale jedna věc se nezměnila a to má láska k umění.

Celý týden plánuji vykrást se z domu, vzít staré spreje od Logana, které jsem dostala dárkem na své narozeniny a utéct do starého depa, kde jsme už kdysi sprejovali.Nechci před rodinou takhle utíkat, ale nemám na výběr.

Všichni mě hlídají, jako bych měla každou chvíli zmizet, myslí si, že jsem si toho nevšimla, ale pokaždé, když chci vyjít byť jen před dům, přihlásí se jako úplnou náhodou někdo z rodiny, že půjdou se mnou.Když doma došlo mléko, řekla jsem si, že rychle skočím do obchodu, už už jsem si obouvala boty, když se za mnou přihnal táta a s bleskovou rychlostí se obul, se slovy, že potřebuje nakoupit i na zítřejší oběd a že doma nic není, ale já věděla že lže, lednička byla úplně plná jídla, že by nakrmila celou somálskou vesnici, ale nijak jsem mu to nevymlouvala. Dnes jsem se chtěla projít a pročistit si hlavu od zlých myšlenek, ale sotva jsem otevřela pusu abych Loganovi řekla, že jdu ven, v půlce věty mě přerušil s tím abych s ním zašla na kafe. A tak tu teď sedím a přemýšlím, jestli mě takhle budou chtít hlídat až do smrti. Nedivím se jim za to co jsem udělala, ale potřebuji i chvilku pro sebe jinak se zblázním.

Září nám už klepe na dveře a já se pomalu připravuji na trauma z nástupu do školy. Budu na té samé škole jako jsem byla předtím, než jsem odtud utekla. A to mě děsí. Má bývalá třída, zde už nebude, ale i tak mám z toho naděláno do kalhot. Povzdechnu si, dopiju poslední doušek své kávy a zvedám se pomalu k odchodu, když uvidím nějakou holku s modrými vlasy. Sama pro sebe se musím usmát nad vzpomínkou z tábora. Jako na povel mě píchne u srdce a do očí se mi začnou tlačit slzy. 

Není den, který by přešel aniž bych myslela na toho černovlasého ďábla. Chybí mi. Každá jeho idiotská část a musím přiznat, že i jeho polibky. Přivádí mě k šílenství, že jsem neměla nejmenší možnost ani rozloučit se s ním, naposledy se s ním pohádat, naposledy ho obejmout, naposledy ho políbit. Sakra! Zatřesu hlavou abych z ní dostala nežádoucí myšlenky a spolu s Loganem se vydáme domů.

Když pomalu přicházíme k domu, vidím luxusní auto, které parkuje u domu naproti. Dům byl už delší dobu opuštěný, jak jsem se dozvěděla z Loganova vyčerpávajícího výkladu o novinkách v Anglii. Což znamená, že se musel někdo nový nastěhovat, táta a teta Rose budou chtít určitě přivítat nové sousedy a já jakožto hodná dcerunka budu muset jít také. V hlavě mi blikne ďábelský plán, že se musím sama pro sebe ušklíbnout.

"Proč vypadáš, jako padouch, který ukradl dítěti jeho lízátko?" Vypálí na mě Logan zatímco odemyká dveře a já se na něj jen nevinně usměju, ale nic na to neřeknu. Můj bratr nemusí vědět všechno. 

Do schodů se snažím vysprintit nejrychleji, jak jen je to možné, ale mé kuřácké plíce mi to moc neusnadňují. A tohle je další problém, dozvědět se to Logan nebo táta, tak mě přetrhnou.

Má poslední cigareta byla tři dny zpátky, kdy jsem se schovala na zahradu, pod stolem v altánku. Nejraději bych si ji zapálila teď tady, občas cítím jak se mi klepou ruce, jak moc touží po jedné cigaretce. 

Povzdechnu si, hodím mikinu na postel a při tom si všimnu, svého mobilu, který úplně vyždímaný leží na mé posteli. 

Než jsem odjela do západu slunce se svým bratrem, věnovala jsem Danielovi své číslo. Nezměnila jsem si ho. Jen se mi vybil mobil. A já ho ještě za tu dobu nenabila, ne že bych neměla nabíječku nebo ho nepotřebovala, ale měla jsem strach. O tom co bych tam mohla najít, co když mi Daniel napsal, zvládla bych si to přečíst, aniž bych se psychicky zhroutila? A nebo, co když na mě zapomněl a místo zpráv od něj, by mě čekalo jen hořké zklamání?

Zhluboka jsem se nadechla, přikročila k posteli, popadla mobil vytáhla nabíječku a zapojila ho. Na obrazovce najela zelená ikonka značící nabíjení a já se začala strachem, ale i vzrušením třást, ale jednou to snad udělat musím, nemůžu zůstat stále bez mobilu.

Zmáčkla jsem zapínací tlačítko a čekala, až po mě bude mobil žádat PIN kód.

Každé dotknutí mých prstů displeje mi připadalo jako přiblížení se k mé zkáze.

A pak se to načetlo. Padesát zmeškaných hovorů. Přes sedmdesát zpráv. Kdybych zrovna neseděla, pravděpodobně by to se mnou seklo.

Pomalu jsem začala projíždět smskami a pročítala je jednu po druhé. Až jsem okrajově  zachytila, jak mi slzy stékají po tváři, i tak jsem četla dál.

Darby, kde jsi?

Co se stalo? Odpověz prosím.

Jsem zoufalý.

Jsi v pořádku? Bojím se...

A ta poslední...která byla odeslána před třemi dny.

Chybíš mi.

Všecku odvahu z každé buňky v mém těle, jsem využila abych mohla udělat co jsem měla už dávno a tak jsem začala prsty ťukat do klávesnice...a zmáčkla odeslat.

Taky mi chybíš.